Rozhodnutí NS

32 Cdo 2280/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2020
Spisová značka:32 Cdo 2280/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2280.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení řízení
Poplatky soudní
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 170 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 2351/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2280/2020-302


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce B. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení částky 152 296 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 92/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 2 Cmo 86/2020-282, takto:



I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zastavení řízení, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na rozhodnutí „otázky práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se nezabýval všemi skutečnostmi, které dovolatel v průběhu řízení uvedl, a z toho důvodu jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Právní otázku, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, však dovolatel nepředkládá a neoznačuje ani judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09 (uveřejněného pod číslem 216/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) podle nichž nevypořádá-li se odvolací soud s námitkami obsaženými v odvolání, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Prostřednictvím argumentu, že odvolací soud své rozhodnutí neodůvodnil v souladu s požadavky vytýčenými judikaturou a rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, dovolatel nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na němž jeho rozhodnutí závisí, nýbrž namítá vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Odvolací soud se ostatně vytýkané vady řízení nedopustil, natož aby měla dovolatelem tvrzený ústavněprávní rozměr.

S námitkou, která byla uplatněna v odvolání, totiž že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zákonem, zastavil-li řízení pro nezaplacení soudního poplatku, aniž rozhodl o nově podané žádosti o osvobození od soudního poplatku, se odvolací soud vypořádal a učinil tak s potřebnou pečlivostí. Zcela zřetelně vyložil svůj závěr, že podání ze dne 11. 2. 2020, jímž dovolatel na výzvu soudu doplnil novou (opakovanou) žádost o osvobození od soudních poplatků podanou dne 22. 11. 2019, bylo identické s jeho doplněným podáním ze dne 23. 8. 2018, jímž byla odůvodněna žádost o osvobození od soudních poplatků ze dne 27. 7. 2018, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, a vysvětlil, že opakované, stále stejně odůvodněné žádosti o osvobození od soudních poplatků, které neobsahují žádná tvrzení o změně poměrů na straně žadatele, je třeba podle usnesení Nejvyššího soudu z 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, považovat za zneužití procesních práv, které ve shodě s ustanovením § 2 a § 6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany. Do rozporu s dovolatelem citovanými závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09 se tak odvolací soud nedostal.

Dovolatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí též v tom, že odvolací soud nehodnotil „skutečně a úplně“ jeho majetkové poměry z toho pohledu, zda jsou splněny podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků či nikoliv, a pouze konstatoval, že skutečnosti uvedené v žádosti neprokazují změnu majetkových poměrů od předchozí žádosti. Dovolatel prosazuje názor, že soudy nižších stupňů měly při posuzování jeho nové žádosti o osvobození od soudních poplatků vzít v potaz všechny skutečnosti rozhodné pro objektivní možnost dovolatele zaplatit mimořádně vysoký soudní poplatek, neboť objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát překážkou přístupu k soudu. Nejvyšší soud však vysvětlil již v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může vyhovět jen tehdy, změní-li se u žadatele poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí – srov. např. usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3190/2016, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 575/2017, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5206/2016, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1858/2017. Odvolací soud tedy ve zde souzené věci postupoval v intencích ustálené judikatury dovolacího soudu.

Dovolatel sice mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že „ničeho neuvedl ke konkrétním skutečnostem, které uvedl žalobce a kterými prokazoval změnu svých majetkových poměrů“, avšak nikterak nespecifikuje, jaká svá tvrzení má na mysli, a není to patrno ani z příslušných jeho podání.

Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného usnesení, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu