Rozhodnutí NS

33 Cdo 4301/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:33 Cdo 4301/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4301.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Závaznost rozsudku
Dotčené předpisy:§ 159a o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 135 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4301/2017-184


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem Jeseník, Krameriova 503/9, proti žalovanému J. J., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mackem, advokátem se sídlem Jeseník, náměstí Svobody 829/17, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 218/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 3. 2017, č. j. 69 Co 30/2017-136, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 3. 2017, č. j. 69 Co 30/2017-136, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 7. 2016, č. j. 3 C 218/2014-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 3. 2017, č. j. 69 Co 30/2017-136, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 7. 2016, č. j. 3 C 218/2014-104, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ na vlastnictví budovy v obci J., postavené na pozemku parcelní číslo v katastrálním území J., a na vlastnictví pozemku parcelní číslo v katastrálním území J.“, a změnil jej ve výroku II. jen ve výši přiznané náhrady nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutkový stav věci, který zjistil soud prvního stupně, podle něhož žalobce (prodávající) a J. C. (kupující) uzavřeli dne 1. 11. 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ na obytném domě postavený na pozemku parcelní číslo a spoluvlastnického podílu o velikosti ¼ na pozemku parcelní číslo v katastrálním území a obci J. (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 700.000 Kč. Smluvní strany sjednaly, že část kupní ceny bude složena ke dni podpisu kupní smlouvy a zbývajících 500.000 Kč bude zaplaceno na účet prodávajícího do 31. 12. 2008. Žalobce s tvrzením, že kupující mu na kupní ceně dluží 200.000 Kč, odstoupil od kupní smlouvy dopisem ze dne 17. 9. 2010, který byl J. C. doručen dne 24. 9. 2010; ta sdělila zástupci žalobce, že celou kupní cenu již uhradila a zároveň učinila žalobci nabídku k odkupu jejího podílu na nemovitostech. Před tím tuto nabídku učinila žalovanému, který ji dne 4. 11. 2010 přijal. Následně J. C. s žalovaným uzavřela dne 15. 12. 2010 kupní smlouvu, na základě níž mu prodala předmětné nemovitosti za 740.000 Kč. Žalobce se domáhal u Okresního soudu v Šumperku, aby mu J. C. uhradila 200.000 Kč z titulu dlužné části kupní ceny sjednané v kupní smlouvě ze dne 1. 11. 2006; rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 208 C 1/2012-55, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2012, byla jeho žaloba zamítnuta. Odvolací soud pro závěr o opodstatněnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy podle § 517 odst. 1 obč. zák., považoval za rozhodné zjištění, zda kupující J. C. zaplatila žalobci ke dni odstoupení písemným podáním žalobce ze dne 17. 9. 2010 doručeným jí dne 24. 9. 2010 kupní cenu 700.000 Kč. Konstatoval, že „v tomto směru je třeba vycházet i z připojeného spisového materiálu zejména pak ze skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Šumperku v rozsudku ze dne 13. 6. 2012, č. j. 208 C 1/2012-55, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2012.“ Zamítavý výrok tohoto rozsudku považoval za odraz zjištění, že J. C. kromě částky 200.000 Kč zaplacené ke dni podpisu kupní smlouvy poukazovala na kupní cenu měsíční splátky a ke dni 31. 12. 2008 uhradila 469.000 Kč; dále na účet žalobce postupně do 24. 9. 2010, kdy se odstoupení dostalo do její dispozice, zaplatila celkem 717.000 Kč a po doručení odstoupení ještě 7.000 Kč. Celkově tak zaplatila žalobci 724.000 Kč včetně daně z převodu nemovitostí ve výši 21.000 Kč, kterou byl povinen zaplatit žalobce. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalobci právo na odstoupení od kupní smlouvy podle § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále opět jen „obč. zák.“), nevzniklo, neboť kupující ke dni, kdy žalobce tento právní úkon učinil, již nebyla v prodlení s úhradou kupní ceny. Uzavřel tudíž, že v důsledku odstoupení nebyla kupní smlouva ze dne 1. 11. 2006 zrušena s účinky ex tunc a že J. C. byla oprávněna se svým spoluvlastnickým právem k nemovitostem disponovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, a to vázanosti předchozím rozhodnutím v jiné věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a oproti názoru odvolacího soudu prosazuje, že v tomto řízení soud musí sám posoudit otázku, zda kupující J. C. byla ke dni odstoupení od kupní smlouvy v prodlení s úhradou kupní ceny. Zdůrazňuje, že skutková zjištění učiněná v jiném řízení nejsou pro soud v této věci závazná.

Žalovaný se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci odvolacím soudem. Argumentuje pro závěr, že v dané věci soudy nemohou dojít k odlišným skutkovým závěrům ani k odlišnému právnímu závěru ohledně zaplacení kupní ceny. Odkazuje na zjištění, z nichž vycházel Okresní soud v Šumperku v rozsudku ze dne 13. 6. 2012, č. j. 208 C 1/2012-55 (jež - pokud jde o platby na kupní cenu - podrobně rekapituluje), a ve shodě s odvolacím soudem dovozuje, že ke dni doručení odstoupení od kupní smlouvy dluh J. C. z kupní smlouvy zanikl splněním (§ 559 obč. zák.). Závěrem navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. žalobce zpochybňuje správnost právního závěru, že soud je v této věci vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. tím, jak byla vyřešena předběžná otázka úhrady kupní ceny sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne 1. 11. 2006 kupující J. C. v odůvodnění pravomocného rozhodnutí předcházejícího danému řízení.

Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).

Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odst. 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odst. 4).

Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení § 159a o. s. ř. a § 135 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Sbírka“/, žalobcem odkazovaný rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009).

V dané věci jde o situaci, kdy Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 208 C 1/2012-55, zamítl žalobu žalobce podanou proti J. C. o zaplacení 200.000 Kč, které měly představovat její dluh z kupní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2006. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná předloženými listinnými důkazy prokázala své obranné tvrzení, že žalobci při podpisu kupní smlouvy uhradila 200.000 Kč a do měsíce září 2009 mu doplatila zbývající část sjednané kupní ceny. Z uvedeného je zřejmé, že Okresní soud v Šumperku sice řešil otázku, zda dluh z kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2006 zanikl splněním, ovšem mezi těmi, kteří nejsou účastníky nyní projednávaného soudního sporu. Soud prvního stupně místo toho, aby provedl dokazování listinnými důkazy založenými ve spise Okresního soudu v Šumperku vedeném pod sp. zn. 208 C 1/2012, týkajících se plateb J. C. na kupní cenu, a postupem podle § 132 o. s. ř. je zhodnotil a učinil z nich vlastní zjištění, z uvedeného spisu pouze sdělil k důkazu obsah žaloby, rozsudku, odvolání žalobce a usnesení, a vyšel ze skutkových zjištění a posouzení předběžné otázky Okresním soudem v Šumperku v rozsudku ze dne 13. 6. 2012, č. j. 208 C 1/2012-55. Jelikož odvolací soud, který se s postupem soudu prvního stupně zcela ztotožnil, považoval za nutné pro účely svého rozhodnutí vycházet z řešení předběžné otázky Okresním soudem v Šumperku, odchýlil se od výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1, 4 o. s. ř., jak je pojímán ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobci se tudíž podařilo v tomto rozsahu zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018



JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu