Rozhodnutí NS

24 Cdo 2157/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2019
Spisová značka:24 Cdo 2157/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2157.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 157 odst. 2 o. s. ř.
§ 59 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2157/2019-1010


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci posuzovaného Z. D., narozeného dne XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupeného procesní opatrovnicí P. Ž., advokátkou se sídlem v XY, za účasti: veřejného opatrovníka Statutárního města Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, dcery posuzovaného - nezl. AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené opatrovníkem městem Šternberk, se sídlem ve Šternberku, Horní náměstí 16, a S. S., narozené dne XY, matky nezl. AAAAA, bytem shodně s nezletilou, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0 P 509/90, o svéprávnost a opatrovnictví, o dovoláních posuzovaného a jeho veřejného opatrovníka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 70 Co 396/2018-901, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 70 Co 396/2018-901, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2018, č. j. 0 P 509/90-857, výrokem I. rozhodl, že: „Omezení ve svéprávnosti Z. D., nar. XY, provedené naposledy rozsudkem OS Olomouc č. j. 0P 509/90-673 ze dne 16. 9. 2014, pokud jej soud omezil ve svéprávnosti tak, že není schopen samostatně nakládat s majetkem nad hodnotu 1 500 Kč, není schopen hospodařit s finančními prostředky nad 1 500 Kč měsíčně, není schopen samostatně uzavírat žádné smlouvy, není schopen učinit pořízení pro případ smrti, není schopen samostatně jednat s úřady, není schopen samostatně rozhodovat o své hospitalizaci, o poskytování zdravotní a sociální péče, není schopen udělit souhlas k provádění léčebných výkonů, není schopen uzavřít manželství, není schopen vykonávat rodičovskou zodpovědnost, není schopen jednat v pracovně-právních vztazích, se mění tak, že soud omezuje Z. D. ve svéprávnosti na dobu 5 let od právní moci tohoto rozhodnutí v nezměněném rozsahu.“ Výrokem II. soud jmenoval posuzovanému veřejného opatrovníka, jemuž vymezil rozsah jeho oprávnění a povinností spojených s výkonem této funkce, a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání posuzovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 70 Co 396/2018-901, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že: „Soud omezuje posuzovaného Z. D., narozeného XY ve svéprávnosti tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života a v oblasti výkonu rodičovské odpovědnosti mu zůstává zachováno právo osobního styku s nezletilou AAAAA, narozenou XY.“ Odvolací soud dále uvedeným rozhodnutím jmenoval veřejného opatrovníka s vymezením jeho oprávnění a povinností, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své procesní opatrovnice (advokátky) včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci ohledně aplikace § 59 odst. 2 věty druhé o. z., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že uvedená otázka hmotného práva (kdy v průběhu řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti člověka uplyne jednoroční doba) v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Kromě toho namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), pokud se nezabýval tvrzením, že dovolatel v mezidobí - vzhledem k dikci § 59 odst. 2 o. z. - nabyl plné svéprávnosti. Správně měl odvolací soud možné nabytí plné svéprávnosti dovolatele posoudit a v případě, že by dospěl k závěru, že posuzovaný opravdu v mezidobí nabyl plné svéprávnosti, měl vedené odvolací řízení zastavit a následně mělo být z úřední povinnosti zahájeno nové řízení o úpravu svéprávnosti, pokud by soud měl za to, že je nutné svéprávnost u dovolatele omezit. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání rovněž veřejný opatrovník. Veřejný opatrovník dovolací důvod vyložil s tím, že odvolací soud při rozhodování nesprávně aplikoval předmětnou hmotněprávní úpravu, když pominul, že podle § 59 odst. 2 o. z., ve znění účinném od 1. března 2017, uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají, přičemž zahájí-li se v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však jeden rok. Tříletá doba omezení svéprávnosti zde začíná běžet od právní moci rozsudku o omezení svéprávnosti, v případě posuzovaného tedy od 16. prosince 2014. Jejím uplynutím (dnem 16. prosince 2017) by podle § 59 odst. 2 o. z. zanikly účinky omezujícího rozsudku, pokud by dne 12. září 2017 nebylo zahájeno řízení o prodloužení doby omezení. Jednoroční doba, kterou zákon dává soudu k dispozici pro rozhodnutí ve věci samé, nepřirůstá k původní tříleté době, ale počíná běžet okamžikem zahájení řízení. Zahajuje-li je soud usnesením, je dnem zahájení vydání tohoto usnesení (§ 13 odst. 2 z. ř. s.). Uplynutím jednoho roku od tohoto data ze zákona zanikají účinky omezení, pakliže do té doby nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, protože konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Veřejný opatrovník má za to, že k zániku omezení svéprávnosti posuzovaného došlo uplynutím jednoho roku ode dne zahájení řízení soudu prvního stupně, tj. dnem 12. září 2018, jelikož v té době ještě nebylo pravomocně rozhodnuto jinak. Ode dne 13. září 2018 je tak posuzovaný plně svéprávný. S tímto aspektem, který namítal i veřejný opatrovník posuzovaného v rámci odvolacího řízení, se však odvolací soud nevypořádal a v rozporu s hmotněprávní úpravou nabývání a omezování svéprávnosti rozhodl tak, že posuzovaného ve svéprávnosti omezil. Tímto postupem odvolací soud porušil čl. 10 odst. 2 Listiny základních právo a svobod, která dává každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Veřejný opatrovník navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) dospěl k závěru, že (řádně a včas) podaným dovoláním nelze upřít opodstatnění.

Z obsahu procesního spisu vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení byl dne 17. září 2018 doručen soudu prvního stupně přípis, ve kterém veřejný opatrovník žádá o sdělení stanoviska s odůvodněním, že: „vzhledem k tomu, že řízení o změnu svéprávnosti (přezkum) u p. D., které bylo zahájeno usnesením ze dne 12. 09. 2017, č. j. 0 P 509/90-744, nebylo ve lhůtě jednoho roku pravomocně skončeno...zda v návaznosti na ustanovení § 59 odst. 2 občanského zákoníku máme ukončit opatrovnickou funkci a zaslat soudu zprávu nebo zda máme vyčkat na pravomocné rozhodnutí v této věci.“ Z referátu soudkyně adresovaného soudní kanceláři (na č. l. 881 verte) pak plyne, že soudkyně dala pokyn soudní kanceláři k zaslání odpovědi veřejnému opatrovníkovi s tím, že procesní spis zašle neprodleně s odvoláním posuzovaného odvolacímu soudu, a že do doby rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání posuzovaného se doporučuje veřejnému opatrovníkovi, aby svou opatrovnickou funkci vykonával.

Dále je na č. l. 891 až 894 založena závěrečná zpráva veřejného opatrovníka ze dne 1. října 2018, adresovaná Okresnímu soudu v Olomouci, v níž opatrovník mj. uvádí, že: „Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudek č. j. 0 P 509/90-857 ze dne 31. 8. 2018 nenabyl právní moci, je tedy p. Z. D. osobou svéprávnou, jak nám bylo potvrzeno nadřízeným orgánem Krajským úřadem Olomouckého kraje, potažmo Ministerstvem spravedlnosti.“

Procesní spis dále obsahuje protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. listopadu 2018 (na č. l. 898-898), z něhož také vyplývá, že pověřený pracovník veřejného opatrovníka při tomto odvolacím jednání mj. sdělil odvolacímu soudu, že veřejný opatrovník „s posuzovaným je nadále v kontaktu, přestože došlo k zániku omezení svéprávnosti a vypořádání práv a povinností plynoucích z opatrovnictví.“

Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se posledně uvedeným a veřejným opatrovníkem opakovaně v odvolacím řízení učiněným tvrzením, že v důsledku běhu času - s přihlédnutím k § 59 odst. 2 o. z. - u posuzovaného mělo dojít k obnovení jeho svéprávnosti, vůbec nezabýval a - ač o této námitce veřejného opatrovníka v odůvodnění svého rozsudku referuje - tuto pro rozhodnutí jistěže zásadně významnou okolnost ponechal při právním posouzením věci zcela bez povšimnutí, čímž zapříčinil, že na uplatnění této v odvolacím řízení neřešené námitce dovolatel nyní staví svou dovolací argumentaci (vymezuje dovolací důvod a předmětnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách https://nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že povinností odvolacího soudu je vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s právně relevantními námitkami odvolatele, obzvláště pokud soud o nich v rozhodnutí referuje. K tomu lze dodat, že uvedený požadavek se přiměřeně uplatní i v řízení o svéprávnosti, pakliže takovou námitku učinil např. soudem jmenovaný stálý, respektive veřejný opatrovník (k tomu srov. § 28 a násl. z. ř. s.).

V rozsudku ze dne 13. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, pak dovolací soud zdůraznil, že má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, musí z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní otázky vyplývat; jinak jde (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) o věcně nesprávné rozhodnutí.

Z pohledu připomenuté judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodu absence posouzení veřejným opatrovníkem opakovaně v odvolacím řízení uplatněné námitky nemůže (z pohledu své věcné správnosti) obstát. Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2019


JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu