Rozhodnutí NS

30 Cdo 985/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 985/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.985.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Poučovací povinnost soudu
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 118a odst. 1 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 985/2018-531


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované HYPO STAR a. s., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo osoby 248 10 509, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 60/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2017, č. j. 71 Co 36/2017-497, ve znění doplňujícího usnesení téhož krajského soudu ze dne 13. října 2017, č. j. 71 Co 36/2017-504, t a k t o:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dagmar Žilkové, advokátky se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Bruntále (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2016, č. j. 8 C 60/2012-261, určil, že žalobce je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, přičemž při její absenci nelze realizovat práva a povinnosti z uzavřené smlouvy o zajišťovacím převodu práva, která byla mezi účastníky uzavřena dne 10. května 2011.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2017, č. j. 71 Co 36/2017-497, ve znění jeho shora označeného doplňujícího usnesení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjma jeho nákladového výroku II., který změnil způsobem vyloženým v rámci výroku II., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal pro své rozhodnutí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nepodepsal předmětnou smlouvu o půjčce, „což potvrdil kategorický závěr znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví Mgr. Ivany Krátké.“

Z doplněného dokazování odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. srpna 2016, č. j. 208 C 27/2014-261, který nabyl právní moci dne 12. října 2016, byla zamítnuta žaloba nynější žalované na plnění ze smlouvy o půjčce s odůvodněním, že je tato smlouva neplatná, neboť bylo prokázáno, že ji vlastnoručně nepodepsal ani nynější žalobce, ani další spoludlužník J. Z. Podle odvolacího soudu tato skutečnost je významná pro posouzení důvodnosti žaloby v tomto řízení, neboť vyřešení otázky platnosti hlavního závazku (smlouvy o půjčce) je pro soud závazné v tomto řízení, jehož předmětem je posouzení vzniku závazku, jímž měl být závazek ze smlouvy o půjčce zajištěn a na jehož podkladě pak došlo k zápisu vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem (§ 159a odst. 4 a § 135 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li totiž najisto postaveno, že hlavní závazek mezi žalobcem a žalovanou platně nevznikl, nemohl platně vzniknout ani závazek o jeho zajištění. Odvolací soud závěrem uzavřel, že žaloba na určení vlastnictví žalobce k nemovitostem, jež byly předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ve prospěch žalované, je důvodná; rozsudek soudu prvního stupně tudíž v meritu věci (jako věcně správný) podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (níže rozvedených) otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě toho dovolatelka dále uvedla, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (kterou však dovolatelka v dovolání nijak nevymezila) posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že dovolání žalované není - jak bude následně vyloženo - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. K dovolací argumentaci žalované Nejvyšší soud uvádí následující:

K otázce naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví k nemovitému majetku

Dovolatelka vytýká soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že se nezabývaly otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na existenci jeho naléhavého právního zájmu na určení jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem. Nicméně z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nalézací soud reflektoval názor žalobce, který (jak se výslovně uvádí v odůvodnění prvoinstančního rozsudku) „V souladu s platnou judikaturou spatřoval naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ve skutečnosti, že bez soudního rozhodnutí nedosáhne změny zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.“ Žalobce přitom již v žalobě uvedl, že: „Namítám neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem...“ a v návaznosti na to vyložil, že se předmětnou určovací žalobou domáhá (jinými slovy nyní řečeno) dosažení souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právní realitou.

Poukazuje-li dovolatelka pro podporu své dovolací argumentace na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 3736/2012, z nějž vyjímá, že: „pravidlo, podle něhož soud rozhoduje podle stavu, který existuje v době vyhlášení rozhodnutí (vyjádřené v § 154 odst. 1 o. s. ř.), nic nemění na tom, že otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem, které žalobce (navrhovatel) vylíčí v žalobě (návrhu)“, pak nelze z tohoto judikatorního užití dovodit souvislost s nyní posuzovaným případem, v němž žalobce usiloval o předmětnou věcně právní deklaraci, jež by se promítla do stavu zápisů v katastru nemovitostí. Okolnosti, zda žalobce v podané žalobě činil určité závěry k těm kterým právním úkonům (např. dovolatelka tvrdí, že: „Žalobce tak v žalobě nesporoval, že by byl účastníkem smluvního vztahu založeného smlouvou o půjčce ze dne 10. 5. 2011“), se přirozeně ve vazbě na výsledky dokazování mohly toliko projevit ve skutkovém zjištění soudu a následně v jeho právním posouzení. Nicméně z pohledu právně relevantního vymezení žalobce, že se podanou určovací žalobou domáhá dosažení souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem, neboť považuje předmětnou věcnou smlouvu za neplatnou, to nic neubírá na osvědčení naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení, které odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.

K absenci poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně)

Dovolatelka (v souvislosti se změnou právní kvalifikace) namítá, že odvolací soud zcela ignoroval, že soud prvního stupně nedostál své poučovací povinnosti stanovené v § 118a o. s. ř., v důsledku čehož dokazování zůstalo neúplné a následná rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou pro dovolatelku překvapivá; oba soudy v tomto směru postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle dovolatelky „V daném případě přitom evidentně ke změně právní kvalifikace došlo, neboť neplatnost smlouvy o půjčce soud I. stupně, jako podkladu pro určení práva vlastnického, dovodil z jiných než žalobou uplatněných důvodů, a následně odvolací soud neplatnost smlouvy o půjčce dovodil z jiných důvodů, než soud I. stupně. Navíc neplatnost smlouvy o půjčce ve vztahu ke své osobě žalobce ani netvrdil.“

V prvé řadě v této části dovolatelka právně relevantním způsobem nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, neboť toliko odkazuje na příslušná odůvodnění rozhodnutí obou soudů a v tomto směru přenechává „upřesnění“ vymezení této právní otázky na dovolacím soudu, což je nepřípustné. Dovolací soud tu není od toho, aby za dovolatelku dotvářel či domýšlel její dovolací argumentaci, a to ani v situaci, pokud dovolatelka rámcově odkazuje na jí označené prameny informací, z nichž by dovolací soud měl takové informace čerpat a tudíž upřesňovat (precizovat) za dovolatelku její dovolání.

Nedůvodná je pak výtka dovolatelky stran absence poučení ze strany obou soudů podle § 118a o. s. ř., když sama dovolatelka připouští, že v předvoláních k soudním jednáním byla v tomto směru poučena, byť namítá, že se nemohlo jednat o „dostatečné“ poučení. Kromě toho by se jednalo o jinou vadu, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což se netýká této věci.

Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelky stran tvrzeného překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Míní-li tím dovolatel okolnost, že odvolací soud po doplněném dokazování učinil právně rozhodné zjištění z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. srpna 2016, č. j. 208 C 27/2014-261, který nabyl právní moci dne 12. října 2016, a v návaznosti na to pak aplikoval § 159a odst. 4 a § 135 odst. 2 o. s. ř, pak je třeba uvést, že uvedená otázka byla v odvolacím řízení (při odvolacím jednání dne 21. září 2017 - viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 494-495) předmětem „diskuze.“ Sama okolnost, že dovolatelka ani její advokát se uvedeného odvolacího jednání nezúčastnili (a proto odvolací soud usnesením rozhodl, že bude jednání v jejich nepřítomnosti), pochopitelně nepředstavovala důvod k odročení jednání a k užití případné signalizace dovolateli o tom, že odvolací soud zvažuje otázku případného užití § 159a odst. 4 a § 135 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na pravomocně skončený soudní spor mezi týmiž účastníky, v nichž byla pravomocně vyřešena určitá právní otázka, která je právně významná i pro tento soudní spor.

V neposlední řadě je třeba dovolatelce připomenout jí v prvoinstančním řízení učiněný návrh na přerušení řízení ze dne 8. července 2014 (na č. l. 190; tento návrh soud prvního stupně usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 8 C 60/2012-196, zamítl), v němž mj. uvedl: „V rámci řízení o žalobě žalované (sp. zn. 208 C 27/2014, Okresní soud v Bruntále) tak bude řešena tatáž otázka, kterou nyní zdejší soud řeší ve věci 8 C 60/2012 jako otázku předběžnou, a to zda došlo ze strany žalované jako věřitele ze smlouvy o půjčce ze dne 10. 5. 2011 k poskytnutí plnění a případně zda je smlouva o půjčce platná.“ Výsledek a v úvahu přicházejí reflektování pravomocně skončeného sporu ve věci 208 C 27/2014 tudíž pro dovolatelku nemohlo představovat žádnou novou okolnost, jež v prvoinstančním řízení nebyla zmíněna a v odvolacím řízení se stala podkladem pro shora již vyložené zjištění, které odvolací soud reflektoval při svém rozhodování.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Jak zdůraznil Ústavní soud, skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn I. ÚS 1642/17).

O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelky uplatněné argumentace se nejedná, jelikož žádná z právně významných okolností souzeného případu nebyla soudy činěna in camera, respektive právně významná zjištění soudy učinily na základě provedeného dokazování a byly také i předmětem zájmu účastníků (srov. např. již shora připomenutý návrh dovolatelky na přerušení řízení v probíhajícím sporu u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 208 C 27/2014, z nějž nakonec odvolací soud - po učiněném doplnění dokazování v odvolacím řízení - vycházel při meritorním rozhodování).

Ve světle shora vyloženého je zřejmé, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, je nepřípadný. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).

Dovolatelce se tudíž ani v tomto ohledu nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit.

K tvrzenému porušení § 132 o. s. ř.

Dále dovolatelka namítá, že postupem odvolacího soudu i soudu prvního stupně došlo k porušení § 132 o. s. ř. při hodnocení důkazů. Konkrétně dovolatelka vytýká, že: „Soud odvolací, jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně, stejně jako soud I. stupně, přitom ve svém rozsudku hodnotil(y) výhradně důkaz ve formě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, aniž tento důkaz hodnotily ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení, neboť tyto další provedené důkazy ve svých rozhodnutích ani neoznačily.“

Tato část dovolací argumentace nesplňuje náležitosti řádného vymezení předpokladů přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že v dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, případně zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně či učinil na základě v odvolacím řízení doplněného dokazování, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.

Znamená to tedy, že dovolací soud není ani oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Žádné takové pochybení rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje.

Jinými slovy řečeno, dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Sama okolnost, že dovolatelka kritizuje postup soudů při hodnocení důkazů, provádí nástin „správného“ zhodnocení důkazů a vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

K aplikaci § 6 odst. 1 o. z.

Dovolatel konečně namítá, že: „Je v rozporu se zásadou soukromého práva nově specifikovanou v § 6 odst. 1 NOZ...pokud žalobce stvrdí platnost smlouvy o půjčce podpisem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a následně platnost smlouvy o půjčce zpochybní...Žalovaný v předmětném právním vztahu jednal v dobré víře, že smlouva o půjčce byla platně uzavřena a platně zajištěna smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva a proto poskytl žalobci půjčku. I přesto mu odvolací soud ani soud I. stupně ochranu neposkytly.“

Ani v tomto směru dovolací argumentace neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (k předpokladům přípustnosti dovolání viz odůvodnění shora), nehledě na skutečnost, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh soudní výkon rozhodnutí.



V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu