Rozhodnutí NS

21 Cdo 1962/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:21 Cdo 1962/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1962.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rodičovská odpovědnost (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 243g odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1962/2018-535

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a nezletilou BBBBB (pseudonym), narozenou XY, obě bytem XY, zastoupené statutárním městem Plzeň jako kolizním opatrovníkem, se sídlem Magistrátu města Plzně v Plzni, náměstí Republiky č. 1, svěřených do péče pěstounů F. K., narozeného XY, a R. K., narozené dne XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská č. 37/45, dcery matky M. R., narozené XY, bytem XY, t.č. ve Věznici v Plzni, Klatovská č. 202, zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11, a zemřelého otce R. R., o návrh pěstounů na zbavení matky rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn 99 P 219/2009, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2017, č.j. 15 Co 308/2017-445, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. července 2017, č. j. 99 P 2019/2009-387, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Návrhem doručeným soudu dne 18. 2. 2018 se oba pěstouni společně domáhali zbavení rodičovské odpovědnosti matky k nezletilé AAAAA a nezletilé BBBBB. Návrh odůvodnili zejména tím, že matka pečovala o nezletilé pouze do tří let jejich věku, přičemž po tuto dobu péči o ně zanedbávala, nezletilé udržovala ve špatných hygienických podmínkách, nehlídané, případně hlídané třetími osobami. Poté byly nezletilé svěřeny do péče pěstounů – navrhovatelů. Již před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody v březnu 2013 matka o nezletilé delší dobu neprojevovala zájem, nenavštívila je, ani jinak je nekontaktovala, nezajímala se o jejich školní výsledky. Přibližně rok před podáním návrhu na zbavení rodičovské odpovědnosti k nezletilým se matka obrátila na Magistrát města Plzně, Orgán sociálně právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“) a organizaci Rozum a cit, z.s. s dotazy ohledně nezletilých, navrhovatelé toto pokládají za účelové jednání matky ke zkrácení doby výkonu trestu odnětí svobody. Matka kromě období květen – srpen 2009 nezletilým nehradila výživné.

Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 12. 7. 2017, č. j. 99 P 2019/2009-387, návrh společných pěstounů zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že navrhovatelé neuvedli, že by měli problém se zajištěním souhlasu matky jako zákonného zástupce nezletilých, a to i přestože matka je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody a možnost plnění její rodičovské odpovědnosti je omezena. Z provedeného dokazování soud zjistil, že matka je v kontaktu s pracovníky OSPODu, Magistrátu města Plzeň a pracovníky doprovodné organizace Rozum a cit, prostřednictvím nichž jsou jí podávány zprávy o nezletilých.

K odvolání navrhovatelů Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 15 Co 308/2017-445, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že matčina rodičovská odpovědnost vůči nezletilým dětem se omezuje v rozsahu osobní péče, nakládání s jejich majetkem a penězi, zajišťování jejich výchovy včetně běžných záležitostí souvisejících s plněním povinné školní docházky, určením místa bydliště a výběru školského zařízení, v zastoupení nezletilých v běžných záležitostech včetně volby poskytovatele a rozsahu zdravotnických služeb. Soud po provedení dalších důkazů, zjistil, že matka byla desetkrát odsouzena pro úmyslné trestné činy a znaleckým posudkem jí byla diagnostikována porucha osobnosti – psychopatie s dissociálními rysy. Odvolací soud druhého stupně uzavřel, že podmínky pro zbavení matky rodičovské odpovědnosti splněny nebyly, je však nepochybné, že matka svoji rodičovskou odpovědnost nevykovává řádně, a proto vyžaduje-li to zájem nezletilých, je nutno výkon rodičovské odpovědnosti omezit a stanovit rozsah tohoto omezení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku I.) podala matka dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Z obsahu dovolání vyplývá, že touto otázkou má být, zda lze na základě skutečností, zjištěných z provedení důkazu výpisem z trestního rejstříku rodiče a rozhodnutí trestního soudu, ve kterém je na základě znaleckého posudku konstatována psychická porucha rodiče a nezodpovědné jednání rodiče, vydaného téměř 10 let před řízením o rozhodnutí o zbavení rodičovské odpovědnosti, rodiče v rodičovské odpovědnosti omezit, případně v jakém rozsahu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud vyřešil otázku procesního práva, zda jakých podmínek lze v řízení o omezení, či zbavení rodičovské odpovědnosti upustit od zjištění názoru nezletilého dítěte, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 o. s. ř.), a dovolání je proto přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 870 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení.

Podle ustanovení § 875 odst. 2 o. z. před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Podle ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Obdobnou povinnost vůči nezletilému má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník.

Podle ustanovení § 100 odst. 3 o. s. ř. v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.

Podle čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv děti, publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., v souladu s prohlášením České republiky při její ratifikaci, že Česká republika tuto úmluvu použije na řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, dítě, které má podle vnitrostátních předpisů dostatečnou schopnost chápat situaci, bude mít v soudním řízení, které se jej týká, zaručena následující práva nebo bude mít možnost se těchto práv domáhat: a) dostávat příslušné informace, b) být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor, c) být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, zbavení rodičovské odpovědnosti sleduje blaho dítěte tam, kde tento zásah je současně jediným účinným prostředkem ochrany dítěte a potřeba jeho provedení musí v každém konkrétním případě, z hlediska intenzity řádného nevykonávání rodičovské zodpovědnosti rodičem, převážit nad právem dítěte na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi, nad právem znát své rodiče. Výchovná opatření podle části druhé, hlavy druhé zákona o rodině jsou přitom odstupňována hierarchicky s přihlédnutím k tomu, zda mají sankční povahu (omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti), či nesankční (pozastavení rodičovské odpovědnosti). I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky, než jaké jsou některým z účastníků navrhovány, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1686/2011).

Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.

Vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je v první řadě nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedenou vadu dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Za takovou vadu dovolací soud shledává postup soudu nalézacího i odvolacího, které neprovedly důkaz výslechem nezletilých, ač navrhovatelé tento důkazní návrh v řízení před soudem prvního stupně navrhli, ani případně nepřistoupily k ustanovení znalce z oboru dětské psychologie k podání znaleckého posudku stran zjištění vazby nezletilých k jejich matce.

V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 Nejvyšší soud shrnul, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) se stanoví za cíl, zatímco participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011). Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení § 100 odst. 3 o. s. ř.), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn, 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a § 100 odst. 3 o. s. ř.), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny, nevyslechnutí nezletilého dítěte však musí soud provádějící dokazování řádně odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1945/08). Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci.

Jestliže tedy soud nalézací ani odvolací neprovedl důkaz výslechem nezletilých dětí ve věci zbavení rodičovské odpovědnosti matky k těmto dětem, tedy ve věci, která se bezprostředně dotýká jejich práv, zvláště pokud při vydání rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nezletilým dětem téměř 12 let a v momentě vydání rozhodnutí odvolacího již hranici 12 let dovršily, případně nezajistil vypracování znaleckého posudku posuzujícího jejich rozumový vývoj a jejich vztah k matce, a s neprovedením těchto důkazů se řádně nevypořádal, a to i přestože byl důkaz výslechem nezletilých dětí navrhovateli při dokazování před nalézacím soudem navržen, postupovaly soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo, 1376, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009), neboť nedostály své povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby mohly ve věci učinit rozhodnutí ve věci samé.

Z uvedeného vyplývá, že soudy věc nesprávně právně posoudily, a proto nelze rozsudky soudů obou stupňů požadovat za správné. Nejvyšší soud proto tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Nalézací soud i soud odvolací jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu