Rozhodnutí NS

28 Cdo 2288/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:28 Cdo 2288/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2288.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:předpisu č. 229/1991Sb.
§ 213 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2288/2018-333



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Z. N., P., zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/5, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 140/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2018, č. j. 18 Co 360/2017-261, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Hlaváče do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 9. 2017, č. j. 6 C 140/2016-185, jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. v k. ú. M. T. a žalovanému bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel předestřel otázku, zda se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, publikovaného pod č. 144/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/04, publikovaného pod č. 35/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, publikovaného pod č. 139/2011 ve Sbírce nálezů, a to tím, že přehodnotil dovolatelem navržené důkazy k adekvátnosti veřejných nabídek pozemků, aniž jimi v odvolacím řízení provedl důkaz. Dále kladl otázku, zda měl právo na obdobné právní posouzení sporu, jako tomu bylo v jiném řízení, nebo přinejmenším na vysvětlení jiného právního posouzení věci oproti závěrům zaujatým v obdobném sporu, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu. Vytýkal přitom, že v odvolání argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 27 C 397/2015, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 26 Co 315/2017, přičemž odvolací soud tato rozhodnutí nijak nereflektoval. Nadto vznesl otázku, zda byly naplněny výjimečné podmínky umožňující oprávněné osobě nabytí náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Mínil, že závěry odvolacího soudu o dlouhodobé marné snaze žalobkyně, jakož i o liknavosti a svévoli žalovaného, jsou nepřiměřené. Konečně namítl, že odvolací soud vyřešil otázku charakteru odňatých pozemků odchylně od judikatorní praxe Nejvyššího soudu, poukazuje na to, že tyto pozemky byly nesprávně ohodnoceny jako stavební, přestože byly v pozemkové knize v době přechodu na stát vedeny jako zemědělská půda; kritizoval současně, že soudy nižšího stupně vycházely toliko z regulačních plánů z roku 1938, zatímco ostatním okolnostem upřely relevanci. Dovolatel ohlásil, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.

Žalobkyně vytkla, že dovolání směřuje pouze do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikované pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatele při uspokojování restitučních nároků žalobkyně přitom není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobkyně (právní předchůdkyně žalobkyně uplatila svůj nárok již v roce 1991, v roce 1993 požádala dovolatele o poskytnutí náhradních pozemků, v roce 2005 se účastnila veřejné dražby, avšak neúspěšně, o jejích nárocích dovolatel rozhodoval postupně, přičemž o téměř polovině z nich až v roce 2016) dovolatel bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelem; k důsledkům lpění dovolatele na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jejího restitučního nároku, pročež se dovolatel ocitl v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobkyně byl deklarován rozhodnutími pozemkového úřadu z let 1999-2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatele nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Brojí-li dovolatel rovněž proti ocenění pozemků uváděje, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, když ohodnotil odňaté pozemky jako stavební, přestože byly v pozemkové knize v době přechodu vedeny jako zemědělská půda a výstavba na nich byla uskutečněna až mnoho let po jejich přechodu na stát, nutno předně poznamenat, že otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tudíž nemůže být, jak již bylo řečeno shora, založena přípustnost dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Nad rámec uvedeného lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu – v situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů obou stupňů jednoznačně vyplynulo, že v době přechodu odňatých pozemků na stát (tj. k datům 6. 5. 1952 a 30. 4. 1954) existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, podle níž byla většina odňatých pozemků určena k zastavění buď bytovými nebo rodinnými domy, či průmyslovou výrobou – koresponduje též ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (od níž není důvodu se odchýlit), dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

V posuzované věci bylo navíc předmětem řízení nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu konkrétního pozemku ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv vyčíslení výše restitučního nároku žalobkyně. V situaci, kdy cena žalobkyní vybraného náhradního pozemku činí 194 821 Kč, tak vyřešení otázky přesného ocenění výše zbývajícího restitučního nároku žalobkyně (zda činí jeho hodnota 524 484,2 Kč dle ocenění dovolatele anebo 19 193 480 Kč dle ocenění žalobkyně) nemá na výsledku tohoto řízení, jež závisí toliko na posouzení podmínek, za nichž lze žalovanému uložit, aby na žalobkyni za účelem alespoň částečného uspokojení jejího restitučního nároku převedl jí vybraný náhradní pozemek, žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobkyně by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobkyně.

Dovozuje-li dovolatel, že odvolací soud pochybil tím, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odvolací argumentací výsledky řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 397/2015, u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 315/2017, a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jakož i tím, že učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval, dlužno předně uvést, že prostřednictvím daných námitek vytýká vady řízení před odvolacím soudem. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Zmíněné výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.

Byť se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele judikatorní závěry, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má pak své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod č. 92/1968 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde, neboť odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazů stran adekvátnosti veřejných nabídek toliko na podkladě důkazů listinných (přehled veřejných nabídek pozemků za roky 1998-2015, přehled veřejných nabídek v Praze a Středočeském kraji a další). V dovolatelem uváděných nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14, sp. zn. I. ÚS 3725/10, a sp. zn. IV. ÚS 57/04 (cit. výše) pak byla řešena situace, kdy na rozdíl od projednávané věci bylo na základě odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem rozhodnutí soudu prvního stupně změněno.

Vytýká-li dovolatel konečně, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jím předestíranou argumentací (odkazovanými rozhodnutími), lze dodat, že napadené rozhodnutí nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že jím poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací argumentace dovolatele výsledky jím zmiňovaných řízení před Okresním soudem v Olomouci a Krajským soudem v Praze ostatně nebyla přiléhavou, když soudy v těchto řízeních vycházely z jiných skutkových okolností případu; Nejvyšší soud pak ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1992/2015 v souladu se závěry odvolacího soudu připustil, aby při ocenění zemědělského pozemku bylo též zohledněno jeho budoucí určení pro výstavbu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta za dva úkony právní služby (podání vyjádření k dovolání, doplnění vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč za každý z nich [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 776 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu