Rozhodnutí NS

7 Tdo 1339/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:7 Tdo 1339/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1339.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Subjektivní stránka
Úmysl
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 2 písm. a) 3) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1339/2018-44


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 1. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. O., nar. XY v XY, trvale XY, nyní pobytem v obci XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 3 To 10/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 5/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 4 T 5/2014, byl obviněný M. O. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, peněžní hotovosti konkrétně uvedené ve výroku rozsudku. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu také spoluobviněných I. R., D. S. a M. D.

2. Obviněný M. O. se uvedeného zvlášť závažného zločinu podle výroku o vině rozsudku městského soudu dopustil v podstatě tím, že (zkráceně uvedeno) společně se spoluobviněnými I. R., D. S. a M. D., po předchozí vzájemné domluvě, nejméně od 13. 5. 2010 do 24. 2. 2012, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), obvinění M. D. a M. O. společně nakupovali dobíjecí kupony českých mobilních operátorů od různých českých dodavatelů na území ČR, prostřednictvím firem Ropy, s.r.o., a Kabem, s.r.o., se sídlem ve Slovenské republice (jejichž jednatelem byl M. D., který za společnost Kabem, s.r.o., udělil obviněnému D. S. generální plnou moc k zastupování firmy) a ačkoliv věděli, že dobíjecí kupony budou prodány v tuzemsku, deklarovali jejich vývoz do jiného členského státu EU, přičemž na nákupy dobíjecích kuponů jim cíleně poskytovali finanční prostředky obvinění I. R. a D. S., obvinění M. D. a M. O. následně dobíjecí kupony prodávali buď každý sám nebo společně jménem společnosti Jarbau, s.r.o., se sídlem v Praze 5 (za níž jednal na základě plné moci obviněný D. S.), a společnosti Werk Stav, s.r.o. (jednatel D. S.), se sídlem v Praze 3, a takto v jednotlivých případech podrobně uvedených ve výroku o vině v roce 2009 nakupoval a následně prodával v tuzemsku uvedené zboží obviněný M. D. v celkem 330 případech, v roce 2010 obvinění M. O. a M. D. v 129 případech a M. D. sám v 275 případech, v roce 2011 obvinění M. D. a M. O. v celkem 112 případech a obviněný M. D. sám v 88 případech, v roce 2012 obvinění M. D. a M. O. v 72 případech a M. D. sám v 16 případech, přičemž obvinění D. S. a M. O. následně dobíjecí kupóny prodávali tuzemským zájemcům jménem uvedených společností se sídlem v ČR a obviněný M. O. nejméně od 14. 9. 2011 také jako fyzická osoba M. O. (IČ 87815257), tímto svým jednáním porušili § 94 odst. 13 zák. č. 235/2004 Sb. o DPH, společně tak zkrátili DPH a způsobili České republice škodu ve výši 129 470 140 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali všichni obvinění odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 3 To 10/2017, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek městského soudu ohledně obviněných M. D. a M. O. ve výroku o trestu a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že uložil při nezměněném výroku o vině obviněným nové tresty, pokud jde o obviněného M. O. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a trest propadnutí věci, v rozsudku uvedených peněžních částek. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných I. R. a D. S. jako nedůvodná zamítl.
II.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. O. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný uvedl, že odvolací soud nesprávně zhodnotil nedostatek subjektivní stránky trestného činu, když se po celou dobu pouze řídil pokyny svědka M. H. a obviněného M. D., v žádné situaci uvedené v rozsudku, se nerozhodoval samostatně.

5. Nikdy neměl žádné podezření, že činnost, kterou vykonával jako OSVČ, by mohla být nelegální. Z důvodu absence životních zkušeností v dané oblasti, že sám fungování celého systému nerozuměl a ani nemohl, protože ze strany dalších osob, zejména svědka M. H. a M. D., mu nebyly poskytovány žádné informace kromě těch, které potřeboval k plnění pokynů. Byl jim vděčný, že mu poskytli práci a bezmezně jim důvěřoval. Tyto informace pro něj, jako člověka se základním vzděláním, že nemohly působit nevěrohodně, což podle obviněného M. O. potvrzuje i skutečnost, že při komunikaci nikdy neměl zapotřebí používat zkratek, šifer či hesel, aby zakryl případné protiprávní jednání. Veškeré účetnictví, doklady, faktury a daňové záležitosti, že vyřizovala účetní, kterou mu doporučil svědek M. H. a ta jej na žádnou nelegální činnost neupozornila.

6. Obviněný M. O. dále uvedl, že sám nerozumí daňovým zákonům a položkám na fakturách, kde kontroloval pouze zboží a částku, nesnažil se je blíže zkoumat i s ohledem na tvrzení M. H. a M. D., že je vše již objednané a domluvené. Proto je podle něj nutno dojít k závěru, že není schopen aktivně se podílet na konstrukci daňového deliktu, nedomníval se a nemohl se ani domnívat, že by mohla být nějaká objektivní skutečnost, která je znakem skutkové podstaty daného trestného činu a mohla by podmiňovat jeho trestní odpovědnost.

7. Namítá proto, že jednal v negativním skutkovém omylu, který vylučuje trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, neboť složka vědění se u něj nekryla se skutečností. Proto namítá, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka, v úvahu by mohla přicházet pouze nevědomá nedbalost ale nikoliv úmysl nebo vědomá nedbalost, protože si nebyl vědom toho, že se podílí na činnosti, která není v souladu se zákonem a nemohl proto jednat s úmyslem zkrátit daň.

8. Protože se nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, že svou činností zamýšlel zkrátit daň, obviněný také uvedl, že soudy měly provedené důkazy důsledně posuzovat podle zásady „in dubio pro reo“.

9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, případně aby ze stejných důvodů zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka obviněného M. O. o chybějícím zavinění je podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání, ale nemá žádné opodstatnění. Obviněný sice nebyl statutárním orgánem žádné obchodní společnosti účastnící se obchodních transakcí, jejichž výsledkem bylo zkrácení DPH, ale podle skutkových zjištění městského soudu dobíjecí kupony od prodejců vyzvedával jménem obchodních společností se sídlem ve Slovenské republice a prodejcům bylo deklarováno, že veškeré odebrané zboží bude vyvezeno mimo území ČR. Obviněný dokonce disponoval účty společností Kabem, s.r.o., a Ropy, s.r.o., věděl odkud zboží pochází, na jakou firmu ho nakupoval a zboží s deklarací jeho vývozu do zahraničí, pod hlavičkou jiného subjektu rozvážel po ČR a zde prodával. Za tímto účelem si dokonce v roce 2011 zřídil i živnostenské oprávnění a činil tak pod vlastním identifikačním číslem.

11. Podle státního zástupce je třeba jednoznačně odmítnout, pokud se obviněný M. O. staví do role tzv. bílého koně, jako nastrčené osoby se základním vzděláním, která je neznalá skutečného stavu věci, nemá představu o důsledcích svého jednání a na kterou je svedena odpovědnost za protiprávní jednání jiných osob. Rozhodně totiž nebyl osobou, která by byla povinna řídit se pokyny nějakých nadřízených. Jeho postavení bylo v dílčích útocích, na kterých se podílel, provázeno jeho aktivním přístupem motivovaným zájmem na dosažení zisku. Jeho jednání přitom mělo svoji progresi, jeho role se postupně zvýrazňovala a vyvrcholilo to nedohodou s obviněným M. D. a jeho osamostatněním v nákupu a prodeji dobíjecích kuponů. Způsob jeho jednání svědčí o tom, že společně s ostatními obviněnými sledoval jediný účel, a to zkrácení daňové povinnosti k DPH. Závěry městského soudu o úmyslné formě zavinění, jak jsou uvedeny na str. 40 rozsudku, proto státní zástupce považuje za zcela správné.

12. Státní zástupce také uvedl, že v podstatě shodnou argumentaci o nedostatku subjektivní stránky obviněný M. O. uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s jeho námitkami zabýval na str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku.

13. Státní zástupce pak nepovažuje za relevantní námitku obviněného o porušení zásady „in dubio pro reo“, která má procesní charakter a směřuje v obecné rovině do hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Tato námitka proto není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání.

14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

15. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Námitka obviněného, že odvolací soud nesprávně zhodnotil nedostatek subjektivní stránky trestného činu, protože jednal v negativním skutkovém omylu, který vylučuje trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin, obecně odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, protože obviněný v podstatě vytýká soudům, že byl nesprávně uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to z důvodu nenaplnění subjektivní stránky jeho skutkové podstaty. Touto námitkou tak obviněný vymezil rozsah přezkumu Nejvyššího soudu.

17. V tomto případě ale námitka obviněného M. O. o absenci úmyslné formy zavinění z důvodu jednání v tzv. negativním skutkovém omylu, který vylučuje trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, hmotněprávní povahu nemá, a proto také důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Nejvyšší soud především z obsahu dovolání zjistil, že obviněný naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje primárně v tom, že se po celou dobu pouze řídil pokyny svědka M. H. a obviněného M. D., v žádné situaci uvedené v rozsudku, že se nerozhodoval samostatně a nikdy neměl žádné podezření, že činnost, kterou vykonával jako OSVČ, by mohla být nelegální. Uvádí, že má nedostatečné životní zkušeností v dané oblasti, pro které fungování celého systému nerozuměl a ani nemohl, protože ze strany dalších osob, zejména svědka M. H. a M. D., mu nebyly poskytovány žádné informace kromě těch, které potřeboval k plnění pokynů a on jim bezmezně důvěřoval. Sám, že také nerozumí daňovým zákonům ani položkám na fakturách a z tohoto důvodu, že také veškeré účetnictví, doklady faktury a daňové záležitosti vyřizovala účetní, kterou mu doporučil svědek M. H. a která jej také na žádnou nelegální činnost neupozornila.

18. Je tak zřejmé, že obviněný M. O. námitku o absenci zavinění, z důvodu jednání v daném omylu, nezakládá na skutkových zjištěních soudů uvedených ve výroku o vině, ale na své obhajobě v průběhu celého trestního stíhání, že obviněnému M. D. dělal pouze řidiče, zpočátku vůbec nevěděl, o co se jedná, později mu M. H. nabídl, aby si pořídil živnostenské oprávnění, aby mohl zboží vozit legálně. Pořád jej ale ubezpečovali, že činnost je legální, on vše dělal pouze podle pokynů M. D. a M. H. a neměl pochybnosti o tom, že by dělal něco nelegálního.

19. Této obhajobě obviněného M. O., stejně jako obdobné obhajobě obviněného M. D., ale již městský soud nepřisvědčil, a dospěl k jednoznačnému závěru, že si oba byli vědomi nezákonnosti svého jednání. Městský soud přisvědčil obviněnému M. O. pouze v tom, že jednal na návod ostatních spoluobviněných. K tomu na str. 40 rozsudku ale správně zdůraznil, že není podstatné, zda a kdo jej i s M. D. řídil, ale podstatné je zjištění, že oba kupovali dobíjecí kupony českých mobilních operátorů jménem slovenských firem, prodejcům deklarovali jejich vývoz do Slovenské republiky, ale následně je prodali v ČR a neplatili DPH. K další argumentaci městského soudu ohledně důkazů prokazujících vědomost obviněného M. O. o nezákonnosti jeho jednání, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když se s jeho argumentací a závěry plně ztotožnil.

20. V podstatě totožné námitky jako v dovolání, obviněný M. O. uplatnil již v odvolání. Také Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku podrobně rozebral rozhodující důkazy, na základě kterých rovněž konstatoval správnost skutkových i hmotněprávních závěrů městského soudu s tím, že nemá s ohledem na provedené důkazy žádné pochybnosti o tom, že jednáním obviněných docházelo ke krácení daňové povinnosti v souvislosti se zkrácením DPH.

21. Vrchní soud se zabýval také námitkou obviněného M. O. o nedostatku subjektivní stránky, ale neshledal ji opodstatněnou s poukazem zejména na dlouhou dobu páchání trestné činnosti, jeho vědomost o prodeji dobíjecích kuponů na území ČR, které také sám prodával a musel si tak být vědom, že vytváří podmínky pro vyhýbání se placení daňové povinnosti. Závěr o existenci úmyslné formy zavinění u něj dovodil vrchní soud i ze skutečností vyplývajících z jeho rozhovorů s účetní (svědkyně Z. K.), která jej upozorňovala m. j. na nedostatky faktur a kterou pak naváděl, aby s tím něco udělala. Nepřisvědčil proto námitce obviněného, že je osobou, která o účetnictví nemá žádné znalosti a nechápe jeho význam, včetně významu hrazení daňové povinnosti (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že závěr Vrchního soud v Praze o existenci úmyslné formy zavinění považuje za správný.

22. Pokud totožné námitky jako v odvolání, obviněný M. O. uplatnil také následně v dovolání, přičemž tyto námitky jsou primárně skutkové povahy, kterými se obviněný domáhá jiného hodnocení důkazů a prosazuje svoji soudy odmítnutou obhajobu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání není dalším odvoláním. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti již pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, určeným k nápravě jen některých v § 265b odst. 1 tr. ř. výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Dovoláním se zásadně nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně, a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad.

23. S primárně skutkovou povahou námitek obviněného, na kterých zakládá své tvrzení o jednání ve skutkovém omylu a o absenci úmyslné formy zavinění, plně koresponduje i jeho námitka o porušení zásady „in dubio pro reo“. Nejvyšší soud uvádí, že i tato námitka má výhradě skutkovou, resp. procesní povahu. Proto také obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), totiž znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, na které se vztahuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že ve věci ani žádné pochybnosti o vině obviněného M. O. neshledal.

24. Nejvyšší soud po přezkoumání věci z hlediska dovolacích námitek obviněného dospěl k jednoznačnému závěru, že v řízení nebylo soudy nižších stupňů porušeno právo obviněného M. O. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto právo má zajistit zachování všech pravidel řádného procesu, ale nelze jej vykládat jako právo na úspěch v řízení. Vina byla prokázaná spolehlivě, bez důvodných pochybností a zákonným způsobem. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

25. Obviněný M. O. tedy vzhledem ke skutkovým závěrům soudů nemohl jednat v namítaném negativním skutkovém omylu, protože si naopak byl plně vědom toho, že se podílí na činnosti, která není v souladu se zákonem a jednal s plným vědomím existence rozhodných skutkových okolností zakládajících trestnost jeho jednání, resp. znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku. Z hlediska pouze této námitky, založené na výhradně skutkových námitkách a vyvrácené obhajobě obviněného, by přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

26. Protože obviněný namítl, byť v souvislosti s jednáním v negativním skutkovém omylu, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, posoudil Nejvyšší soud tuto jedinou námitku jako hmotněprávní, odpovídající uplatněnému důvodu dovolání a z hlediska této dovolací námitky přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí. Naplnění subjektivní stránky (úmyslu) zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ale Nejvyšší soud přezkoumal ve vztahu ke skutkovým zjištěním městského soudu uvedeným ve výroku o vině rozsudku.

27. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

28. Jak vyplývá z výroku o vině, resp. z tzv. skutkové věty rozsudku městského soudu, obviněný M. O. se uvedeného zvlášť závažného zločinu dopustil společně se spoluobviněnými I. R., D. S. a M. D., po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu zkrátit DPH. Společně s obviněným M. D. nakupoval dobíjecí kupony českých mobilních operátorů od různých českých dodavatelů na území ČR, a to prostřednictvím firem se sídlem ve Slovenské republice. I když věděl, že dobíjecí kupony budou prodány v tuzemsku, deklaroval jejich vývoz do jiného členského státu EU, přičemž také obviněný M. O. následně dobíjecí kupony prodával tuzemským zájemcům. Z těchto skutkových zjištění závěr o úmyslné formě jednání obviněného M. O. spolehlivě vyplývá. O existenci úmyslné formy zavinění tak u něj nejsou žádné pochybnosti a tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.

29. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu