Rozhodnutí NS

8 Tdo 711/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 711/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.711.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Omyl skutkový
Úmysl nepřímý
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 3116/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 711/2019-372


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněné L. H., roz. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 9 To 378/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 34/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. H. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 T 34/2017, byla obviněná L. H. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku, za což byla podle § 354 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 9 To 378/2018, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná označeného přečinu dopustila tím, že dne 28. 1. 2016 na Policii České republiky, Obvodním ředitelství pro XY, Službě kriminální policie a vyšetřování na adrese XY, při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. ve věci vedené pod č. j. KRPA-35800/TČ-2016-001373 pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl dne 28. 1. 2016 v jejím bytě na XY, dopustit V. R., narozený XY, uvedla, že kolem 08:00 hod. do bytu vpustila V. R., který jí chtěl pomoci svléknout, přičemž když nechtěla, praštil ji do hlavy, kdy v důsledku úderu nebo pádu po úderu jí začala téct krev z hlavy, poté V. R. opět chtěl, aby se svlékla, následně ji posadil na gauč na prostěradlo a strkal jí do pochvy prsty a ruce, poté vykonal dvakrát soulož, následně jí do pochvy strkal nějaký ostřejší předmět, a když dávala nohy k sobě, aby to nedělal, seknul ji předmětem do nohy, přičemž aktivnější odpor nekladla, jelikož cítila vůči V. R. vztah závislosti, a V. R. opakovaně její negativní postoj k pohlavním stykům nerespektoval, kdy měla zafixováno, že to nebude tak bolet, když se nebude bránit, přičemž následně bylo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie XY, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 31. 8. 2016 rozhodnuto o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., neboť bylo zjištěno, že mezi obviněnou a poškozeným V. R. došlo dne 28. 1. 2016 k dobrovolnému pohlavnímu styku, při kterém poškozený V. R. neužil násilí ani pohrůžky násilí a nezpůsobil L. H. zranění shledaná při lékařských prohlídkách, tedy tržnou ránu na čele, několik drobných povrchových ran délky 4-20 cm na vnitřní straně levého stehna, drobné zranění na zevním genitálu, přičemž u L. H. byl zjištěn sklon k sebepoškozování.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 9 To 378/2018, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vytkla, že z její strany nebyl naplněn úmysl, že soudy nižších stupňů neprovedly zcela zásadní důkaz, a to doplnění znaleckého posudku znalkyně PhDr. Šárky Blatníkové, čímž došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, a že dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou v rozporu se skutečností.

5. Obviněná předně upozornila na skutečnost, že jak ona, tak i poškozený popsali skutkový děj v podstatných bodech shodně, avšak jedna strana tvrdí, že došlo k dobrovolnému styku, zatímco druhá strana tvrdí, že od určitého okamžiku styk dobrovolný nebyl. Podle obviněné nebyly kromě výpovědi poškozeného předloženy žádné důkazy podporující skutečnost, že by se jednalo o styk dobrovolný. Z lékařských zpráv vyplývá, že ke zranění objektivně došlo. Zdůraznila, že znalecká zkoumání se netýkají projednávaného skutku, ale minulosti a dětství obviněné. Za irelevantní považuje také ostatní případy, které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňovaly, ačkoliv nemají nic společného s poškozeným. Uvedla, že v daných případech nebyla nikdy oznamovatelem, neoznačila jako pachatele žádnou konkrétní osobu, tedy ani poškozeného v předmětném řízení. „Poslední“ znalecký posudek také není podle jejího názoru vypovídající. Ve světle článků Úskalí při interpretaci psychologických závěrů o věrohodnosti a Křivá obvinění ze sexuálních trestných činů autorky doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, CSc., obhájci navrhovali, aby znalkyni byla položena otázka ke zjištění věrohodnosti specifické, tj. věrohodnosti konkrétní výpovědi, jíž byl obviněnou údajně spáchán trestný čin. Znalkyně měla zodpovědět dodatečnou otázku, zda byla věrohodná výpověď obviněné při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. ze dne 28. 1. 2016. Znalkyně i po provedeném zkoumání na tuto otázku nebyla schopna fundovaně odpovědět při hlavním líčení, protože veškeré svoje šetření a použité metody znaleckého vyšetření směřovala ke zjištění tzv. obecné věrohodnosti. Metody ke zjištění specifické věrohodnosti jsou však výrazně odlišné. V případě obviněné bylo předvídatelné, jak dopadne výsledek znaleckého zkoumání, pokud bude zkoumána pouze její obecná věrohodnost. Upozornila, že v současné soudní praxi v zahraničí posuzování tzv. obecné věrohodnosti není prováděno, dokonce je v některých zemích i zakázáno. Výsledky tohoto znaleckého zkoumání jsou totiž zavádějící a zkreslující pro zjištění skutkového stavu. Povoleno je pouze znalecké zkoumání tzv. věrohodnosti specifické, neboť se týká konkrétní události (skutku). Výsledek znaleckého zkoumání a doplnění tzv. věrohodnosti specifické je podle obviněné zásadní pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o vině. Obviněná měla tedy za to, že tím, že soud zamítl doplnění znaleckého zkoumání, porušil její ústavně zajištěná práva na spravedlivý proces. Uzavřela, že když soud rozhodoval o neprovedení důkazu, a to i v případě skutkového omylu, který rozvedla dále v dovolání, svoje rozhodnutí nijak neodůvodnil, což vedlo k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.

6. Dovolatelka dále uvedla, že soudy obou stupňů upozornila na znění § 18 odst. 4 tr. zákoníku ohledně omylu skutkového. Za objektivní skutečnost považovala, že dne 28. 1. 2016 došlo k pohlavnímu styku mezi obviněnou a poškozeným, avšak upozornila na to, že tuto událost poškozený a obviněná vnímali odlišně, přičemž uvedla, že dala svou vůli nepokračovat ve styku najevo, přesto poškozený pokračoval, poté z obavy, že by to mohlo dopadnout hůře, obviněná rezignovala. Nevyloučila, že k jejímu zranění mohlo dojít neúmyslně, ale v důsledku nešetrného sexuálního chování poškozeného. Poukázala na to, jakým způsobem se s touto námitkou vypořádal soud odvolací, přičemž podle jejího názoru tento soud zkreslil skutečnost a vyhnul se zkoumání jejího argumentu. Skutek se objektivně stal, což potvrdil i poškozený, a dokonce byl podle své výpovědi jeho iniciátorem. To, že obviněná skutek vnímala jinak než poškozený, je podle jejího názoru zřejmě běžné, v praxi se s tím setkávají vyšetřovatelé i soudy, a to zvláště u sexuálních trestných činů. Mnoho pachatelů znásilnění jinak vnímá skutek než jejich oběti. Připomněla definici sexuálního násilí Světové zdravotnické organizace (WHO), podle níž se jedná o „jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuálního styku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování s lidmi či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak“. Uvedla, že sexuální útok nastává, když jedna osoba zneužije své síly a sexuálním způsobem překročí osobní hranice druhé osoby bez jejího svolení. Souhlas má mnohem komplexnější význam, neomezuje se pouze na ano, či ne. Pokud je souhlas vyřčen pod vážnou hrozbou, z důvodu nevědomosti, nezralosti nebo naučené submisivity, lze podle jejího názoru jen těžko hovořit o souhlasu připouštějícím násilné jednání. Osobní hranice jsou chápány jako prostor, v němž se člověk cítí příjemně a v bezpečí. Každý má tyto hranice nastaveny jinak. Jestliže je někdo jiný i přes upozornění vědomě překročí, je naplněn druhý znak sexuálního násilí. Měla za to, že se lze důvodně domnívat, že při svém výslechu na policii dne 28. 1. 2016 předpokládala tu skutkovou okolnost, že vypovídá pravdu a popisuje celou událost tak, jak se podle jejího vnímání stala. Nelze jí tedy přičítat úmysl.

7. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 9 To 378/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 T 34/2017, a přikázal věc soudům k novému projednání.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné předně uvedla, že obviněná opět uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i odvolání. Podle státní zástupkyně však ze všech provedených důkazů vyplynulo, že ke znásilnění obviněné nedošlo a její obvinění bylo křivou výpovědí. Soudy nižších stupňů správně upozornily, že hodnocení věrohodnosti výpovědi je úkolem soudu, přičemž k posouzení osobnosti obviněné měly soudy dostatek zejména listinných důkazů týkajících se minulosti obviněné, ale i závěry znaleckých posudků a výpovědi znalců, kterými nebyla věrohodnost výpovědi obviněné potvrzena. Stran podkladů pro závěr o nevěrohodnosti obviněné připomněla argumentaci soudů nižších stupňů. Dále uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá podle státní zástupkyně Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelka uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

9. Zmínila též, že obviněná se v dovolání prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Konstatovala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Měla za to, že výhrady obviněné nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, a rovněž že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

10. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

11. Obviněná Nejvyššímu soudu zaslala prostřednictvím obhájkyně repliku k vyjádření státní zástupkyně k jejímu dovolání, v němž zdůraznila, že státní zástupkyně uplatnila argumentaci známou z předmětných řízení a neuvedla nic nového, čím by reagovala na skutečnosti uvedené v dovolání. Dále připomněla svou argumentaci užitou v dovolání a opětovně kladla důraz na význam problematiky znaleckého zkoumání tzv. specifické věrohodnosti, přičemž podle jejího názoru se jedná o celospolečenský problém současné trestní praxe, k němuž by měl Nejvyšší soud vyslovit svůj názor. Uvedla, že státní zástupkyně se nevyjádřila ani ke skutkovému omylu, v jehož důsledku nebyl naplněn úmysl obviněné spáchat trestný čin. Znovu zopakovala svou argumentaci týkající se skutečnosti, že vnímala situaci odlišně než poškozený, a jednala tak ve skutkovém omylu, uplatněnou v dovolání. Závěrem k návrhu státní zástupkyně na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. připomněla judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou námitky porušení práva na spravedlivý proces vždy způsobilým důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž mutatis mutandis odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11.
III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

17. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

18. Obviněná v dovolání namítla, že došlo k opomenutí zcela zásadního důkazu, a to doplnění znaleckého posudku znalkyně PhDr. Šárky Blatníkové o posudek k tzv. specifické věrohodnosti výpovědi obviněné. Z obsahu trestního spisu se však podává, že obviněná, ani její obhájkyně návrh na doplnění dokazování doplněním předmětného znaleckého posudku neučinily. Naopak v hlavním líčení dne 20. 9. 2018 obhajoba před prohlášením skončení dokazování uvedla, že ze strany obviněné není činěno žádných návrhů k doplnění dokazování, jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení [č. l. 299a)]. V odvolacím řízení rovněž nebylo ze strany obhajoby navrženo provedení předmětného důkazu. Z uvedených důvodů tedy nelze uvažovat o existenci opomenutého důkazu a porušení zásady spravedlivého procesu. Nad rámec řečeného však lze poznamenat, že samosoudkyně soudu prvního stupně již při hlavním líčení ze dne 11. 9. 2018 k dotazu obhajoby na PhDr. Šárku Blatníkovou stran vztahu obecné a specifické věrohodnosti výpovědi obviněné připomněla, že posouzení specifické věrohodnosti leží na soudu. Nejvyšší soud se s tímto názorem prvostupňového soudu ztotožňuje. Posouzení věrohodnosti, ať již obecné či specifické, je úkolem soudu, který je činí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Ve věci obviněné pak soud prvního stupně založil své závěry na odborných výsledcích vyplývajících ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z nichž vyplynulo, že obviněná trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti, jejímž důsledkem je i sklon ke katativnímu zkreslování skutečnosti tak, aby tato osoba vycházela jako oběť. Její obecná věrohodnost byla znalkyní PhDr. Šárkou Blatníkovou vyhodnocena jako výrazně snížená až vymizelá. Soud prvního stupně pak v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil specifickou věrohodnost výpovědi obviněné (viz str. 13, bod 24. rozsudku). Výpovědi obviněné, kterou křivě obvinila poškozeného ze spáchání trestného činu vůči její osobě, neuvěřil, přičemž toto své hodnocení opíral nejen o závěry týkající se obecné věrohodnosti obviněné a zjištěnou poruchu její osobnosti, ale stranou jeho pozornosti nezůstala ani skutečnost, že policejní orgány se mezi lety 2001 až 2008 zabývaly celkem třemi případy údajného znásilnění obviněné, které se ukázaly jako nepravdivé oznámení obviněné, dále ze záznamů policejních orgánů vyplynulo, že obviněná byla od roku 2016 v intenzivním kontaktu s policejními orgány, kdy opět mělo dojít k jejímu znásilnění, a to ve třech případech. Skutečnost, že obviněná neiniciovala trestní řízení, ale informace o svém údajném znásilnění sdělila osobám ve svém okolí, které tak učinily místo ní, nijak nevylučuje závěry o její nevěrohodnosti. Nelze vyloučit, že obviněná primárně chtěla jako oběť vycházet u svých přátel či blízkých osob. Oba soudy v souladu s tvrzením znalkyně konstatovaly, že je samozřejmostí, že i obecně nevěrohodná osoba může podat pravdivou výpověď a opačně. Z toho na rozdíl od tvrzení obviněné vyplývá, že i v případě, kdy bude u určité osoby zjištěna její obecná nevěrohodnost, může být soudem s ohledem na konkrétní okolnosti shledána její věrohodnost ve vztahu ke konkrétní věci či výpovědi. Stejně tak v případě obviněné soudy hodnotily její specifickou věrohodnost nikoliv pouze na základě skutečnosti, že znalci její obecnou věrohodnost označili za sníženou až vymizelou, ale i s ohledem na všechny okolnosti daného případu, a to konkrétní informace ohledně její osobnosti, posouzení věrohodnosti poškozeného, či např. ostatní případy, kdy obviněná tvrdila, že byla znásilněna, a to v rámci krátkého časového úseku na různých místech a různými osobami, ačkoliv se tato tvrzení neprokázala. S ohledem na uvedené neměl nalézací soud pochyby o nevěrohodnosti výpovědi obviněné, a nepovažoval tak za nezbytné doplnit znalecký posudek o odborné posouzení specifické věrohodnosti výpovědi obviněné. Nalézací soud proto takový důkaz neprovedl, přičemž je právě na něm rozhodnout, jaký důkaz ve věci provede. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se s názorem nalézacího soudu zcela ztotožňuje (viz str. 3, bod 11. usnesení). Závěrem lze uvést, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou být nepřezkoumatelná z důvodu absence odůvodnění neprovedení navrženého důkazu, když ve skutečnosti předmětný návrh ze strany obviněné učiněn nebyl. Soudy nižších stupňů tak postupovaly v souladu se zákonnými ustanoveními a nedopustily se žádného pochybení stran nedoplnění dokazování ve vztahu ke specifické věrohodnosti výpovědi svědkyně, ani porušení zásady spravedlnosti.

19. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 12 až 14, body 23., 24. rozsudku nalézacího soudu, str. 3, bod 11. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, proč jí neuvěřily. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním její obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Obviněná měla za to, že kromě výpovědi poškozeného neexistuje žádný důkaz prokazující skutečnost, že by došlo ke styku dobrovolnému. Zde je tedy potřeba upozornit, že soudy nižších stupňů vycházely právě z výpovědi poškozeného, kterou vyhodnotily jako věrohodnou, zatímco výpověď obviněné byla ze shora popsaných důvodů vyhodnocena jako nevěrohodná, a soud proto obviněné neuvěřil, že došlo ke styku nedobrovolnému. Obviněná rovněž namítala, že jiné případy, na které soudy ve svých rozhodnutích odkazují, se netýkají poškozeného a navíc v nich nebyla oznamovatelem. Obviněná však pomíjí skutečnost, že tyto jiné případy dokreslují právě věrohodnost její výpovědi, když se v nich rovněž jednalo o to, že obviněná tvrdila, že byla někým znásilněna, ačkoliv nic takového nebylo prokázáno, i okolnosti, za nichž došlo k oznámení činu, byly podobné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že k oznámení došlo jinou osobou na základě toho, že obviněná této osobě sdělila, že byla znásilněna. Mimo jiné pak z výpovědi svědkyně E. F. vyplynulo, že obviněná tuto svědkyni dne 28. 1. 2016 požádala, aby zavolala policejnímu vyšetřovateli. Celou situaci pak dokresluje i skutečnost, že obviněná trpí osobnostní poruchou, v jejímž důsledku má tendenci vypovídat tak, aby vycházela jako oběť, a vytvářet si takové životní situace, ve kterých se s ní jako s obětí zachází. Ze stejných důvodů soudy nižších stupňů konstatovaly dětství a celkovou minulost obviněné a její osobnostní vývoj. Všechny tyto informace jsou ve vztahu ke spáchanému činu relevantní, neboť na jejich základě lze činit závěry o věrohodnosti obviněné. S ohledem na skutečnost, že soudy měly k dispozici primárně dvě protichůdné výpovědi poškozeného a obviněné, věnovaly se otázce věrohodnosti těchto dvou osobou velice podrobně (viz str. 12 až 14 rozsudku nalézacího soudu). Ve věci byly mimo jiné jako listinný důkaz přečteny části spisu Policie České republiky sp. zn. KRPA-7214/TČ-2016. Mezi těmito částmi byl např. přepis e-mailové komunikace mezi obviněnou a poškozeným, kde obviněná poškozenému dne 5. 1. 2016 zaslala svůj ceník sexuálních služeb, které mu nabídla, SMS, v nichž obviněná žádá poškozeného o peníze, e-mail zaslaný poškozeným základní škole s dotazem a nabídkou finanční výpomoci ve vztahu k dětem obviněné, atd. (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu, protokol o hlavním líčení ze dne 11. 9. 2018, č. l. 290). Nalézací soud pak uzavřel, že kontakty svědka s obviněnou před datem 28. 1. 2016 nenasvědčují tomu, že by se jeho vztah k ní změnil natolik, aby poškozený vůči ní použil dne 28. 1. 2016 násilí. Nelze nevidět, že nalézací soud své rozhodnutí o vině obviněné opřel o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. Obviněná soudům nižších stupňů též vytkla, že se nezabývaly její námitkou, že když se měla dopustit křivého obvinění, jednala ve skutkovém omylu, neboť skutečnost, o které vypovídala, vnímala odlišně od poškozeného, a měla tak za to, že vypovídá pravdu. Odvolací soud však na tuto námitku reagoval na str. 3 pod bodem 11. usnesení. Uvedl, že nelze souhlasit s námitkou obhajoby, že obviněná jednání vnímala jinak než poškozený a že její výpověď na policii není trestným činem, přičemž obviněná je podle výsledků znaleckého zkoumání schopna náhledu a je schopna posoudit, zda to, co ve své výpovědi uvádí, se stalo či nikoli. Vyjádřil tudíž zásadní nesouhlas s argumentem obviněné, že jednání, které popisovala policii, pouze vnímala odlišně od reality, poněvadž její schopnosti realitu vnímat nebyly narušeny.

21. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je, posuzováno s jistou benevolencí, relevantní pouze námitka obviněné, že jí nelze přičítat úmysl spáchat přečin křivého obvinění podle § 245 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož jednala ve skutkovém omylu. K této problematice je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že o omylu skutkovém lze hovořit tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Buď je neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl negativní ohledně znaků (skutkové podstaty) trestného činu upravuje trestní zákoník explicitně v § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje. Nastane tedy tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná nebo nezná okolnosti podmiňující jeho trestní odpovědnost. V takovém případě je podle trestněprávní nauky i praxe soudů vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti (není vyloučena odpovědnost z nedbalé nedbalosti). Platí tu zásada neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá (ignorantia facti non nocet).

22. Ze zjištění soudů, pečlivě rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, však rozhodně nevyplývá nic, na čem by bylo možné závěr o tzv. negativním skutkovém omylu založit. V jeho prospěch nesvědčí ani závěry vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaného PhDr. Šárkou Blatníkovou. Tato znalkyně shledala, že obviněná netrpí poruchovostí kognitivních procesů, která by významněji narušovala její schopnost vnímat, zapamatovat si a posléze reprodukovat prožité děje a je schopna podat přesnou výpověď. Obviněná však ve své výpovědi, při které křivě obvinila poškozeného z jejího znásilnění, uvedla, že se na ni domohl pohlavního styku násilím, kdy celá tato situace započala tím, že ji udeřil do hlavy. Soudy nižších stupňů však této její výpovědi neuvěřily, tedy neuvěřily tomu, že vůči ní poškozený použil násilí a následně s ní měl pohlavní styk, se kterým obviněná nesouhlasila. Obviněná je objektivně schopna vnímat realitu, nelze tudíž přisvědčit její obhajobě, že pouze vnímala jinak průběh události, kdy došlo mezi ní a poškozeným k pohlavnímu styku, že ona s tímto stykem vyjádřila nesouhlas, ale poškozený považoval pohlavní styk za dobrovolný. O odlišném subjektivním vnímání dané události by se mohlo jednat za situace, kdy by se posuzovalo, zda obviněná vyjádřila nesouhlas s pohlavním stykem, přičemž poškozený by tento nesouhlas s ohledem na konkrétní okolnosti nebral vážně. V daném případě však obviněná při své výpovědi ze dne 28. 1. 2018 uvedla, že poškozený ji udeřil do hlavy a následně se jí násilně zmocnil a vykonal na ní pohlavní styk. Takovou událost však nelze ani subjektivně vnímat různými způsoby. Nelze přijmout argumentaci, kdy obviněná při své výpovědi tvrdila, že se na ni poškozený dopustil násilí, když soudy nižších stupňů dospěly na základě rozsáhlého dokazování k závěru, že se na ni poškozený násilí nedopustil, že by tuto skutečnost pouze vnímala odlišně od poškozeného. Jinými slovy, obviněná nemůže rozdílně vnímat skutečnost, která se vůbec nestala.

23. Nelze tedy než uzavřít, že obviněná jednala vědomě, byla si vědoma toho, že její jednání je protiprávní a může být trestné, a byla nejméně srozuměna s tím, že svým jednáním může způsobit jiné osobě újmu v podobě jejího trestního stíhání, poněvadž jí popisované jednání poškozeného korespondovalo se znaky takového protiprávního činu, za který je nutno vyvodit trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, a že tedy jednala v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

24. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu