Rozhodnutí NS

8 Tdo 16/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:8 Tdo 16/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.16.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 125 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 16/2019-53


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného S. M., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 84/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 5/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 54 T 5/2015, byl obviněný S. M. v bodech 1. a 2. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil společně s obviněným T. T. tak, že
ve vzájemné součinnosti při realizaci potřebných úkonů, spočívající zejména v prezentaci smyšlené nabídky výhodného nákupu strojů těžké zemní techniky v dispozici celní správy a následném zinscenování jednání, při němž obviněný T. T. vystupoval lživě a neoprávněně jako pracovník celního úřadu v XY, v úmyslu vylákat finanční prostředky, v měsíci únoru 2014 v XY poté, kdy nejdřív obviněný S. M. učinil Č. W. smyšlenou nabídku výhodné koupě strojů těžké techniky za velmi výhodných cenových podmínek, k němuž poskytl písemný materiál, z něhož se nepravdivě podávalo, že prodávajícím je Celní správa České republiky, a 12 strojů, u nichž byla vykazována celková hodnota 20.441.000 Kč, může být prodáno za 30% této hodnoty, a Č. W. s touto nabídkou seznámil J. D., jednatele společnosti O., který o nákup strojů projevil zájem, obviněný S. M. upřesnil, že všechny prezentované stroje budou prodány za částku 1.300.000 Kč bez DPH, a vedle toho sám požadoval vyplacení provize za zprostředkování obchodu ve výši 900.000 Kč, a po akceptaci těchto požadavků J. D. sjednal schůzku, směřující k uzavření obchodu a vyplacení peněz, následně dne 24. 2. 2014, při zinscenované schůzce a jednání obviněný S. M. představil obviněného T. T. jako pracovníka celní správy, který je oprávněn jednat ve věci prodeje strojů, a obviněný T. T. takto dále vystupoval, přestože oba věděli, že se jedná o informaci nepravdivou, a obviněný T. T. vydávající se za pracovníka Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, činil úkony, které navenek vykazovaly prvky uzavření kupní smlouvy za tuto instituci a s J. D. zastupujícím společnost O., podepsali listinu označenou jako Smlouva o prodeji technického zařízení - stavebních strojů, v níž byla stanovena cena strojů v částce 1.300.000 Kč bez DPH, čímž obvinění takto předstírali prodej 12 kusů těžké techniky značek Caterpillar a Locust s tím, že k vydání těchto strojů dojde do 10 pracovních dnů od podpisu smlouvy a uhrazení kupní ceny na účet celní správy, k čemuč však byl použit bankovní účet č. XY s účelovým názvem „T. – CELNÍ SPRÁVA“, jehož disponentem byl obviněný T. T., a J. D. poukázal částku 1.300.000 Kč ve prospěch tohoto účtu, a po ukončení jednání s obviněným T. T., který se dalšího průběhu schůzky již neúčastnil, předal J. D. obviněnému S. M. jím požadovanou částku 900.000 Kč, jakožto provizi za zprostředkování výhodného obchodu, a obviněný S. M. tuto částku přijal, přestože věděl, že k žádnému nákupu strojů fakticky nedošlo a celá situace byla zinscenována, a s ohledem na charakter jednání spočívajícího v předstírání prodeje strojů od samotného počátku, k žádnému jejich nabytí společností O., nedošlo, čímž byla označené společnosti způsobena škoda ve výši 1.300.000 Kč a vylákáním provize byla obviněným S. M. způsobena J. D. další škoda ve výši 900.000 Kč,
2. za vzájemné součinnosti při realizaci potřebných úkonů spočívající zejména v prezentaci smyšlené nabídky výhodného nákupu strojů těžké zemní techniky v dispozici celní správy a následném zinscenování jednání, při němž obviněný T. T. i obviněný S. M. vystupovali lživě a neoprávněně jako pracovníci celního úřadu v XY, v úmyslu vylákat finanční prostředky, v měsíci únoru 2014 v XY poté, co nejdříve obviněný S. M., který byl další osobou představen jako pracovník celní správy, učinil J. S. smyšlenou nabídku výhodné koupě strojů těžké techniky za velmi výhodných cenových podmínek, k čemuž poskytl písemný materiál, z něhož se nepravdivě podávalo, že prodávajícím je Celní správa České republiky, a 12 strojů, u nichž byla vykazována celková hodnota 20.441.000 Kč, může být prodáno za 30% této hodnoty, a dále byl prezentován prodej těžké techniky zn. Mercedes, a J. S. o část nabídky projevil zájem, na další schůzce, které se účastnil obviněný S. M. a nově i obviněný T. T., který aktivně vystupoval jako pracovník celní správy oprávněný jednat ve věci prodeje strojů, přestože oba věděli, že se jedná o informaci nepravdivou, J. S. konkretizoval zájem o část prezentované techniky, k čemuž obviněný T. T. sdělil, že připraví kupní smlouvu, která bude podepsána na další schůzce, následně dne 4. 3. 2014, obviněný T. T. na schůzce konané v XY, v provozovně firmy J. S., jíž předcházelo ujištění v budově v banky ČSOB v XY, kde deklaroval účelově zřízení bankovní účet s názvem „T. T.– CELNÍ SPRÁVA“, stále vystupující jako pracovník Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, činil úkony, které navenek vykazovaly prvky uzavření kupní smlouvy za tuto instituci, a s J. S. podepsali listinu označenou jako Smlouva o prodeji technického zařízení – stavebních strojů, v níž byla stanovena cena strojů v částce 4.573.000 Kč bez DPH, a obvinění takto předstírali prodej 4 kusů těžké techniky zn. Caterpillar a 2 kusů techniky zn. Mercedes s tím, že po podpisu listiny požadoval obviněný T. T. okamžité převedení finanční částky ve prospěch bankovního účtu XY s účelovým názvem „T. T.– CELNÍ SPRÁVA“, jehož disponentem byl obviněný T. T., k vylákání částky 4.573.000 Kč však nakonec nedošlo, neboť J. S. následně pojal podezření z nestandardnosti operace a po ověření, že obviněný T. T. není ani nebyl pracovníkem celní správy, žádnou peněžní částku nezaplatil.

2. Za tento trestný čin byl obviněný S. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného T. T. a o náhradě škody.

3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 4 To 84/2017, z podnětu odvolání státního zástupce uvedený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku o trestu propadnutí věci ohledně obviněného T. T., o němž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. V ostatních výrocích ponechal uvedený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného S. M. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
    II. Dovolání obviněného

    4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný S. M. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž se nejprve zabýval podmínkami stanovenými rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle kterých je Nejvyšší soud povinen dovolání přezkoumat, a poté zdůraznil, že nepovažuje za správný závěr soudů, že čin spáchal s obviněným T. T. dohodnutým a vzájemně koordinovaným či doplňujícím se jednáním a že vylákali nebo se pokusili vylákat na podkladě smyšlených a nepravdivých informací peněžní částky od jiných subjektů a směřovali tím ke způsobení škody převyšující 5.000.000 Kč. Za účelem vysvětlení vztahů s obviněným T. T. a svědkem V. K. odkázal na obsah svého odvolání, v němž uváděl, že s poškozeným J. S. ani J. D. se neznal, na rozdíl od Č. W., se kterým se znal dobře. Z tohoto důvodu navrhoval, aby byl jako svědek V. K. vyslechnut, protože jeho pravdivá výpověď týkající se jeho účasti u schůzky s poškozeným J. S. by mohla skutková zjištění změnit, neboť jeho výpověď z přípravného řízení nebyla pravdivá, jelikož věděl, že obviněný není pracovníkem celní správy. Poškozený J. S. byl jeho známý a byl to on, kdo tohoto poškozeného oslovil s nabídkou koupě stavebních strojů. O tom, že obviněný není pracovníkem celní správy, věděl i Č. W.
      5. Dovolatel též zdůraznil, že žádné jednání nefinalizoval ani se jej neúčastnil a žádné smlouvy nevypracovával. Pokud soudy takové závěry učinily, pak postupovaly při nerespektování základních zásad trestního procesu, jeho věc neposuzovaly individuálně a důkazy nehodnotily se vší pečlivostí jednotlivě i v jejich souhrnu. Poukázal na porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, protože jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem, a článku 6 odst. 2 Úmluvy, na jehož základě se domáhal, aby Nejvyšší soud jeho trestní věc přezkoumal zejména ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
        6. Naplnění uvedeného důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku spatřoval v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť nebylo objasněno, že jednal po dohodě se spoluobviněným T. T. ve vzájemné koordinovanosti za účelem vylákání peněžní částky na podkladě smyšlených a nepravdivých informací. Ke svému jednání uvedl, že nebylo dostatečně zjištěno, že věděl nebo byl srozuměn s tím, že se jedná o nabídku stavebních strojů, která neexistovala, ani nevěděl, že obviněný T. T. není pracovníkem celní správy, ani to, že účet, na který má být částka zaslána, je účelovým účtem. Obviněný tvrdil, že skutečně nevěděl, že nabídka učiněná T. T. neexistuje, nedělil se s ním ani o podvodně vylákané peněžní prostředky. Jednal jen sám za sebe, zajímala ho jen provize a neuvažoval nad tím, že by nabídka obviněného T. T. mohla být nabídkou podvodnou. Poukázal na to, že vše konzultoval s Č. W., jemuž nabízel, když se dověděl, že stroje nedorazily, že půjdou na Policii České republiky, což tento svědek odmítl.
          7. Soudům obou stupňů obviněný vytkl, že na tyto jím uváděné skutečnosti nereagovaly a se zjištěními, která ze spisového materiálu vyplývají, se řádně nevypořádaly, případně to není z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí patrné. Pokud by totiž soudy postupovaly v souladu se zásadami trestního řízení, respektovaly princip „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a nehodnotily důkazy jednostranně, nemohly dojít k závěru o jeho vině.

          8. V závěru dovolání obviněný na podkladě uvedených argumentů učinil návrh, aby Nejvyšší soud zrušil přezkoumávaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna na něj navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
            9. Obviněný odkazem na § 265h odst. 3 tr. ř. podal návrh, aby předseda senátu soudu prvního stupně na podkladě dovolání odložil nebo přerušil výkon trestu a bez zbytečného odkladu předložil spisy Nejvyššímu soudu s příslušným návrhem, o němž by Nejvyšší soud rozhodl nejpozději do 14 dnů po obdržení spisů. Pro případ, že uvedený postup nebyl zachován, navrhl, aby bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř., podle něhož může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a příslušný předseda senátu aby před rozhodnutím o dovolání přerušil na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému dovoláním dotčenými rozhodnutími.
              III. Z vyjádření nejvyššího státního zastupitelství

              10. K dovolání obviněného se písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, který se zřetelem na obsah podaného dovolání a zákonné podmínky, za kterých lze dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. podat, rozvedl, že pochybení spočívající v nesprávném důkazním postupu, jež by měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, která obviněný v dovolání vůči přezkoumávaným rozhodnutím namítal, neshledal. Zdůraznil, že ve věci nedošlo k žádnému, natož extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť rozpory jsou toliko v tvrzení obviněného, která nejsou jednotná, neboť jejich obsah podle vytvářejícího se důkazního stavu postupně měnil. Obviněný však kromě své vlastní výpovědi neuvedl žádný důkaz, s nímž by měly být závěry nalézacího soudu v extrémním rozporu. Za takový důkaz nemůže být považována ani výpověď svědka V. K., jíž se obviněný domáhá, neboť tento svědek ve výpovědi v přípravném řízení, která u hlavního líčení byla za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena, vypovídal v neprospěch obviněného a není zřejmé, z čeho pramení přesvědčení obviněného, že by nyní vypovídal v jeho prospěch. Odvolací soud, který jeho výslech zamítl, vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil, a nelze se domnívat, že by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz.
                11. Jestliže obviněný dospěl k jiným závěrům o dohodě mezi ním a spolupachatelem ohledně jejich společného obohacujícího úmyslu či prokázání jeho aktivní účasti na spáchané trestné činnosti, musel zcela přehodnotit ve věci provedené důkazy v návaznosti na změně své vlastní výpovědi. Státní zástupce zdůraznil, že postup soudu prvního stupně, který považoval za správný i odvolací soud, navzdory přesvědčení obviněného odpovídal zásadám volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a pro stručnost odkázal na dostatečné odůvodnění příslušných partií přezkoumávaných rozhodnutí. Z nich vyplývá, že se soudy problematikou společného jednání obviněných zabývaly a posuzovaly ji na základě výsledků provedeného dokazování v souladu se zásadami spolupachatelství vyjádřenými v § 23 tr. zákoníku, zejména proto, že z důkazů vyplynula součinnost provázaná vzájemnou průběžnou informovaností, vědomím o souvislostech i společným cílem. Soudy přitom neopomněly rozvést i své závěry ohledně prokázání podvodného úmyslu.
                  12. Státní zástupce poukázal na zákonné zásady spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s tím, že se obviněný zásadně mýlí, pokud je přesvědčen, že by jednání každého ze spolupachatelů muselo naplňovat všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, a proto není rozhodné, zda obviněný jednání finalizoval či nikoliv. Pro úplnost zmínil, že nelze účinně odkazovat na skutečnosti uvedené v odůvodnění odvolání či v jiných podáních, protože dovolací soud se v průběhu dovolacího řízení může zabývat jen takovými skutečnostmi, které jsou výslovně uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání v § 265f odst. 1 tr. ř. Není možné ani domýšlet, co přesně dovolatel zamýšlel v dovolacím řízení použít ze své předchozí argumentace vyjádřené v odvolání.
                    13. Ze všech uvedených skutečností státní zástupce shledal, že je dovolání obviněného neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                    IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

                    14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
                      15. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                        16. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

                        17. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
                          18. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
                            19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                              20. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                                  V. K námitkám obviněného
                              21. Obviněný dovolání opřené zejména o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soustředil zásadně proti provedenému dokazování, protože v něm zdůrazňoval svou vlastní obhajobu a na podkladě ní poukazoval na nedostatky v provedeném důkazním řízení. Teprve v souvislosti s tím zdůrazňoval skutečnosti, které byly v rozporu se skutečným stavem věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a popsán ve výroku rozsudku tohoto soudu. Pokud proto považoval za nesprávný závěr soudů, že jeho jednání a jednání obviněného T. T. bylo společné a provedené na základě domluvy a ve vzájemné koordinaci, činil tak podle vlastního postoje jak k výsledkům provedeného dokazování, tak i k hodnocení své vlastní výpovědi, již upřednostňoval bez ohledu na všechny ve věci provedené důkazy. Takto uplatněné námitky směřují proti procesnímu postupu soudů a netýkají se hmotněprávního posouzení věci, jak označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Přestože tyto námitky nemají hmotněprávní obsah, Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům, a dodržely pravidla spravedlivého procesu.
                                22. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je z rozsudku soudu prvního stupně patrné, že soud dostál svým procesním povinnostem, protože vyslechl oba obviněné a ve vztahu ke skutku pod bodem 1. i svědka J. D., Č. W., S. W. a provedl i příslušné listinné důkazy. Ke skutku pod bodem 2. vyslechl J. S., přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. výpověď svědka V. K. z přípravného řízení, vyslechl M. G., J. L. P., E. B. N., M. C. a provedl zajištěné listinné důkazy (viz strany 14 až 28 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud neprovedl osobní výslech svědka V. K., vysvětlil na straně 33 rozsudku, že tak učinil poté, co se tohoto svědka nepodařilo k soudu osobně předvolat, protože nebyl vypátrán jeho pobyt, avšak zdůraznil, že jím podaná výpověď neobsahuje žádné zásadní údaje, které by mohly ovlivnit význam prováděného dokazování. Soud prvního stupně důkazy hodnotil způsobem popsaným na č. l. 34 až 39, kde zejména na č. l. 37 až 39 vysvětlil své zásadní úvahy vážící se k účasti obviněného S. M. na průběhu obou činů popsaných v bodech 1. a 2., a to i se zřetelem na jím postupně rozdílně popisované skutečnosti. Soud popsal své úvahy a postupy v uvažování o věrohodnosti jednotlivých vyslýchaných osob a všech provedených důkazů, vzájemně posuzoval a analyzoval z hlediska všech okolností, které z těchto důkazů vyplynuly, v jakých okolnostech či souvislostech se shodují, anebo rozcházejí. Za těchto okolností a z těchto důvodů není opodstatněné nepovažovat za správné, že vycházel pro své skutkové závěry z výpovědí T. T., jenž v zásadě své jednání doznal a usvědčoval i spoluobviněného S. M., a dále z usvědčujících výpovědí J. D. a svědka Č. W., nebo pokud se v bodě 2. opíral zejména o výpověď svědka J. S.
                                  23. Na základě takto provedeného dokazování soud vyložil úvahy, které z těchto důkazů bylo možné učinit, a tyto vysvětlil způsobem, který je v odůvodnění rozsudku na stranách 36 a násl. popsán. Z jejich obsahu jsou zřejmé skutečnosti, které objasňují vzájemnou součinnost dovolatele a spoluobviněného T. T. a vyplývá z nich rovněž konkrétní aktivní jednání obviněného S. M. Pokud tento obviněný vznášel výhrady proti tomu, že nefinalizoval své jednání, ačkoliv tuto námitku podrobněji nekonkretizoval, lze z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jen poukázat na závěry na straně 36, které je možné k této námitce vztáhnout, neboť v této části odůvodnění soud vysvětlil okolnosti týkající se souvislostí vylákání provize ve výši 900.000 Kč od poškozeného J. D. Soud vyložil, že podle výpovědi svědka Č. W. tuto provizi žádal výslovně obviněný S. M., a této skutečnosti nasvědčovaly i okolnosti, za nichž proběhlo jednání v ČSOB. Soud uzavřel, že provize byla vyplacena výhradně dovolateli. Pro úplnost lze jen dodat, že soud ve vztahu k účasti obviněného S. M., jak byla zjištěna a popsána ve skutkové větě výroku o vině, nepochyboval, a považoval ji za dostatečně objasněnou, na rozdíl od participace dalších osob, na jejichž aktivitu upozorňoval ve své výpovědi zejména obviněný T. T. Pokud jde o jeho vědomost o všech rozhodných okolnostech, za nichž jemu za vinu kladená činnost probíhala, je třeba zdůraznit, že soudy se právě těmito okolnostmi v rámci provedeného dokazování zabývaly a z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že jednání obviněného S. M. tak, jak bylo zjištěno a prokázáno, svědčí o znalosti všech rozhodných skutečností, včetně podvodnosti celé akce, což jsou okolnosti, které plynou zejména z výpovědi obviněného T. T., o niž soudy své závěry především opíraly. Je však třeba zdůraznit, že tato výpověď není osamocena, ale z ní plynoucí zjištění navazuje na výsledky provedeného dokazování a koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy.

                                  24. Odvolací soud k přibližně shodným námitkám obviněného uplatněným v odvolání v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nepochyboval o správnosti zjištěného skutkového stavu ohledně bodu 1. rozsudečného výroku (viz body 24. až 31.) i ve vztahu k bodu 2. rozsudku prvního stupně (viz body 32. až 36.). Rovněž konstatoval, že z důvodu účelovosti nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování, který zamítl. Když shledal, že provedené dokazování nevykazuje žádné nedostatky a je v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř., považoval provedené dokazování za správné. Na něm učiněné právní závěry shledal rovněž bez vad, a to jak po stránce subjektivní, jíž se soud odvolací především zabýval, tak i objektivní (viz bod 41.).
                                    25. Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další]. Soudy měly dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině dovolatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Postupem soudů nebyla porušena presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo. V řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí nejsou vady, rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaná odůvodnění jsou předvídatelná a rozumná, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), aj.].
                                      26. Jen pro stručnost lze ke správnosti postupů soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
                                        27. Nejvyšší soud neshledal nedostatky ani v tom, že soudy obviněnému nevyhověly v jeho návrzích na doplnění dokazování, neboť důvod, proč tak učinily dostatečně a jasně v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily, stejně tak, z jakých důvodů neuvěřily výpovědi obviněného S. M. Zásadně není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely, a proto Nejvyšší soud neshledal ani v tomto směru porušení zásad fair procesu. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani libovůli, absenci řádného odůvodnění ve smyslu § 125 tr. ř. či jiné nedostatky, jež by svědčily o závažném nedodržení základních pravidel porušujícím právo obviněného na spravedlivý proces, v postupu soudů nižších stupňů nezjistil.
                                          28. Nejvyšší soud nad rámec obviněným označeného dovolacího důvodu poukazuje k jeho výhradě, že se nejednalo o společné jednání, že toto tvrzení obviněný opíral jen o svou vlastní ničím doloženou obhajobu, a zcela mimo zjištěný skutkový stav věci. Z výsledků provedeného dokazování však vyplynulo, že šlo o společné jednání a že za něj dovolatel nese plnou trestní odpovědnost. Správnost těchto závěrů vychází z podmínek společného jednání vymezených v ustanovení § 23 tr. zákoníku, podle nichž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství obviněného bylo založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, jemu za vinu kladené jednání bylo současně probíhající a na navazující na aktivity a jednání obviněného T. T., jejichž společným činem došlo k naplnění znaků skutkové podstaty pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sb. rozh. tr.), rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sb. rozh. tr.)]. K naplnění spolupachatelství nebylo třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačilo i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, neboť bylo vedeno stejným úmyslem. Jednání dovolatele bylo objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sb. rozh. tr.)].
                                            29. Pro úplnost v reakci na obviněným konkrétně zdůrazněnou skutečnost, že sám nebyl osobou, která konala veškeré kroky v rámci trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, je vhodné zdůraznit, že i když se dovolatel neúčastnil všech schůzek a navazujících komunikací s poškozenými, protože se na tom podílely jiné osoby, účastnil se obou dílčích útoků tvořících skutek kladený mu za vinu. Právě proto, že byl jedním ze spolupachatelů, připisuje se i jemu ve smyslu § 23 tr. zákoníku celé jednání, které společně spáchali. V té souvislosti nebylo rozhodné, že dovolatel nebyl osobně aktivnějším, ale to, že o všech rozhodných okolnostech, za nichž se jejich jednání odvíjí, věděl a toto zamýšlel, pro což svědčí skutková zjištění popsaná v bodech 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně.
                                            VI. Závěr

                                            30. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady spadající pod obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a ty, které byly vytýkány na základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyly učiněny v souladu s tímto, ale ani žádným jiným důvodem podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
                                              31. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly splněny podmínky pro to, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. , jak se domáhal v dovolání obviněný, když ani soud prvního stupně nedospěl k závěru ve smyslu podle § 265h odst. 3 tr. ř., že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí a Nejvyššímu soudu nepředložil spisy s návrhem na takový postup.
                                                P o u č e ní: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                V Brně dne 13. 2. 2019

                                                JUDr. Milada Šámalová
                                                předsedkyně senátu