Rozhodnutí NS

21 Cdo 1484/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/05/2019
Spisová značka:21 Cdo 1484/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1484.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odvolání
Výpověď z pracovního poměru
Školství
Dotčené předpisy:§ 166 odst. 7 předpisu č. 561/2004Sb. ve znění do 31.12.2011
§ 73 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 73a odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2004Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 4002/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1484/2019-178

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku č. 206/7, proti žalované Soukromé základní škole Cesta k úspěchu v Praze, s.r.o., se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 1544/11, IČO 27141284, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 117/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 23 Co 102/2018-154, takto:
        I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 20.1.2016 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť po odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa – ředitelky žalované dne 20.1.2016 jí žalovaná „nemůže nabídnout změnu jejího dalšího pracovního zařazení odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 byla u žalované zaměstnána jako učitelka a následně s účinností od 1.7.2010 byla jmenována ředitelkou žalované. Podle jejího názoru však u ní „absentuje právním předpisem daný obligatorní vznik pracovního poměru jmenováním“, a to s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení § 131 odst. 2 a 3 a § 166 odst. 2 školského zákona jsou jmenováni do funkce ředitele toliko ředitelé školské právnické osoby, ředitelé příspěvkové organizace a vedoucí organizační složky státu nebo její součásti, zatímco v daném případě žalovaná „nemá právní formu školské právnické osoby, nýbrž právní formu společnosti s ručením omezeným“. Uvedené ovšem nevylučuje, aby si účastnice sjednaly možnost odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované za předpokladu, že bude též dohodnuto, že se žalobkyně může tohoto místa vzdát. Taková dohoda však mezi účastnicemi sjednána nebyla, proto „nemohla žalovaná žalobkyní jednostranně odvolat z funkce ředitelky a nemohla dále přistoupit k aplikaci ust. § 73a odst. 2 zák. práce“. Kromě toho žalovaná „nesporně disponovala (a nadále disponuje) jinou odpovídající prací“, za niž „je možno považovat pozici učitelky“, na kterou byla žalobkyně, která má aprobaci pro výuku na prvním stupni, v roce 2008 přijata. V této souvislosti uvedla, že na pozici učitelky byla již v době výpovědní doby žalobkyně přijata paní K. M. a navíc „nedlouho“ po doručení výpovědi žalobkyni přistoupila žalovaná k vyhledávání osob na pozici učitelky a asistentky vedení společnosti.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26.9.2017 č.j. 8 C 117/2016-73 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 27.104,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalované. Zdůraznil, že podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr jmenováním u vedoucích organizační složky státu a zaměstnanců v obdobné funkci, jinak pouze tam, kde to stanoví zvláštní právní předpis. Takovým předpisem je i školský zákon (zákon č. 561/2004 Sb.), který předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním u ředitele školské právnické osoby (srov. § 131 tohoto zákona). Žalovaná však školskou právnickou osobou není, neboť školská právnická osoba vzniká zápisem do rejstříku školských právnických osob. Žalovaná je zapsána pouze v obchodním rejstříku a rejstříku škol a školských zařízení „a spadá tak pod ustanovení § 8 odst. 7 školského zákona“. Žalobkyně proto podle názoru soudu prvního stupně byla dne 1.7.2010 jmenována do funkce ředitelky „nikoli podle § 131 školského zákona, ale podle § 166 odst. 7 školského zákona“ (ve znění do 31.12.2011)“, ve kterém je uvedeno, že „u školského zařízení, jehož činnost vykonává jiná právnická osoba, primárně vykonává funkci ředitele statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb.“, a že „pokud nelze ředitele školy nebo školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem“. Za tohoto stavu tedy žalobkyně „byla v souladu se zněním školského zákona účinného ke dni jejího jmenování řádně jmenována do funkce ředitele, tedy jmenována na vedoucí pracovní místo, čímž došlo ke změně jejího původního pracovního poměru“. Protože školský zákon stanoví určité důvody pro odvolání z funkce pouze u ředitele školské právnické osoby, soud prvního stupně dovodil, že k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky školy mohlo dojít kdykoliv v průběhu pracovního poměru a z jakéhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, a že tedy „odvolání žalobkyně z vedoucího místa je v souladu s § 72 zák. práce“. Vzhledem k tomu, že žalovaná rovněž „v řízení prokázala“, že v době dání výpovědi neměla možnost žalobkyni nabídnout pozici učitelky na prvním stupni základní škody, která by odpovídala zdravotnímu stavu i kvalifikaci žalobkyně, soud prvního stupně uzavřel, že „je dána fikce nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce“, a že proto předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 20.1.2016, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je platným právním jednáním.

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2018 č.j. 23 Co 102/2018-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.328,- Kč k rukám JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že funkce ředitele žalované není pracovní pozicí, která se ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce obsazuje jmenováním, „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“. Vyslovil přitom názor, že jmenováním ve smyslu ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce se zakládá pracovní poměr toliko u ředitele školy nebo školského zařízení „zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem“ (stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí), a to nejen ve formě školské právnické osoby, ale i ve formě příspěvkové organizace či organizační složky státu (její součásti). Není přitom vyloučeno, aby na tuto pozici byla jmenována osoba, která již v pracovněprávním vztahu ve škole působí, čímž dojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru. Naproti tomu – jak dále uvedl – „u ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná (než veřejná) právnická osoba, tedy např. právnická osoba založená podle obchodního zákoníku, tak jako žalovaná, se pracovní poměr nezakládá jmenováním ve smyslu ust. § 33 odst. 3 zák. práce“. Ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, totiž předpokládá, že funkci ředitele školy nebo školského zařízení vykonává statutární orgán právnické osoby (v případě žalované jednatel) a teprve tehdy, nelze-li ředitel ustanovit z těchto osob, „jmenuje“ právnická osoba do funkce ředitele jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zákonem č. 563/2004 Sb. Zákon tedy „nepředpokládá, že ředitelem školy nebo školského zařízení bude fyzická osoba, jejíž pracovní poměr bude založen jmenováním, ale že ředitelem se stane dosavadní zaměstnanec (změnou obsahu pracovní smlouvy), který splňuje předpoklady podle zákona o pedagogických pracovnících“. Jakým způsobem bude „jmenování“ provedeno, závisí na postavení právnické osoby podle její formy a obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů. Ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem proto „je odlišné“ od ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. veřejným zřizovatelem a „je obdobné režimu živnostenského zákona“. Takový byl „i úmysl zákonodárce“, jak vyplývá z důvodové zprávy a následné změny ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona. Za tohoto stavu pak podle názoru odvolacího soudu mohla být žalobkyně odvolána z funkce ředitelky pouze tehdy, jestliže s ní byla možnost odvolání dohodnuta a současně s ní bylo dohodnuto, že se může této funkce vzdát (§ 73 odst. 2 zák. práce). V této souvislosti vycházel ze zjištění, že podpisem pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně „stvrdila, že byla řádně seznámena s pracovním řádem a vnitřními předpisy zaměstnavatele“, tedy i organizačním řádem ze dne 1.12.2007, který mj. upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce. Byla-li tedy žalobkyni nabídnuta pracovní pozice o obsahu vymezeném v organizačním řádu a žalobkyně tuto nabídku přijala, odvolací soud dovodil, že žalobkyně tím „akceptovala i skutečnost, že z uvedené pracovní pozice může být odvolána či se jí může vzdát“. Mezi účastnicemi tak byla „platně sjednána dohoda o možnosti odvolání z vedoucího pracovního místa a vzdání se tohoto místa podle § 73 odst. 2 zák. práce, byť se tak nestalo písemnou formou“. Jelikož soud prvního stupně „dospěl ke správnému závěru“, že žalovaná neměla pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, protože v době dání výpovědi byla u žalované „všechna místa učitelů obsazena“, byla předmětná výpověď z pracovního poměru dána žalobkyni důvodně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce. Vytkla odvolacímu soudu, že v rámci svých úvah „postupoval značně zjednodušujícím a právně rozporným způsobem“, jestliže dovozoval existenci takové dohody z organizačního řádu žalované, resp. s odkazem na poslední odrážku popisu náplně práce ředitele žalované v organizačním řádu žalované. Podle jejího názoru není možné sjednat mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dohodou o odvolání/vzdání se určitého vedoucího pracovního místa pouze s odkazem na vnitřní přepis zaměstnavatele, neboť, „má-li se jednat o dohodu, musí mít adresát oferty možnost tuto odmítnout“, přičemž „vnitřní předpis zaměstnavatele z povahy věci nelze považovat za dohodu, a to zvláště za situace, kdy organizační řád je víceméně aktem řízení vycházejícím ze vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“. Kromě toho žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)existence volného pracovního místa u žalované a přitom „nepřípustně vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů“. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení „prokázala, že minimálně v případě paní A. S. a pana M. L. tito učitelé zcela prokazatelně nesplňovali odbornou kvalifikaci pro výuku na prvním stupni základní školy“. Proto, pokud žalovaná tvrdila, že nemohla splnit svoji nabídkovou povinnost podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce, pak „tato nemožnost byla přímo způsobena porušením právních předpisů samotnou žalovanou“, což žalobkyně „považuje za právně zcela nepřijatelnou situaci“. Žalobkyně proto „trvá na tom, že z právního pohledu nebylo místo paní A S. nikým obsazené a mohlo a mělo být nabídnuto žalobkyni“. Dále žalobkyně považuje za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ závěr odvolacího soudu o tom, že inzerát žalované na volné pracovní místo učitele prvního stupně zveřejněný dne 5.2.2016 „byl reakcí na personální změny vyvolané změnou ve vedení školy, resp. že nutnost hledat nového pedagoga nastala až po odvolání žalobkyně z místa ředitelky žalované“. Uvedený závěr podle názoru dovolatelky představuje „nepřípustné excesivní vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů“, neboť „z žádného z předložených a provedených důkazů nevyplývá, že by v období od 20.1.2016 do 5.2.2016 mělo dojít k personálním změnám“. Podle jejího názoru inzerované volné místo „muselo existovat již v době odvolání žalobkyně z pozice ředitelky školy“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalobkyni dne 20.1.2016 je neplatné, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že podle výpisu z rejstříku škol a školských zařízení vedeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy je žalovaná základní školou, jejíž činnost od 1.1.2007 vykonává právnická osoba – obchodní společnost „Soukromá základní škola Cesta k úspěchu v Praze, s.r.o.“, zapsaná v obchodním rejstříku pod identifikačním číslem (IČO) 27141284. Na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2008 žalobkyně pracovala u žalované od 1.7.2008 jako učitelka. Od 1.7.2010 žalobkyně působila na vedoucím pracovním místě (funkci) ředitelky žalované. Žalobkyně v dovolání – mimo jiné – namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda tím, že žalobkyně „přijala nabídku pracovní pozice (funkce ředitelky žalované) o obsahu vymezeném v organizačním řádu“, který „mimo jiné upravuje i pracovní náplň ředitele školy a stanoví jeho povinnosti při odvolání z funkce nebo vzdání se funkce“, došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření dohody o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 zák. práce.

Tato námitka ovšem i bez výslovného vyjádření (implicitně) vychází z posouzení právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba než školská právnická osoba, příspěvková organizace, organizační složka státu nebo její součást, podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31.12.2011 (dále jen „školský zákon“). Vzhledem k tomu, že otázka právního postavení ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Právní postavení ředitelů jednotlivých škol a školských zařízení se jednoznačně odvíjí od charakteru jejich zřizovatele. Zřizovatele škol a školských zařízení lze rozdělit do dvou kategorií, a to na tzv. veřejné zřizovatele, jejichž postavení je upraveno právními předpisy veřejného práva (jedná se o stát, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství), a tzv. neveřejné zřizovatele (jedná se o registrované církve a náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, ostatní právnické osoby a fyzické osoby). Tzv. veřejní zřizovatelé zřizují školy a školská zařízení v právní formě školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace (srov. § 8 odst. 1 a 2 školského zákona), případně jako organizační složky státu nebo součásti organizační složky státu (srov. § 8 odst. 3 a 4 školského zákona). Tzv. neveřejní zřizovatelé mohou školy a školská zařízení zřizovat v právní formě školské právnické osoby podle školského zákona nebo (tak jako žalovaná v projednávané věci) v právní formě jiné právnické osoby podle zvláštních právních předpisů (tedy zejména obchodní společnosti a obecně prospěšné společnosti), jejichž předmětem činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle školského zákona (srov. § 8 odst. 6 školského zákona).

Vzhledem k tomu, že ředitelé škol a školských zařízení zřízených tzv. veřejným zřizovatelem vykonávají ve výslovně definovaných záležitostech státní správu, kterou na ně deleguje zákonem stát, vymezuje školský zákon jejich právní postavení podrobněji než v případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených tzv. neveřejným zřizovatelem. U prvně jmenovaných školský zákon určuje jednak zákonné podmínky pro jejich jmenování, jestliže mj. stanoví, že ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti, který splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení podle zákona o pedagogických pracovnících, jmenuje do funkce zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení (srov. § 166 odst. 1 a 2 školského zákona), jednak určuje zákonné podmínky pro jejich odvolávání, jestliže taxativně vymezuje, z jakých důvodů je zřizovatel povinen a z jakých důvodů může odvolat ředitele z funkce (srov. § 166 odst. 4 a 5 školského zákona). V případě ředitelů škol a školských zařízení zřízených tzv. neveřejným zřizovatelem v jiné formě než ve formě školské právnické osoby je školský zákon podstatně stručnější.

V době, kdy žalobkyně začala od 1.7.2010 působit na vedoucím pracovním místě ředitelky žalované, upravoval školský zákon v ustanovení § 166 odst. 7 (ve znění účinném do 31.12.2011) právní postavení ředitele školy nebo školského zařízení zřízeného tzv. neveřejným zřizovatelem v jiné formě než ve formě školské právnické osoby tím způsobem, že „funkci ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, vykonává statutární orgán nebo člen statutárního orgánu této právnické osoby, pokud splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem. Pokud nelze ředitele školy nebo školského zařízení ustanovit z těchto osob, jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem. Osoba uvedená ve větě první a druhé je ředitelem všech škol a školských zařízení, jejichž činnost daná právnická osoba vykonává“.

S názorem odvolacího soudu, že „byť ust. § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, užívá výraz jmenování“, „není funkce ředitele žalované pracovní pozicí, která se obsazuje jmenováním“, dovolací soud nesouhlasí.

Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nebo jmenováním na vedoucí pracovní místo. Jmenováním se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li to zvláštní právní předpis, v případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. Jmenování provádí ten, komu to svěřují zvláštní právní předpisy, a u vedoucích pracovních míst vyjmenovaných v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce osoby uvedené v ustanovení § 33 odst. 4 zák. práce. V projednávané věci není pochyb o tom, že funkce ředitelky žalované nespadá do okruhu vedoucích pracovních míst vyjmenovaných v v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce. O pracovní poměr založený jmenováním by se tak mohlo jednat pouze tehdy, kdyby to stanovil zvláštní právní předpis. Tímto zvláštním předpisem je v daném případě školský zákon, který – jak bylo uvedeno již výše – se ke způsobu ustanovení do funkce ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, vyjadřuje v ustanovení § 166 odst. 7. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při výkladu tohoto ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2011) akcentoval „úmysl zákonodárce“, který „se posléze projevil ve změně ust. § 166 odst. 7 školského zákona, provedené zákonem č. 472/2011 Sb. s účinností od 1.1.2012“. Odvolací soud však nebere dostatečně v úvahu, že dikce ustanovení § 166 odst. 7 školského zákona, ve znění účinném do 31.12.2011, je zcela jednoznačná ( …„jmenuje právnická osoba do funkce ředitele školy nebo školského zařízení jinou osobu v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě“… ) a neumožňuje jiný (opačný) výklad. Nelze samozřejmě vyloučit, že zákonodárce měl jiný úmysl, ale ten se do právní úpravy účinné do 31.12.2011 (prozatím) nepromítl. V důvodové zprávě k novele školského zákona provedené zákonem č. 472/2001 Sb. (účinné od 1.1.2012) se ostatně uvádí, že v ustanovení § 166 odst. 7 „se zjednodušuje“ úprava ustavování ředitelů škol a školských zařízení soukromých zřizovatelů, které nemají formu školské právnické osoby; „zda bude ředitelem ustanoven člen statutárního orgánu nebo statutární orgán, popřípadě zaměstnanec právnické osoby, a jakým způsobem bude ustanovení provedeno, se ponechává na postavení právnické osoby dle její právní formy a obsahu zakladatelských nebo zřizovacích dokumentů a vnitřních předpisů“. Z tohoto vyjádření zákonodárce je patrné, že záměrně opouští dosavadní „složitější“ (do 31.12.2011 ovšem závaznou) právní úpravu a od 1.1.2012 již autoritativně neurčuje, jakým způsobem má být ředitel dosazen; je zde tedy patrný jeho názorový odklon, který se ovšem náležitě projevil až v právní úpravě účinné od 1.1.2012.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pracovní poměr ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, je-li tímto ředitelem jiná, od statutárního orgánu odlišná osoba v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě, která splňuje předpoklady pro výkon funkce ředitele školy nebo školského zařízení stanovené zvláštním zákonem, se podle právní úpravy účinné do 31.12.2011 zakládal jmenováním, které prováděl statutární orgán této právnické osoby.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, jestliže žalobkyni (původně řadovou zaměstnankyni, která u ní od 1.7.2008 pracovala na pozici učitelky) od 1.7.2010 jmenovala ředitelkou žalované; mezi účastnicemi tak došlo ke změně pracovního poměru (ke změně druhu práce) a žalobkyně tím získala právní postavení jmenovaného zaměstnance. Za tohoto stavu ovšem platí, že ten, kdo je příslušný ke jmenování (§ 33 odst. 4 zák. práce), může vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Vzhledem k tomu, že školský zákon nevymezuje důvody, pro které lze ředitele školy nebo školského zařízení, jejichž činnost vykonává jiná právnická osoba, odvolat, mohla žalovaná odvolat žalobkyni z funkce ředitelky kdykoliv v průběhu pracovního poměru a ze kteréhokoli důvodu nebo i bez uvedení důvodu, což také žalovaná dne 20.1.2016 v souladu s ustanovením § 73a odst. 1 zák. práce v písemné formě řádně učinila. Výkon práce žalobkyně na tomto pracovním místě skončil následujícím dnem po doručení odvolání, tedy dne 21.1.2016.

Jak vyplývá ze shora podaného výkladu, k odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované nebylo třeba dohody mezi zaměstnatelem a zaměstnancem o odvolání a vzdání se vedoucího pracovního místa ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Vyslovuje-li proto žalobkyně nesouhlas s úvahami odvolacího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru, že taková dohoda mezi účastnicemi byla uzavřena, jedná se o právní otázku, která nemá na konečné (a věcně správné) rozhodnutí ve věci samé žádný vliv.

Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.

Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.7.2015 sp. zn. 21 Cdo 3145/2014 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2018 sp. zn. 21 Cdo 4569/2017).

Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014). Zároveň z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002 a ze dne 23.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 149/2004). Splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce, které je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce, soud zásadně zkoumá podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v době doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 20.1.2016 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jejichž správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř.) v té době žádné takové pracovní místo u ní volné nebylo (všechny pracovní pozice pedagogických pracovníků na prvním stupni základní školy byly obsazeny jinými učiteli). Za volné pracovní místo přitom zásadně nelze považovat takové místo, které je v době výpovědi obsazeno jiným zaměstnancem, i kdyby eventuelně existoval ve vztahu k tomuto zaměstnanci zákonný výpovědní důvod, pro který by zaměstnavatel mohl jeho pracovní poměr ukončit. Proto přes námitky dovolatelky nelze hledět na pracovní místo učitelky, které v době dání předmětné výpovědi zastávala A. S., jako na pracovní místo „nikým neobsazené“. Při plné obsazenosti učitelských pracovních míst u žalované v době výpovědi pak odvolací soud rovněž správně nepovažoval za relevantní „předložený inzerát, jehož prostřednictvím žalovaná poptávala od 5.2.2016 učitele pro první stupeň základní školy“.

Považuje-li žalobkyně za „extrémně rozporný s provedenými důkazy“ skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že zmíněný „inzerát žalované byla reakcí na personální změny vyvolané změnou ve vedení školy“, jde o námitku, jíž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.; v této části proto dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Vzhledem k tomu, že – jak bylo výše objasněno – žalovaná po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky neměla pro žalobkyni jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, byla oprávněna dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Závěr odvolacího soudu, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni dopisem žalované ze dne 20.1.2016 je platným právním jednáním, je proto v souladu se zákonem.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech – věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 9. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu