Rozhodnutí NS

33 Cdo 2072/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2019
Spisová značka:33 Cdo 2072/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2072.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2072/2019-281


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce D. M., bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, proti žalovanému V. L., bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Puchmeltrem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 64/4, o zaplacení 238.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 45/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 84 Co 277/2018-247, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Puchmeltra, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, č. j. 33 C 45/2014-195, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 238.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 84 Co 277/2018-247, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 23. 9. 2010 podepsali listinu – smlouvu o půjčce, kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému 170.000,- Kč na financování zálohy podle smlouvy o smlouvě budoucí o dílo; tyto prostředky měly být převedeny do depozita budoucího zhotovitele stavby - Ekonomických staveb s. r. o., jejímž jednatelem byl žalobce. Půjčku (včetně dohodnutých úroků) měl žalovaný vrátit nejpozději do 24. 6. 2011, úroky byly splatné čtvrtletně; pro případ prodlení si strany sjednaly ztrátu výhody splátek a smluvní pokutu ve výši 68.000,- Kč. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky představující smluvený úrok ve výši 30.087,- Kč. Převedení částky 170.000,- Kč bylo splněno započtením mezi žalobcem a společností Ekonomické stavby s. r. o. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 18. 10. 2013. Společnost Ekonomické stavby s. r. o. se zavázala žalovanému zpracovat model financování a zajistit koordinaci ve finančních ústavech, resp. sjednat hypoteční úvěr. Vyhotovila mu rozpočet a spočítala výši splátky hypotečního úvěru (8.061,- Kč) při době splácení 30 let. Žalovaný byl společností Ekonomické stavby s. r. o. ubezpečen o zajištění financování výstavby a refinancování zálohy z úvěru. Se společností Ekonomické stavby s. r. o. jednal o realizaci smlouvy o dílo s tím, že by se na financování podílel jeho syn. Od 30. 3. 2013 byla žalovanému přiznána podpora v nezaměstnanosti, dne 10. 6. 2013 byl shledán invalidním s tím, že v důsledku invalidity I. stupně je schopen vykonávat výdělečnou činnost jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Před zjištěním invalidity žalovaný pobíral čistou mzdu ve výši kolem 21.400,- Kč měsíčně.

Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). V kontextu jednání žalobce a společnosti s ním personálně propojené považoval shora uvedené smluvní ujednání za rozporné s dobrými mravy. Právní vztah žalobce a žalovaného posoudil jako vztah spotřebitelský, neboť jednání žalobce souviselo s obchodními aktivitami společnosti Ekonomické stavby s. r. o., jejímž je jednatelem (a kterou jako předseda představenstva společnosti Ekonomické stavby rodinná a. s., která je jediným společníkem Ekonomické stavby s. r. o., ovládá). Žalobcem ovládaná společnost se žalovanému zavázala zajistit financování výstavby rodinného domu v rámci projektu „nulová hotovost,“ ačkoliv bylo evidentní, že žalovaný, s výjimkou pravidelného příjmu, nemá pro účely pořízení rodinného domu žádné finance. Žalobce (resp. společnost s ním personálně propojená) si přitom musel být vědom toho, že bez hypotečního úvěru nemůže žalovaný žádné ze sjednaných povinností dostát a že pokud žalovanému hypoteční úvěr zajištěn nebude, bude jediným efektem uvedeného smluvního konstruktu vznik povinnosti žalovaného vrátit částku 170.000,- Kč, včetně jejího příslušenství a smluvních pokut plynoucích ze smlouvy o půjčce a následné smlouvy o dílo. Sám žalobce přitom poukazoval na to, že žalovaný nemohl na hypoteční úvěr se splatností 30 let dosáhnout již jen s ohledem na svůj věk (viz jeho vyjádření ze dne 29. 3. 2018). Je tedy s podivem, že žalobce jako osoba jednající za společnost specializující se mimo jiné na sjednávání hypotečních úvěrů uzavřel s žalovaným „smlouvu o půjčce“ a společnost Ekonomické stavby s. r. o. pak smlouvu o budoucí smlouvě o dílo a smlouvu o dílo samotnou. Takový postup zásadně odporuje dobrým mravům. Odvolací soud uzavřel, že v době sjednání smlouvy o půjčce bylo žalobci zcela lhostejné, zda shora uvedené podmínky naplněny jsou, budou, či nikoliv, a proto na rozdíl od soudu prvního stupně, měl za to, že takto by žalobce a jím ovládaná společnost nejednali, pokud by jejich cílem byla pouze snaha zajistit svým klientům cenově dostupné bydlení, a nikoliv snaha se na jejich úkor obohatit, jestliže z výstavby sejde. Uzavřenou smlouvu proto odvolací soud považoval za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., resp. odmítl poskytnout soudní ochranu právům, která měla žalobci z této smlouvy vzniknout, s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, při posuzování neplatnosti smlouvy o půjčce pro její rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. a nedůvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., neboť v řízení nebyly zjištěny „dostatečné ani zásadní rozhodné skutečnosti a to jak skutečnosti dotýkající se projednávané věci, tak ani příp. vztahu spol. Ekonomické stavby, s. r.o. a žalovaného, když v době sjednání obou smluvních vztahů, jakožto zásadně rozhodné doby pro takové právní posouzení žádné takové skutečnosti či okolnosti neexistovaly.“ Dovolatel je toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu se odchyluje rovněž od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008, neboť každá reklama (tedy i reklama společnosti Ekonomické stavby s. r. o.) pracuje s určitou mírou zjednodušení, a je na spotřebiteli (žalovaném), aby při posuzování výhodnosti nabídky vycházel nikoliv z reklamních „sloganů“, ale zejména věnoval důkladnou pozornost smluvnímu návrhu. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel namítá, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001, neboť neplatnost smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy dovozoval z okolností, které nastaly až po jejím uzavření a s obsahem a účelem smlouvy nesouvisí. Ze skutečnosti, že v době uzavření smlouvy o půjčce nebylo žádnému z jejích účastníků známo, zda žalovaný je schopen dosáhnout na hypoteční úvěr, ale naopak se jevilo, že se tak stane úvěrem získaným „za pomoci syna“ žalovaného, jako spolužadatele o úvěr, který však následně bez udání důvodu od společného záměru s žalovaným ustoupil. Odvolacímu soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005) zároveň vytýká, že se nezabýval tím, která část smlouvy o půjčce je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zda ji lze oddělit od ostatní části smlouvy. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům přijatým Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, podle nichž uvede-li kupující prodávajícího stran ujištění o své solventnosti, resp. schopnosti v dohodnuté době lhůtě zaplatit kupní cenu v omyl, jde o skutečnost, která vede k relativní neplatnosti kupní smlouvy. „Právní kvalifikace uvedeného skutku, že smlouva je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, je nesprávná, jelikož případ uzavření smlouvy v omylu řeší speciální ustanovení § 49a obč. zák.“ Pro souzenou věc tyto závěry znamenají, že je-li podle odvolacího soudu smlouva o půjčce relativně neplatná z důvodu omylu žalovaného, nemůže být smlouva neplatná absolutně pro rozpor s dobrými mravy. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

K otázce, kterou dovolatel nastolil k dovolacímu přezkumu (neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy), se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval již opakovaně. Předně uzavřel (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010), že právní úkon se příčí dobrým mravům tehdy, nerespektuje-li některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Konstatoval, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období. Tyto úvahy obstály i v rovině ústavní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu).

K povaze § 3 odst. 1 obč. zák. se dovolací soud konstantně vyjadřuje tak, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

Otázku, zda je smlouva, kterou účastníci uzavřeli (resp. práva, která z ní žalobci vznikají), v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s výše uvedenou, ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobce, tak na straně žalovaného. Vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha, proč výjimečně – právě s ohledem na specifické okolnosti dané věci – je na místě považovat uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, není zjevně nepřiměřená. Posouzení otázky dobrých mravů z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady daného sporu; dovolací soud může tuto otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevného excesu soudů v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

Argumentuje-li žalobce tím, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007, ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, z nichž vyplývá, že (ne)platnost smlouvy z hlediska jejího souladu s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností, které nastaly po jejím uzavření a s obsahem ani účelem smlouvy nesouvisejí, pomíjí, že odvolací soud při svém právním posouzení věci došel k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy z okolností, které zde byly již v době sjednání smlouvy, nikoli které nastaly až po jejím uzavření; žalobce již při uzavření smlouvy věděl, že žalovaný nebude schopen povinnosti ze smlouvy vyplývající plnit. S těmito uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu tak nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.

Přiléhavý není ani odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008, neboť dovolatel rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu staví na vlastní verzi skutku. Odvolací soud totiž neučinil závěr o tom, že se společnost Ekonomické stavby s. r. o. zavázala žalovanému zajistit hypoteční úvěr pouze na základě propagačních materiálů této společnosti. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že žalovaný se účastnil programu „nulová hotovost“, uvedená společnost se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázala ke zpracování modelu financování a zajištění koordinace ve finančních ústavech, při osobních schůzkách se zástupcem této společnosti byla žalovanému vypočítána předpokládaná výše splátek, bylo mu navrženo refinancování zálohy a veškeré chování společnosti směřovalo k tomu, že žalovanému financování výstavby domu zajistí.

Nelze pominout okolnost, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že jednání žalobce, jakožto jednatele společnosti Ekonomické stavby s. r. o. a zároveň předsedy představenstva společnosti Ekonomické stavby rodinná a. s., která je jediným společníkem Ekonomické stavby s. r. o., a jednání společnosti Ekonomické stavby s. r. o. je třeba vnímat jako právní jednání, která na sebe navazují a tvoří vzájemně funkčně propojený systém.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), že se nezabýval otázkou částečné neplatnosti smlouvy o půjčce, pak tím namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží však, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, pomíjí, že jeho nosné důvody se v nyní souzené věci neprosadí, neboť odvolací soud k závěru o absolutní neplatnosti sporné smlouvy nedospěl z důvodu omylu vyvolaného žalobcem, ale na základě okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy; odvolací soud se od citovaného rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlil.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).



V Brně dne 31. 10. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu