Rozhodnutí NS

33 Cdo 3621/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/15/2020
Spisová značka:33 Cdo 3621/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.3621.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3621/2019-272


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. U., bytem XY, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem Havířov, Elišky Krásnohorské 1305/18, proti žalovanému J. F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Ostrava, Milíčova 1670/12, o zaplacení 941 548 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 204/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, č. j. 11 Co 293/2018-245, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle výše citovaného § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Ačkoli dovolatel v projednávané věci polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a rozhodl, nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Výtkou, že odvolací soud neprovedl výslechy svědků – pracovníků, kteří prováděli práce na díle, a že tyto „profesionální stavaře“, kteří byli aktivně účastni na předmětném díle, vyhodnotil jako amatéry, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. To samé se týká i výhrady, že odvolací soud neprovedením (některých) důkazů „vzbudil pochybnost o nepodjatosti soudu, a proto námitka nemůže být posuzována jako opožděná“.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 7. 2020


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu