Rozhodnutí NS

22 Cdo 116/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/15/2020
Spisová značka:22 Cdo 116/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.116.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1790/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 116/2020-1079


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobců a) J. T., narozeného XY, a b) J. T., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Purkrabská 155/6, proti žalovaným 1) J. T., narozenému XY, a 2) G. T., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 384/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 7. 2019, č. j. 69 Co 484/2017-1029, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobců JUDr. Petra Elšíka.


Odůvodnění:


Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k nemovité věci, a to pozemku par. č. XY nacházejícím se v katastrálním území XY. Žalobci a) náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu id. 2/3 pozemku par. č. XY a spolu se žalobkyní b) mají ve společném jmění manželů id. 1/3 pozemku par. č. XY. Žalovaní jsou od roku 2011 vlastníky pozemku par. č. XY sousedícího s pozemkem žalobců. Mezi dotčenými pozemky se nachází plot. Žalovaní po nabytí vlastnického práva k pozemku par. č. XY sdělili žalobcům, že plot mezi pozemky je umístěn do pozemku žalovaných a žalobci tak užívají část jejich pozemku. Žalobci argumentovali, že plot byl postaven před více jak 60 lety, a že dotčenou část pozemku vydrželi.

Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 16 C 384/2012-697, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Dospěl k závěru, že žalobci nemohli být v dobré víře ohledně vlastnictví dotčené části pozemku, protože žalobce a) v roce 2000 věděl, že došlo k posunutí plotu směrem na pozemek právních předchůdců žalovaných.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2019, č. j. 69 Co 484/2017-1029, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce a) je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu id. 2/3 a oba žalobci mají ve společném jmění manželů podíl v rozsahu id. 1/3, to vše na pozemku par. č. XY a dále rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že oprávněná držba pozemku žalobci přesáhla dobu 10 let (desetiletá vydržecí doba uplynula nejpozději k 1. 1. 1992), a pozemek tak vydrželi i bez započtení držby jejich právních předchůdců.

Proti rozsudku podávají žalovaní („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost opírají o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán, napadené rozhodnutí není v rozporu s dovolateli označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a jiný důvod jeho přípustnosti nebyl uplatněn.

Pod bodem III. dovolání žalovaní tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, pokud se v něm uvádí: „Dobrá víra oprávněného držitele zaniká ve chvíli, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, jež objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. K tomu dovolací soud uvádí, že o takový rozpor by šlo v případě, že by soud učinil zjištění, že „se držitel seznámil se skutečnostmi, jež objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“, anebo kdyby takové skutečnosti vyšly v řízení jednoznačně najevo, a soud by přesto učinil závěr o dobré víře držitele. O to však v této věci nešlo. Dovolatelé svůj závěr opírají o jiný než soudem zjištěný skutkový stav a polemizují se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; již proto nemůže být dovolání z tohoto důvodu přípustné. Navíc argumentují okolnostmi zjevně pro posouzení věci nevýznamnými.

Odvolací soud konstatoval, že žalobci pozemek vydrželi k 1. 1. 1992, a do jejich držby výslovně nezapočetl držbu jejich předchůdců. Žalobci se držby pozemků ujali na základě dědění postupně (šlo o dědění po dvou osobách) do roku 1981, a dobrá víra předchůdců tak byla nevýznamná. Veškeré argumenty dovolatelů v tomto směru tak míjí podstatu rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak není relevantní argumentace tím, co se stalo a co se žalobci dověděli po 1. 1. 1992, tedy v době, kdy již byli vlastníky sporného pozemku – poté, co pozemek vydrželi, byla již okolnost, že se dozvěděli, že drželi cizí pozemek, zcela nevýznamná.

Pod bodem IV. pak polemizují se závěry znaleckého posudku a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 374/2004, podle kterého dovolací soud může přezkoumávat hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení, jen je-li toto hodnocení zjevně nepřiměřené; k tomu navrhují provedení jimi označených důkazů. K tomu se uvádí, že toto rozhodnutí bylo vydáno za předchozí právní úpravy přípustnosti dovolání i možných dovolacích důvodů, a nyní je tento jeho uvedený závěr nepoužitelný. To platí i pro dovolací argumentaci pod bodem V. dovolání, kde jde o polemiku s hodnocením důkazů.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K důkazním návrhům dovolatelů se uvádí, že v dovolacím řízení se dokazování ve věci neprovádí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1761/2014).

Není tu tak nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. 4. 2020


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu