Rozhodnutí NS

22 Cdo 708/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 708/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.708.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vydržení
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 134 odst. 1 a 2 obč. zák.
§ 130 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 708/2019-151


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) K. K., narozeného XY, a b) Š. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 35/1a, proti žalovanému L. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 24/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2018, č. j. 8 Co 185/2018-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2018, č. j. 8 Co 185/2018-120, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. Josefa Tobiáška.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Žalobci se domáhali určení, že jsou (z titulu vydržení) vlastníky části pozemku par. č. XY v katastrálním území a obci XY. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 9 C 24/2017-89, určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku par. č. XY, vymezeného připojeným geometrickým plánem, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 8 Co 185/2018-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel”) dovolání, které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci, a to konkrétně v souvislosti s otázkou „jaké podmínky musí být splněny pro vydržení nemovitosti, zejména zda při posuzování splnění podmínek vydržení lze pouhým uplynutím času rezignovat na posouzení právního titulu a okolností nabytí nemovitosti”. Tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12. Navrhuje, aby byly rozsudky nalézacích soudů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel zároveň podal návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné, napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Protože ke vzniku vlastnického práva žalobců vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)

V dané věci žalobci koupili v roce 1983 pozemky, ke kterým byl připlocen i sporný pozemek, který nebyl předmětem koupě; žalobci se ujali držby v hranicích oplocení tak, jak jim ji jejich předchůdce předal, a drželi jej pokojně až do roku 2015, kdy jim žalovaný sdělil, že skutečný užívací stav se neshoduje se stavem knihovním; spor byl o to, zda žalobci pozemek vydrželi. V dovolání žalovaný zpochybňuje jejich dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012). V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, dovolací soud uvedl, že zpochybní posouzení dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

K vydržení části sousedního pozemku: Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (a stejně řada dalších rozhodnutí), podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004).

V rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud souhrnně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).

„Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytýčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu podle OZO, ani držbu oprávněnou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, o který se opírá celá řada rozhodnutí v obdobných věcech). „Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). „Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku, a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005). Oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), je možná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98). Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).

Z hlediska uvedených rozhodnutí je napadený rozsudek v souladu s judikaturou dovolacího soudu; jeho rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4365/12, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, není dán. Nález Ústavního soudu se týká doby před 1. 1. 1990; v dané věci však žalobci drželi pozemek od roku 1983, a jeho knihovní vlastník je na skutečný stav upozornil až v roce 2015. Ústavní soud konstatoval: „S ohledem na poměry totalitního státu, ve spojení s užíváním vlastních pozemků totalitním státem či socialistickými organizacemi, byla bdělost těchto vlastníků (tedy i právní předchůdkyně stěžovatele) a jejich vůle hájit svůj majetek (ať již proti státu či proti osobě jiné) značně oslabena. I kdyby se totiž domohli ochrany svého vlastnického práva, a faktické hranice jejího majetku by se rozšířily na úkor právních předchůdců žalovaných, valný význam by to pro ně nemělo, protože tento rozšířený pozemek by nadále stejně užíval totalitní stát či socialistická organizace“. Nicméně v této věci probíhala držba nerušeně ještě dalších 25 let, takže uvedený právní názor na tuto věc nedopadá. Ani žalovaný, který pozemek koupil od státu (v té době již nevlastníka) si pak nebyl vědom toho, že pozemek drží žalobci; ani on se nepřesvědčil, kudy skutečná hranice vede a neporovnával skutečný a knihovní stav; nyní to požaduje po žalobcích. K jeho tvrzení, že skutečné hranice neznal, neboť pozemek pronajímal, se dodává, že to na věci nic nemění; ani on, ani jeho nájemce si rozdílu nevšiml a rozpor mezi skutečným a knihovním stavem věci žalovaný zjistil až po 5 letech. (Jen na okraj a nad rámec dovolacího přezkumu se podotýká, že nepřipadalo ani v úvahu, že by žalovaný nabyl pozemek v dobré víře ve stav katastru nemovitostí, neboť pozemek byl zjevně v držbě žalobců – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015).

Ke tvrzenému rozporu s s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016: Putativním titulem držby byla v dané věci kupní smlouva, kterou žalobci nabyli skutečně koupené nemovitosti. V bodu II. písm. a) až c) dovolání: S uvedenými skutečnostmi se odvolací soud vypořádal na str. 5 rozsudku, a to způsobem, který odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu; držitelé převzali pozemek v hranicích, ve kterých jej užíval a předal jim jej jejich předchůdce, a to v rozsahu oplocení pozemku; oprávněnost jejich držby byla zpochybněna až po 32 letech pokojného užívání (dovolatel sice tvrdí, že „nebylo zkoumáno“, zda předchozí vlastník uplatňoval vlastnická práva, k tomu je však třeba připomenout zásadu projednací a fakt, že břemeno tvrzení i důkazní ohledně takové skutečnosti leželo na žalovaném).

Skutkové námitky (bod III. dovolání) jsou v dovolacím řízení nepřípustné, což uvádí i dovolatel. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu