Rozhodnutí NS

8 Tdo 741/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:8 Tdo 741/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.741.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Trest
Trest odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 38, 39 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 741/2019-149


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného J. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 5 To 48/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 182/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 2 T 182/2018, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 5 To 48/2019, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 5. 11. 2018 kolem 14:45 hodin ve XY, nejméně po ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZ: XY, červené barvy, přestože věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 3. 9. 2009, č. j. 104 T 64/2009-331, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2009, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků, přičemž usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 7. 1. 2010, č. j. 104 T 64/2009-399, byl trest zákazu řízení motorových vozidel zkrácen na tři roky s předpokládaným koncem trestu k 22. 10. 2020, když běh trestu byl přerušen výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody v době od 23. 2. 2009 do 22. 10. 2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 5 To 48/2019, podal obviněný J. T. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

5. Konkrétně zmínil, že v rámci odvolacího řízení byly do spisového materiálu založeny záruky, přičemž odvolací soud tyto nijak nekomentoval a nic jim v rámci veřejného zasedání ani při ústním odůvodnění rozhodnutí nevytýkal, ale až v písemném vyhotovení usnesení upozornil na nedostatek v předložených zárukách, přičemž toto sdělení bylo pro obviněného nečekané. Uvedl, že navrhoval mimo jiné výslechy vedoucích členů spolku T. b. O., a výslech J. K., které provedeny nebyly. Obviněný měl za to, že odvolací soud pouze hledal důvod k tomu, aby se nemusel zárukami obviněného hlouběji zabývat, přičemž se pravděpodobně seznámil pouze s textem záruky J. K., který neobsahoval větu o trestní minulosti obviněného. Podotkl, že J. K. je s jeho minulostí seznámen; záruka spolku T. b. O., je zárukou podle § 6 tr. ř. a je v této věci stěžejní.

6. Následně připomněl znění ustanovení § 38 tr. zákoníku, týkající se přiměřenosti trestních sankcí, a detailně rozvedl teoretická východiska i závěry judikatury Ústavního soudu ve vztahu k zásadě přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu a zásadě přiměřenosti trestních sankcí. Poukázal na skutečnost, že po propuštění z výkonu trestu vedl řádný život a je schopen v rámci legálně získaných finančních prostředků hradit své životní náklady. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, v němž se Ústavní soud věnoval principu presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo a v němž rovněž uvedl, že ačkoliv zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, nemůže tato skutečnost změnit nic na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Připomněl taktéž nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž byl vymezen rozsah nepominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem. Jakož i nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, v němž Ústavní soud judikoval, že Nejvyšší soud je ústavně zavázán interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatelů. Podle obviněného je nutno respektovat pravidla stanovená ústavními zákony, a proto je dána možnost podání dovolání z uvedeného důvodu.

7. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 5 To 48/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 2 T 182/2018, zrušil a současně aby zrušil celý výrok o trestu a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 265l odst. 3 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu. Rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. K tomu odkázal i na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018. Uzavřel, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Poukázal však na to, že dovolatel argumentoval tím, že jemu uložený trest není v souladu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí, přičemž uvedený pojem v zásadě odpovídá judikaturou rovněž užívanému pojmu zásada proporcionality trestní represe. Uvedl, že dodržení zásady přiměřenosti trestních sankcí může dovolací soud posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou nespravedlností (viz usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, aj.). Státní zástupce pak porovnal věc dovolatele s věcí projednávanou Nejvyšším soudem dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a uzavřel, že o citovaný judikát případné porušení zásady proporcionality opřít nelze. Dále porovnal případ dovolatele s případem rozhodnutým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, v němž byl učiněn i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. V obou zmiňovaných případech se jednalo o situace, kdy pachatel měl děti určitého věku. Dovolatel však nemá děti, ani žádné jiné takovým způsobem hluboké vazby, nebylo zjištěno, že by byla osoba, o které by dovolatel rozhodoval v rámci své rodičovské odpovědnosti a která by na něm byla ekonomicky závislá. Obviněný v dovolání poukázal pouze na své vztahy se spolkem T. b. O., a trenérem J. K., avšak jedná se o vztahy ryze pracovní. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně a s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak podle státního zástupce není o co opřít obdobnou úvahu u dovolatele. Ve světle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu nemůže mít dostatečnou váhu ani samotná okolnost, že výkon trestu může negativně působit na plány dovolatele aktivně se věnovat tréninku boxu v uvedeném spolku, když tato jeho aktivita není ani zdrojem obživy na něm závislých osob. Uzavřel, že extrémní nespravedlnost trestu může být jistě založena i jinými okolnostmi než pouze hrozbou narušení mimořádně pevných nebo mimořádně významných rodinných vztahů. Takové jiné okolnosti by však musely být přinejmenším stejně významné, jako byl vztah malých dětí k matce ve věci sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Muselo by z nich být zřejmé, že pobyt odsouzeného ve věznici naprosto tragickým a zásadním způsobem zasáhne jiné osoby, pro které bude ztráta kontaktu s odsouzeným ještě těžším příkořím, než jak mohla pociťovat odchod svého otce od rodiny do výkonu trestu devítiletá dcera ve věci sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Konkrétní důvody uvedené dovolatelem tak zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k namítanému porušení zásady proporcionality trestních sankcí nedošlo, proto nebyl naplněn ani mimodovolací důvod zrušení napadeného rozhodnutí.

9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání

11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

13. Obviněný odvolacímu soudu mimo jiné vytknul, že ačkoliv zárukám za jeho chování, které byly v rámci odvolacího řízení založeny do spisu, ničeho nevytkl, následně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že v nich spatřuje nedostatky, a proto je nemůže přijmout. Podle obviněného se však jednalo o záruku podle § 6 tr. ř. Obviněný ve vztahu k těmto zárukám rovněž navrhoval výslech svědků, a to vedoucích členů spolku T. b. O., a J. K., které nebyly provedeny.

14. Z charakteru dovolatelem uplatněné argumentace lze jednoznačně dovodit, že jeho námitka nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, ani proti jinému hmotněprávnímu hodnocení, ale jedná se čistě o námitku procesního charakteru, která nespadá pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož ani pod jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž namítal nesprávný procesní postup soudu, tedy že odvolací soud ve veřejném zasedání předmětné záruky nijak nekomentoval a nic jim nevytýkal, avšak následně jim nedostatky vyčetl v odůvodnění svého rozhodnutí a nepřijal záruku učiněnou podle § 6 tr. ř.

15. Pro úplnost však lze uvést, že záruku za chování obviněného lze nabídnout v zákonem stanovených případech, kterými jsou podle trestního zákoníku záruka za dovršení nápravy odsouzeného pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku, pro účely podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku a dále při předběžném zahlazení odsouzení podle § 105 odst. 3 tr. zákoníku. Trestní zákoník již neobsahuje možnost upuštění od potrestání za současného přijetí záruky za nápravu pachatele, ani podmíněné odsouzení nebo podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem za současného přijetí záruky za nápravu pachatele. Podle trestního řádu pak může podle ustanovení § 6 odst. 1 zájmové sdružení občanů nabídnout převzetí záruky za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno [písm. a)], za převýchovu odsouzeného, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, kterému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu, u podmíněně odsouzeného k trestu odnětí svobody s dohledem [písm. b)], nebo za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti nebo trest zákazu pobytu; v těchto případech může zájmové sdružení občanů současně navrhnout podmíněné propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu [písm. c)]. V případech stanovených ustanovením § 6 odst. 1 tr. ř., na který odkazoval dovolatel, se kromě situace, kdy se nabízí převzetí záruky za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, které je možno učinit až poté, kdy bylo učiněno rozhodnutí podle § 307 tr. ř., jedná o případy, kdy již bylo rozhodnuto buď o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem anebo o podmíněném odsouzení či odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, anebo kdy odsouzený již vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti, pobytu či trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 114, 115). I trestní zákoník v případech, ve kterých umožňuje převzetí záruky za chování, respektive dovršení nápravy, tyto podmiňuje tím, že pachatel již byl odsouzen. Pokud tedy nejde o případ podmíněného zastavení trestního stíhání, který v případě obviněného nenastal, přichází převzetí záruky za dovršení nápravy v úvahu pouze v případě, kdy je obviněný již odsouzeným, přičemž odsouzeným je podle § 12 odst. 9 tr. ř. ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci. Převzetí záruky za dovršení nápravy obviněného tak nelze přijmout v rámci odvolacího řízení, neboť odvoláním napadené rozhodnutí nemůže do skončení odvolacího řízení nabýt právní moci (viz § 245 odst. 2 tr. ř.). Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že v případě nabídky záruky za převýchovu odsouzeného, o niž jedině se při splnění dalších zákonných předpokladů v daném případě mohlo jednat, soud o ní nerozhoduje, ale pokud se s ní ztotožní, neformálně požádá zájmové sdružení občanů o výchovné spolupůsobení.

16. V případě obviněného však v rámci odvolacího řízení nenastala žádná ze situací předpokládaných trestním zákoníkem a trestním řádem, v nichž by bylo možno nabídnout či přijmout záruku za převýchovu obviněného, za jeho chování či dovršení jeho nápravy. Záruka spolku T. b. O., proto nebyla zárukou ve smyslu ustanovení § 6 tr. ř., jak se obviněný mylně domníval. Právě z těchto důvodů nebylo důvodné provádět výslech navrhovaných osob, když jejich výpovědi by nemohly ničím přispět ani při úvaze o trestu obviněného. Odvolací soud se tak vytýkaného pochybení nedopustil, nepřijal-li záruky nabízené spolkem T. b. O., či J. K. a nedoplňoval-li vůči nim dokazování, když bylo zjevné, že je pro absenci případu předpokládaného zákonem pro nabídku záruk nebude možné přijmout, ani kdyby žádné nedostatky neměly. Nadto odvolací soud přiléhavě poznamenal, že v předmětném podání chybělo vyjádření stanoviska opírajícího se též o znalost předchozího způsobu života obviněného.

17. Obviněný v dovolání především brojil proti výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu, a to na podkladě svého přesvědčení o tom, že trest mu uložený je trestem nepřiměřeně přísným a není v souladu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Vysvětloval, že po propuštění z výkonu trestu vedl řádný život a hradí své životní náklady z legálně získaných prostředků. Co se této výtky týče, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, 41 a 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

18. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

19. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

20. Soud prvního stupně, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců, přesvědčivě a velice detailně vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (viz str. 3, bod 4. rozsudku). Uvedl, že obviněný je osobou, která má v opisu rejstříku trestů celkem 12 záznamů, v nichž lze mimo jiné spatřovat recidivu násilné činnosti a recidivu trestné činnosti na úseku silniční dopravy. Nalézací soud jako polehčující okolnost posoudil, že obviněný se k projednávanému činu doznal, a dále skutečnost, že v kartě řidiče má toliko dva záznamy. Upozornil, že obviněnému jsou opakovaně ukládány tresty odnětí svobody již od roku 2005, přičemž poslední trest odnětí svobody vykonal dne 22. 10. 2017, a nyní projednávaného činu se dopustil dne 5. 11. 2018, tedy o něco málo více než rok po jeho propuštění na svobodu, a proto nelze obviněnému uložit trest pod polovinou zákonné trestní sazby, neboť by se jednalo o trest nepřiměřeně mírný. Trest odnětí svobody bez podmíněného odložení jeho výkonu pak shledal nezbytným, protože ze skutečnosti, že na obviněného již bylo působeno četnými nepodmíněnými tresty odnětí svobody, plyne, že tyto k jeho nápravě stále nevedly a obviněný se stále nepoučil a znovu páchá trestnou činnost. Pro výkon trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou zcela v souladu s hledisky stanovenými v § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pak obviněnému uložil z důvodu, že se projednávané trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením motorových vozidel, přičemž při stanovení výměry tohoto trestu zohlednil především skutečnost, že obviněnému byl opakovaně ukládán trest zákazu řízení motorových vozidel, který obviněný nerespektoval. Posledně uloženým trestem zákazu řízení motorových vozidel byl trest ve výměře tří let, a proto s ohledem na působení na obviněného uložil nalézací soud trest nepatrně vyšší, a to ve výměře tří let a šesti měsíců. Odvolací soud se s nalézacím soudem ztotožnil a uvedl, že s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, jehož se obviněný dopustil, s ohledem na způsob, jakým jej spáchal, a na následky, které jeho jednání mělo, a to i s ohledem na jeho pohnutku a samotnou osobu, kdy obviněný má v opisu rejstříku 12 záznamů, a to i pro velmi závažnou násilnou trestnou činnost a také závažnou trestnou činnost, jíž se dopustil ve výkonu trestu odnětí svobody, je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku správné, přičemž výměra trestu odpovídá zjištěnému stupni škodlivosti i možnosti nápravy obviněného (viz str. 2, bod 5. usnesení odvolacího soudu). Proti takovým závěrům nelze mít žádných výhrad. Argumentace soudů je přiléhavá a tresty obviněnému uložené je nutno považovat za adekvátní. Podstatná je trestní minulost obviněného, jeho postoj k působení trestu na jeho osobu, jeho neochota nést následky svého jednání. Skutečnost, že se nyní projednávaného přečinu dopustil poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, vyvrací tvrzení obviněného, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život. Vedl-li by řádný život, nebyl by nyní projednáván další trestný čin jím spáchaný. Pokud si obviněný přeje zůstat na svobodě a napravit se, měl by si tuto skutečnost uvědomit dříve, než opakovaně spáchá další trestný čin. Lze tedy uzavřít, že soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.

21. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

22. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudce soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu