Rozhodnutí NS

20 Cdo 4357/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:20 Cdo 4357/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4357.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Prodej movitých věcí a nemovitostí
Exekuce
Dotčené předpisy:§ 336i odst. 2 o. s. ř.
§ 336k odst. 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4357/2018


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti povinnému A. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Zenklova 230/66, za účasti spoluvlastnice D. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Zenklova 230/66, a vydražitele A. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Harcovou, advokátkou se sídlem v Miloticích, Školní 601, pro 350 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené soudním exekutorem JUDr. Filipem Exnerem, Exekutorský úřad Praha 7, pod sp. zn. 151 EX 443/17, o dovoláních oprávněného a vydražitele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 20 Co 28/2018-295, takto:


I. Dovolání oprávněného se odmítá.

II. Dovolání vydražitele se odmítá.

III. Ve vztahu mezi vydražitelem na straně jedné a oprávněným, povinným a spoluvlastnicí na straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soudní exekutor JUDr. Filip Exner, Exekutorský úřad Praha 7, usnesením ze dne 4. 1. 2018, č. j. 151 EX 443/17-193, udělil vydražiteli A. M. příklep na vydražené nemovité věci (spoluvlastnický podíl o velikosti ½) uvedené ve výroku rozhodnutí za nejvyšší podání 2 202 000 Kč (výrok I.), stanovil vydražiteli lhůtu 15 dnů k zaplacení nejvyššího podání s tím, že na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota ve výši 200 000 Kč (výrok II.), povinnému uložil povinnost nemovitou věc vyklidit ve lhůtě stanovené ve výroku (výrok III.) a stanovil minimální předražek na částku 2 752 000 Kč (výrok IV.).

Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že se příklep na vydražené nemovité věci – podíl ½, uvedené ve výroku rozhodnutí, neuděluje (výrok I.). Ve vztahu k dražitelce NEWLAKITA s. r. o., identifikační číslo osoby XY, odvolací řízení zastavil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vyšel ze skutkových zjištění, že soudní exekutor JUDr. Filip Exner byl pověřen vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 350 000 Kč s příslušenstvím podle notářského zápisu ze dne 21. 4. 2016, že vydal exekuční příkaz, kterým rozhodl o prodeji nemovitých věcí povinného (podílu ½), a že ve výzvě povinnému ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 27. 7. 2017 vyčíslil vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce spolu s náklady oprávněného částkou 568 149,99 Kč (nárok oprávněného činil 507 504,79 Kč, snížené náklady exekuce 48 182,20 Kč, náklady oprávněného 12 463 Kč). Podle protokolu o ústním jednání ze dne 6. 9. 2017 proběhlo u soudního exekutora jednání s povinným, kde povinný uvedl, že je schopen pohledávku postupně uhradit, že žádá o povolení splátek, že by dokonce chtěl zaslat jednorázovou úhradu, že předpokládá, že získá finanční prostředky. Dále vyšel ze zjištění, že soudní exekutor stanovil výslednou cenu nemovité věci částkou 2 540 000 Kč, nejvyšší podání činilo 1 693 334 Kč. Poté, co povinný zaslal na účet soudního exekutora 550 000 Kč, vydal soudní exekutor dne 30. 11. 2017 pod č. j. 151 EX 443/17-131 příkaz k úhradě nákladů, ve kterém určil výši nákladů exekuce částkou 124 388 Kč (odměnu stanovil z částky 550 000 Kč), náklady oprávněného vyčíslil na částku 12 463 Kč. Přípisem ze dne 30. 11. 2014 sdělil soudní exekutor povinnému, že k tomuto dni zbývá uhradit 151 604,57 Kč. Při elektronické dražbě, konané dne 4. 1. 2018 od 10 hodin byl na nemovité věci udělen příklep za částku 2 202 000 Kč. Dále kromě pohledávky oprávněného byly přihlášeny pohledávka zástavní věřitelky Raiffeisenbank a. s. na základě smlouvy o úvěru v částce jistiny 3 138 788,92 Kč a pohledávka Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ ve výši 35 835 Kč na základě vykonatelného platebního výběru. Povinný uhradil soudnímu exekutorovi v den dražby 50 000 Kč a dále dne 12. 1. 2018 částku 51 605 Kč (podle přehledu úhrad soudní exekutor tyto platby eviduje jako vymožené plnění).

Krajský soud poté uzavřel, že postup soudního exekutora byl nepřiměřený a v rozporu s účelem exekuce, jímž je uspokojení oprávněného. Při provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného nemohla být pohledávka oprávněného uspokojena, neboť na nemovitých věcech vázne zástavní právo zajišťující pohledávku převyšující 3 000 000 Kč (tato pohledávka se považuje za splatnou, neboť byla v exekuci přihlášena, nebyla však věřitelem zesplatněna z důvodu jejího nesplácení dlužníkem). Vzhledem k tomu, že výsledná cena nemovitých věcí byla stanovena na 2 540 000 Kč a že první dražba začíná na dvou třetinách této ceny, stěží bylo možno předpokládat, že dražbou získaná částka postačí byť jen k částečnému uspokojení pohledávky, jestliže pohledávka Raiffeisenbank a. s. měla lepší pořadí (zástavní právo vzniklo dne 25. 6. 2007) a náklady exekuce se uspokojují v první skupině. Pohledávka, která ke dni dražby činila zhruba 100 000 Kč (na smluvní pokutě), měla být uspokojena splátkami povinného (soud uvěřil povinnému, že se se soudním exekutorem dohodl, že pokud uhradí 50 000 Kč, bude dražba odročena a povinnému bude umožněno dluh doplatit). Prodávat za této situace nemovité věci proto odvolací soud shledal za v rozporu se zákonem. Připomněl, že povinný současně splácí i pohledávku zástavní věřitelky Raiffeisenbank a. s., která se stala splatnou pouze z důvodu nařízení exekuce prodejem nemovitých věcí.

Ve vztahu k dražitelce NEWLAKITA s. r. o. odvolací soud zastavil řízení proto, že nesplnila svoji poplatkovou povinnost.

Oprávněný v dovolání (jež směřuje proti výrokům I. a III. rozhodnutí odvolacího soudu) namítá nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spojuje s tím, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. V rámci ozřejmění skutkových okolností uvedl, že povinný uhradil na účet soudního exekutora dne 30. 11. 2017 částku 550 000 Kč poté, co mu soudní exekutor zaslal vyčíslení nedoplatku, následně zůstal opět nečinný, až dne 3. 1. 2018 nabídl oprávněnému, že mu uhradí částku 50 000 Kč a zůstatek uhradí po Novém roce. Dále vysvětlil, proč nedošlo k dohodě o neprovedení dražby a splatnosti dluhu; dne 4. 1. 2018 povinný přinesl do sídla soudního exekutora částku 50 000 Kč s tím, že více nemá. Částku 51 605 Kč zaplatil až dne 12. 1. 2018, tedy 8 dní po dražbě. Podle názoru oprávněného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v tom směru, že usnesení o příklepu lze změnit pouze ze zákonem stanovených důvodu, a to v podstatě pouze výjimečně. V tomto směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 601/2018, a ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2345/2005. V souvislosti s tím dosud nebyly vyřešeny otázky, „zda pod ‚nepřiměřenost exekuce‘ lze v podmínkách řízení o udělení příklepu podřadit i takovou situaci, kdy ačkoliv zákon kritérium pro výklad tohoto pojmu u konkrétního typu exekuce jednoznačně hodnotově vymezuje (§ 336i odst. 2 o. s. ř.), rozhodnutím odvolacího soudu je v důsledku rozšíření výkladu tohoto pojmu dovozena nepřiměřenost exekuce i za viditelně mnohem nižší intenzity posuzovaných skutečností“, „zda příslib povinného uhradit v budoucnu nedoplatek v exekuci postačuje k tomu, aby soudní exekutor byl povinen odročit dražbu, a pokud tak exekutor neučiní, zda se jedná o porušení zákona při provedení dražby, a tedy o důvod pro neudělení příklepu vydražiteli“, a „zda soudní exekutor je povinen bez dalšího odročit dražbu nemovité věci povinného za situace, kdy pohledávka oprávněného v exekuci dle předběžných (nikoliv však definitivních) zjištění učiněných před dražbou [tedy před uplynutím lhůty k popěrným úkonům dle § 336b odst. 4 písm. b) o. s. ř.] nebude v rozvrhu uspokojena, když se do dražby přihlásili jiní věřitelé s lepším pořadím“. Dovolatel cituje podrobně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval zvláštní postavení usnesení o příklepu a spíše než by skutečně zkoumal, zda ke dni dražby byly dány podmínky pro zastavení exekuce, se spokojil s pouhým příslibem povinného k doplacení (k němuž nedošlo ani ke dni skončení odvolacího řízení). Současně dovolatel nesouhlasí ani se závěrem o nepřiměřenosti exekuce, protože byla přihlášena jiná pohledávka s lepším pořadím, než má oprávněný. Posuzování této skutečnosti zákon směřuje do další fáze exekučního řízení, a to do rozvrhového řízení. Nejde tedy o otázku, kterou by mohl před provedením dražby jakkoliv posuzovat soudní exekutor. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudního exekutora.

Vydražitel ve svém dovolání (které také směřuje jen proti výroku I. a III. rozhodnutí odvolacího soudu) rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť ke dni dražby byly splněny všechny podmínky pro její konání. Vydražitel v podstatě stejným způsobem jako oprávněný rekapituluje průběh exekučního řízení, přičemž rovněž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který považuje usnesení o příklepu za privilegované rozhodnutí, jež lze měnit pouze ze zákonem stanovených důvodů. Podle jeho názoru je třeba také posoudit, „zda nepřiměřenost exekuce lze jako důvod pro neudělení příklepu dovodit i v případě, kdy zákon jednoznačně uvádí hranici 30 000 Kč (§ 336i odst. 2 o. s. ř.), zatímco v tomto exekučním řízení se jednalo o částku více než trojnásobnou, zda příslib povinného učiněný před dražbou uhradit v budoucnu (někdy po dražbě) nedoplatek v exekuci postačuje k tomu, aby soudní exekutor byl povinen dražbu odročit, a zda je překážkou k provedení dražby předběžné zjištění exekutora, že pohledávka oprávněného v exekuci nemusí být v rozvrhu uspokojena, když se do dražby již přihlásili jiní věřitelé s lepším pořadím“. Rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, a ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 601/2018. Přihlášení pohledávky jiného věřitele, který má lepší pořadí či skupinu, než má pohledávka oprávněného, nemůže zakládat překážku provedení dražby; zákon naopak provedení dražby v takovém případě předpokládá, i když je pohledávka oprávněného v daném případě zařazena až do čtvrté skupiny. Současně je pamatováno i na to, že její uspokojení nemusí nastat. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudního exekutora potvrzuje.

Nejvyšší soud obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., zákon č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom směru, že porušením zákona při provádění dražby, které má za následek měnící rozhodnutí odvolacího soudu o neudělení příklepu, může být i skutečnost, že soud prvního stupně či soudní exekutor neodročil dražební jednání, ač tak učinit měl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 409/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 776/2018).

Soudní exekutor má dražební jednání odročit mimo jiné tehdy, jestliže jsou důvodné pochybnosti o vhodnosti zvoleného způsobu exekuce, např. protože povinný vymáhanou pohledávku zaplatil a exekuci bude třeba vést pouze pro náklady exekuce, jež nebyly do konání dražby soudním exekutorem vyčísleny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011).

Při volbě způsobu provedení exekuce je soudní exekutor omezen jednak ustanovením § 58 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, které stanoví, jakým způsobem má být exekuční titul přednostně realizován, a dále je exekutor povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 786/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 776/2018).

V projednávané věci je vedena exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 350 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 9 % ročně z částky 350 000 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 350 Kč denně od 1. 8. 2016 do zaplacení. Povinnému byla dne 31. 7. 2017 doručena výzva soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti, vyčíslené ke dni 27. 7. 2017 ve výši 568 149,99 Kč (nárok oprávněného 507 504,79 Kč, náklady oprávněného 12 463 Kč, snížené náklady exekuce 48 182,20 Kč). Soudní exekutor současně vydal exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí povinného. Dne 6. 9. 2017 proběhlo u soudního exekutora s povinným jednání, při němž povinný požádal o povolení úhrady dluhu formou splátek s tím, že je schopen postupně pohledávku uhradit a „rád by celou záležitost uzavřel do konce roku vyšší jednorázovou úhradou“. Dne 22. 11. 2017 vydal soudní exekutor dražební vyhlášku, jíž nařídil na den 4. 1. 2018 elektronickou dražbu nemovitých věcí; výše nejnižšího podání činila 1 693 334 Kč a výsledná cena byla stanovena částkou 2 540 000 Kč. Povinnému byla dražební vyhláška doručena dne 24. 11. 2017 a dne 30. 11. 2017 povinný na účet soudního exekutora uhradil 550 000 Kč. Následně soudní exekutor sdělil povinnému, že ke dni 30. 11. 2017 zbývá k úhradě 151 604,57 Kč a vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (povinnému byl doručen dne 4. 12. 2017), ve kterém náklady exekuce vyčíslil částkou 124 388 Kč a náklady oprávněného částkou 12 463 Kč. V den dražby uhradil povinný soudnímu exekutorovi částku 50 000 Kč. Do dražby byly přihlášeny pohledávka zástavní věřitelky Raiffeisenbank a. s., ze smlouvy o úvěru ve výši 3 138 788,92 Kč s příslušenstvím, zajištěná zástavním právem na nemovitých věcech s lepším pořadím než vymáhaná pohledávka (v průběhu smluvního vztahu přitom nedošlo k zesplatnění úvěru pro její nesplácení dlužníkem ani k zahájení exekuce) a dále pohledávka přihlášené věřitelky Okresní správy sociálního zabezpečení Praha-západ ve výši 35 835 Kč s pořadím horším než vymáhaná pohledávka. Ke dni dražby zbývalo doplatit částku 101 604,57 Kč. Dne 4. 1. 2018 soudní exekutor udělil příklep vydražiteli na dražených nemovitých věcech za nejvyšší podání 2 202 000 Kč.

Dovolací soud se ztotožňuje se soudem odvolacím, že postup soudního exekutora spočívající v tom, že za daných okolností přistoupil k dražbě nemovitých věcí, byl nepřiměřený. Ze zjištění soudu a z obsahu spisu vyplývá, že ke dni dražby povinný uhradil jistinu pohledávky včetně úroků, smluvní pokuty a nákladů oprávněného, zbývalo tak zaplatit náklady exekuce ve výši 101 604,57 Kč. Povinnému sice již před konáním dražby byla známá konkrétní výše nákladů exekuce, které do začátku dražby uhradil pouze zčásti, ovšem z dosavadního průběhu exekučního řízení a aktivního jednání povinného se jevilo jako vysoce pravděpodobné, že povinný pohledávku zcela uhradí dobrovolně v relativně krátké době, aniž by bylo třeba přistoupit k prodeji nemovité věci (jehož výtěžek by mimoto zcela jistě mnohonásobně překračoval zbývající neuhrazené náklady exekuce a v jehož důsledku došlo k zesplatnění dosud řádně hrazené pohledávky zástavní věřitelky).

Vzhledem k tomu, že provedení exekuce prodejem nemovitých věcí bylo v dané situaci ze shora uvedených důvodů způsobem zjevně nevhodným, a rozhodnutí odvolacího soudu je proto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud obě dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi oprávněným a povinným se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 4. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu