Rozhodnutí NS

30 Cdo 2595/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:30 Cdo 2595/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2595.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2595/2018-292


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně A. L. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrou Veruňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Stráži 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 133 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 148/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 18 Co 246/2017-257, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 15 C 148/2013-229, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 133 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 250 Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek co do částky 86 350 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Vůči žalobkyni bylo dne 1. 6. 2007 zahájeno řízení o rozvod manželství, jež bylo vedeno u Obvodního soud pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 195/2007. O rozvodu manželství však nemohlo být rozhodnuto dříve, než byla vyřešena úprava práv a poměrů k nezletilým dětem manželů, přičemž o tomto rozhodoval totožný soud pod sp. zn. P 135/2007. Rozvodové řízení trvalo celkem přibližně 5 let a 6 měsíců, když dne 22. 11. 2012 potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a tímto řízení ukončil. Jak v opatrovnickém, tak v rozvodovém řízení probíhalo řízení na dvou stupních soudní soustavy, a v opatrovnickém řízení musel být rozsudek soudu prvního stupně pro vady zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, které trvalo ještě další dva roky. V opatrovnickém řízení navíc soud musel opakovaně rozhodovat o návrzích na vydání předběžného opatření, proti rozhodnutím o těchto předběžných opatřeních byla podávána odvolání, bylo nutné řešit i problematiku styku otce s nezletilými, provádět důkaz znaleckým posudkem a též rozhodnout o výchovném opatření vůči matce. Žalobkyně též s prodlením požádala o ustanovení tlumočníka, v průběhu řízení měnila svá procesní stanoviska a soud pro ni nechával zpracovávat tlumočnické překlady rozhodnutí.

Soud prvního stupně po právní stránce posoudil žalobu jako nedůvodnou, když podle něj nebylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobkyni tak újma nevznikla. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožnil. Uvedl, že je nutné vzít v potaz nesprávný postup soudu prvního stupně, který ovlivnil délku opatrovnického řízení, v důsledku čehož byla celková délka rozvodového řízení nepřiměřená a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma, kterou považoval za nutné odčinit v penězích. Při výpočtu výše zadostiučinění zvážil jednak procesní složitost věci, jednak chování žalobkyně. Na základě výše uvedených skutkových závěrů dospěl k tomu, že řízení bylo procesně složité, a proto výslednou částku snížil o 10 %. Podle odvolacího soudu pak žalobkyně prodloužila posuzované řízení svým postupem, když žádala o tlumočníka se značným prodlením a soud byl kvůli tomu nucen odročit jednání. K celkové délce řízení též přispělo to, že soud pro matku nechával zpracovávat tlumočnické překlady rozhodnutí. Z těchto důvodů snížil výši zadostiučinění o 20 %. Odvolací soud neshledal, že by řízení mělo pro žalobkyni zvláštní význam, a to i vzhledem k jejímu prokazatelně ambivalentnímu vztahu k výsledku řízení, neboť žalobkyně v průběhu rozvodového řízení měnila svá procesní stanoviska: nejprve souhlasila s rozvodem, posléze navrhovala zamítnutí návrhu na rozvod manželství a proti rozsudku o rozvodu se odvolala.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále od dovolatelkou odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud pochybil, když zkrátil výši zadostiučinění z důvodu procesní složitosti, jelikož ta byla způsobena především podáváním opravných prostředků a žalobkyni nemůže být kladeno za vinu uplatňování procesních prostředků, které jí k ochraně jejích práv poskytuje právní řád. Dovolatelka je dále přesvědčena o skutečnosti, že pokud odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky o 20 % z důvodu zajištění tlumočnických překladů, nemůže být tato skutečnost kladena k tíži žalobkyně, jelikož předmětné listiny překládal opatrovnický soud nad zákonný rámec (zároveň odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 A S85/05 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 20/05). Dále nesouhlasí se skutečností, že odvolací soud neshledal zvláštní význam rozvodového řízení pro žalobkyni, jelikož se jedná o věc osobního stavu a má tak zvláštní význam. Též rozporuje obecně to, že výše zadostiučinění není adekvátní a že odvolací soud nezohlednil délku soudního řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění, které rovněž trvalo déle než čtyři roky. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 133 500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudy obou stupňů, případně aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Ohledně základu práva na náhradu nemajetkové újmy a přiznaného práva na odčinění újmy ve výši 47 250 Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 250 Kč s příslušenstvím, je proto dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolatelce přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v její prospěch.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud zohlednil uplatňování procesních prostředků pouze v rámci kritéria procesní složitosti řízení, nikoliv v rámci kritéria jednání poškozeného. Dané okolnosti tak posoudil jako objektivně vedoucí k prodloužení posuzovaného řízení, aniž by tyto skutečnosti přikládal k tíži žalobkyně. Z hlediska posouzení procesní složitosti řízení není podstatné, který z účastníků řízení dané procesní prostředky uplatňoval.

Vedle toho je podle Stanoviska třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační, přičemž, jak bylo uvedeno výše, musí být zvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Namítá-li žalobkyně, že opatrovnický soud i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedly, že se nejednalo o skutkově složitou věc, není tento závěr nikterak v rozporu se závěrem odvolacího soudu o procesní složitosti řízení, neboť v případě skutkové složitosti a procesní složitosti jde o posouzení odlišných skutečností. Odvolací soud se tak v závěru o procesní složitosti řízení nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Chování poškozeného je Stanoviskem chápáno jako subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním – zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odvolací soud při zvažování tohoto kritéria vzal v úvahu značné prodlení žalobkyně při podání návrhu na ustanovení tlumočníka, čímž došlo k průtahu zaviněného žalovanou, nedopustil se tedy špatného výkladu daného kritéria a aplikoval jej správně v souladu se Stanoviskem. Ačkoliv v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soud ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, není překlad soudních rozhodnutí součástí práva na spravedlivý proces a jednání před soudem v mateřštině, nic neodporuje tomu, aby soud na žádost účastníka k tomuto přistoupil a v rámci vstřícnosti a snahy o zajištění komplexního spravedlivého postupu ve věci překlady soudních rozhodnutí zajistil. Tím, že si žalobkyně tuto redundantní činnost sama vymínila, tak mohla ovlivnit délku řízení, odvolací soud se tedy od zmíněného plenárního stanoviska neodchýlil a při základních úvahách při posuzování kritéria chování poškozené nevybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu.

Pokud jde o posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná. Může se jednat například i o věci opatrovnické nebo věci osobního stavu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, k čemuž Nejvyšší soud ve Stanovisku poznamenává, že dotyčné typové hledisko nemusí „se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.“ V dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud vypořádal i s předmětným kritériem a zhodnotil jej především po stránce skutkové, když uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá ambivalentní postoj žalobkyně k předmětu řízení. Ani v tomto závěru se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když otázku zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska typového zvažoval, avšak z důvodu skutkových okolností v dané věci zvýšený význam neshledal.

Dovolací soud ve své judikatuře také již opakovaně uvedl, že není v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, pokud poškozenému národní soudy přiznají nižší náhradu, než k jaké by dospěl Evropský soud sám, nesmí se však jednat o nepřiměřeně nižší náhradu (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Také se již zabýval otázkou zvýšení zadostiučinění v případě nepřiměřené délky kompenzačního řízení. V souladu s dispoziční zásadou civilních sporných řízení je na poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení uplatnil, neboť soudy nemají povinnost k této skutečnosti přihlížet z úřední povinnosti (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Tento nárok má poškozený uplatnit, jakmile začne celkovou délku kompenzačního řízení pociťovat jako nepřiměřenou, a soud prvního stupně či soud odvolací musí k tomuto uplatnění přihlédnout a vypořádat se s ním při svém rozhodování. Jak však plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, namítne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu poškozený až v dovolacím řízení, není takový nárok uplatnitelný vzhledem k jedinému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení věci a vzhledem k zákazu uplatňování nových skutečností ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Ze spisu však nevyplývá, že by daný požadavek dovolatelka uplatnila v rámci řízení před soudem prvního stupně či v rámci řízení odvolacího. Ani tyto námitky dovolatelky tedy nezakládají přípustnost dovolání.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. 5. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu