Rozhodnutí NS

30 Cdo 3278/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:30 Cdo 3278/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3278.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Ochrana osobnosti
Nemajetková újma (o. z.)
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.
§ 81 odst. 1 o. z.
§ 82 o. z.
§ 2951 a násl. o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/18/2019
ECLI:CZ:US:2019:3.US.207.19.1 JUDr. Jiří Zemánek odmítnuto 09/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3278/2018-382 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce F. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované ČESKÉ TELEVIZI, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1132/4, IČO 000 27 383, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 121/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č.j. 22 Co 13/2018-332, t a k t o : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobce je povinen do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000 Kč. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo v rámci pořadu žalované „Nedej se plus“, jeho třikrát odvysílaným dílem s názvem „Š. – rozkol v Č.“ (dále pouze „pořad“), který je nadále ke zhlédnutí na jejích internetových stránkách. Žalobce uvedl, že je podnikající fyzickou osobou především v oblasti těžby štěrkopísku a namítá, že v pořadu zazněla nepravdivá tvrzení, která se dotýkají jeho osobnostních práv. Žalobce proto požaduje omluvu, odstranění pořadu z internetových stránek žalované, odstranění textu upoutávky na tento pořad a dále, aby žalovaná uveřejnila jeho odpověď. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2015, č.j. 16 C 121/2014-139, zamítl žalobu v celém rozsahu, tedy co do požadované omluvy (výrok I.), odstranění pořadu a upoutávky (výrok II.) a uveřejnění odpovědi (výrok III.) a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z žalobcových požadavků není důvodný, neboť se žalovaná nedopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, když v pořadu dostaly prostor k vyjádření všechny strany, jednalo se o kritiku osoby veřejného zájmu, přičemž tato kritika nebyla zjevně nepřiměřená ani nevyvážená. Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. května 2016, č.j. 22 Co 49/2016-188, k odvolání žalobce výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že se nadále žalobce domáhá omluvy v upřesněném znění, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I., II. a IV., a výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. V případě žalobcem požadované omluvy odvolací soud shledal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné s odůvodněním, že se soud prvního stupně nezabýval oprávněností uvedené kritiky a pravdivostí jednotlivých soudů, když se jedná o výroky, které by mohly zasáhnout do cti a dobré pověsti žalobce. Žalobce zároveň v průběhu odvolacího řízení upřesnil znění požadované omluvy. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil, když změnou textu omluvy není uplatněn nový nárok v průběhu odvolacího řízení, neboť nově formulovaná omluva má jednoznačně přímou skutkovou souvislost s původně uplatněným nárokem na omluvu. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalobcem požadovaná odpověď směřuje ke sdělením, která jsou citacemi výroků třetích osob, a tudíž za tyto výroky není žalovaná povinna jakoukoliv odpověď uveřejnit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrdil. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozhodl usnesením ze dne 29. března 2017, č.j. 30 Cdo 4936/2016-215, kterým dovolání odmítl jako nepřípustné. Nad rámec svého rozhodnutí se vyjádřil k námitce žalované, podle níž odvolací soud pochybil, když se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž zopakoval dokazování. Dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že nepochybil, neboť rozhodl poté, co provedl důkaz zhlédnutím pořadu v průběhu odvolacího řízení. K námitce dovolatelky, že odvolací soud neměl připustit změnu žaloby Nejvyšší soud uvádí, že proti rozhodnutí o (ne)připuštění změny návrhu není podle § 202 odst. 1 písm. d) o.s.ř. odvolání přípustné a ani dovolací soud je nemůže přezkoumávat. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. ledna 2018, č.j. 16 C 121/2014-289, ve výroku I. určil, že žalovaná je povinna zaslat žalobci omluvu tohoto znění: Česká televize se tímto omlouvá panu F. J. za část obsahu pořadu „Nedej se plus“, a to za část jeho dílu „Š. – rozkol v Č.“, ve kterém byla zveřejněna některá nepravdivá tvrzení: O neseznámení obyvatel Č. se záměrem těžby v této pískovně; Že občané na různých dalších místech v republice, kde mají s těžebními firmami F. J. v posledních letech zkušenosti, si rozhodně nemyslí, že pan F. J. je slušný člověk plnící své sliby; Že bude ukázáno, jak si těžař zaplatí i občanské sdružení. Soud určil, že tuto omluvu je žalovaná povinna rovněž uveřejnit v nejbližším vysílaném pořadu „Nedej se plus“. Výrokem II. soud zamítl žalobu ohledně omluvy žalované žalobci za část obsahu „Nedej se plus“, za část jeho dílu „Š. – rozkol v Č.“, ve kterém byla zveřejněna tvrzení: O hluku z pískovny Č. a za text upoutávky na tento pořad na internetových stránkách žalované. Výrokem III. zamítl žalobu ohledně zveřejnění omluvy žalované žalobci po dobu 3 měsíců na internetových stránkách www.ceskatelevize.cz. Výrokem IV. uložil žalované povinnost odstranit z internetových stránek žalované pořad „Nedej se plus“, konkrétně jeho díl „Š. – rozkol v Č.“, a stejně tak text upoutávky na tento pořad. Výroky V., VI. a VII. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. Soud prvního stupně se zabýval jednotlivými skutkovými tvrzeními uveřejněnými v pořadu „Nedej se plus“ žalovanou, posoudil pravdivost těchto tvrzení a vyhověl nároku žalobce na omluvu za zveřejnění konkrétních skutkových tvrzení žalovanou. Pravdivost tvrzení naopak neposuzoval u hodnotícího soudu, že „těžební firma F. J. je známá tím, že se snaží zajistit si právo těžby kontroverzními smlouvami s obcemi“, neboť takovéto smlouvy si může každý hodnotit podle svého. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2018, č.j. 22 Co 13/2018-332, k odvolání žalobce a žalované výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaslat žalobci v písemném vyhotovení omluvu výše uvedeného znění a aby tuto omluvu rovněž uveřejnila v pořadu „Nedej se plus“, se zamítá. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna odstranit pořad ze svých internetových stránek, jakož i text upoutávky na tento pořad, se zamítá. Výroky IV. a V. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že podstatné je, který z namítaných výroků týkajících se žalobce je skutkovým tvrzením a který hodnotícím soudem, dále zda jsou skutkové výroky zasahující do žalobcovy osobnosti pravdivé a zda kritické hodnotící soudy mají reálný základ. Ohledně výroku, který hodnotí obsah smluv uzavíraných mezi žalobcem a obcemi za účelem zajištění práva těžby se odvolací soud neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle něhož není podstatné, zda si žalobce zajišťuje podnikatelskou činnost smlouvami kontroverzními či nekontroverzními. V těchto smlouvách je rovněž ujednání o darech nemalé hodnoty, které je příčinou kontroverzí a ke kritickému hodnotícímu soudu je tak dán reálný základ. Podle názoru odvolacího soudu se pořad zabývá záležitostí veřejného zájmu a žalobce je tudíž povinen strpět informování veřejnosti o svých těžařských aktivitách, byť kritické, pokud jde o kritiku mající reálný základ a nevybočující z mezí slušnosti. Uzavřel, že meze kritiky u osob veřejného zájmu jsou širší než u osob soukromých a pořadem nebylo vybočeno z mezí svobody slova a práva na poskytování informací, neboť obsahuje pravdivá skutková tvrzení a oprávněné kritické soudy. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., v části výroku II., dále ve výrocích III., IV. a V. a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo i soudu Ústavního, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel uvedl tyto předmětné otázky: 1) Je původce difamujícího skutkového tvrzení povinen předložit důkaz pravdy?, 2) Zasahuje do práva na ochranu osobnosti pravdivá informace, pokud byl údaj podán takovou formou a v takových souvislostech, že zkresluje skutečnost, čímž působí difamačně?, 3) Lze zcela opomenout právně významnou argumentaci neúspěšného účastníka řízení a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se s ní vůbec nijak nevypořádat, stejně jako s rovněž opomenutými důkazy, ze kterých tato argumentace vychází?, 4) Je podnikatel v oblasti těžby nerostů osobou veřejného zájmu s širší mírou kritiky? Dovolatel má za to, že odvolací soud pochybil, když žalobci nepřiznal jím uplatněné nároky z titulu zásahu do osobnostních práv tím, že zamítl požadavek žalobce, aby byla žalované uložena povinnost omluvy za tvrzení v závěrečné části reportáže o tom, že občané na různých místech v republice, kde mají s těžebními firmami F. J. v posledních letech zkušenosti, si rozhodně nemyslí, že žalobce je „slušnej člověk a co slíbí, tak vždycky udělá“. Toto tvrzení považuje dovolatel za zcela nepravdivé, zjevně jej poškozující na jeho cti, důstojnosti a dobrém jménu. Namítá, že žalované se v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepodařilo pravdivost tohoto tvrzení prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006) a rozhodnutí odvolacího soudu, že toto skutkové tvrzení je pravdivé, tak bylo pro žalobce zcela překvapivé. Stejně tak se žalobce důrazně ohradil proti tvrzení, že si „zaplatil i občanské sdružení“. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že žalovaná nepřiměřeným způsobem zasáhla do jeho osobnostních práv a odchýlila se např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, neboť skutečnost podala takovou formou a v takových souvislostech, že ji zcela zkreslila. Dovolatel má za to, že odvolacímu soudu předložil pro rozhodnutí ve věci samé podstatné důkazy, které odvolací soud nevzal při rozhodování v potaz. Nesouhlasí také s názorem, že je osobou veřejného zájmu a meze přípustné kritiky jsou u něj tak širší než u osob soukromých. Podle názoru dovolatele jsou osobami veřejně činnými v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15.3.2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 „politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.“, nikoli podnikatelé v oblasti těžby nerostů. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedených částech zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že odvysílanou reportáží žalovaná nezasáhla do osobnostních práv žalobce a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Z tohoto pohledu dovolání podané v projednávané věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolání žalobce proti napadenému rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dovolatel sice předkládá otázky, při jejichž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvádí výčet rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, které ovšem ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají (nejsou podřaditelné) do zjištěného skutkového rámce posuzované věci a právě v tom spatřuje dovolatel odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání žalobce je zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím odvolacího soudu, že postup žalované v pořadu „Nedej se plus“ nezasahoval do osobnostních práv žalobce, a jeho námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění soudu; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud k určitým skutečnostem či důkazům nepřihlédl nebo je opominul, v daném směru namítá tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Pokud nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, dovolací soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že při posuzování, zda je určité tvrzení difamující, je nutno podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vycházet nikoliv jen z použitých výrazů a formulací, ale z celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jednotlivá tvrzení i okolnosti daného případu a z tohoto vyvodil, že v reportáži odvysílaný výrok žalované je „pravdivý a tudíž oprávněný“. Ani otázka míry přípustnosti zjednodušení v rámci zpravodajství veřejnoprávní televize nemůže založit přípustnost dovolání, když dovolatel přehlíží skutečnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud správně konstatoval, totiž že pokud nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, není to pro posouzení věci podstatné, nehledě k tomu, že porušení veřejnoprávních povinností a etiky žalovanou se z ničeho nejeví. Konečně, namítá-li dovolatel, že při řešení otázky, zda „je podnikatel v oblasti těžby nerostů osobou veřejného zájmu s širší mírou kritiky“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „in eventum“ tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena, pak přehlíží, že její zodpovězení závisí na konkrétních okolnostech projednávaného případu. Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je vadné, neboť žalobce ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o.s.ř. neodůvodňuje. Dovolání v označené věci bylo podáno dne 16. 7. 2018. Soudní poplatek za toto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č.j. 22 Co 13/2018-332, činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000 Kč. Žalobce však na tomto poplatku zaplatil doposud pouze 10.000 Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolateli uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (§ 9 odst. 4 písm. a/, § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018. sp. zn. 30 Cdo 2867/2016). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 10. 2018 JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu