Rozhodnutí NS

26 Cdo 1887/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/06/2019
Spisová značka:26 Cdo 1887/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1887.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1887/2019-393

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně Generali Pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 299/132, IČO: 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalované J. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Kaše-Lukschovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 132.262,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2017, č. j. 10 Co 589/2016-308, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 42/2009, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019, č. j. 4 Co 257/2017-361, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019, č. j. 4 Co 257/2017-361, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či z 5. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 4562/2018). Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelka nevyhověla, neboť v této souvislosti pouze uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení je nezbytné ustálit a sjednotit praxi soudů“, resp. dále, že „soudy všech zainteresovaných stupňů nemají sjednocený názor na skutečnost…“ a z toho důvodu se „rozhodla obrátit na Nejvyšší soud ČR, jakožto soud, který by měl mimo jiné rozhodovací praxi soudů sjednocovat“. Vyjádřeno jinak, z uvedené formulace nelze dovodit, že by v projednávané věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že případy uvedené pod body 3/ a 4/ míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu nebo kdy dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, a to prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; nezahrnuje tedy případy, kdy soudy nižších stupňů posuzují určitou právní otázku rozdílně, jak se snad mylně domnívá dovolatelka (srov. kupř. již citované usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a vady řízení, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

      Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2019


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu