Rozhodnutí NS

23 ICdo 35/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:23 ICdo 35/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.ICDO.35.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSCB 25 INS XY
42 ICm XY
23 ICdo XY


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně UNIBLOCK TRADE s. r. o., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 1168/90, identifikační číslo osoby 27440010, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované LIQUIDATORS v. o. s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenční správkyni dlužnice ARSTAV s. r. o., zastoupené JUDr. Pavlem Glazunovem, advokátem se sídlem v Praze, Řehořova 927/43, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice ARSTAV s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Ke Mlýnu 190, identifikační číslo osoby 26030152, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 25 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 25 INS XY), t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 42 ICm XY, určil, že žalobkyně má za dlužnicí pohledávku ve výši 826.721,54 Kč tak, jak byla přihlášena přihláškou P1 do insolvenčního řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. KSCB 25 INS XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu k řešení otázku, zda je neplatné ujednání nastolující domněnku připravenosti stavby: „má se za to, že neexistují žádné zvláštní nároky zhotovitele na stavební připravenost a stávající podmínky umožňují zhotoviteli provést dílo řádně a včas“, nezakládá touto otázkou přípustnost dovolání. Odvolací soud se totiž touto otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že dlužnici nemohla vzniknout pohledávka z titulu smluvní pokuty, kterou by započetla proti pohledávce žalobkyně z titulu ceny díla, nebylo určující řešení otázky platnosti (resp. neplatnosti) předmětného smluvního ujednání, nýbrž zjištění, že zde existovaly objektivní skutečnosti způsobené nedostatečnou součinností dlužnice, jež znemožňovaly žalobkyni splnit její povinnost dodat dílo včas, a žalobkyně tak nebyla s jeho zhotovením v prodlení. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR XY).

Vytýká-li dále dovolatelka soudům nižších stupňů možné vady řízení spočívající v neprovedení dovolatelkou navržených důkazů bez odůvodnění (výslech svědka p. P.), případně neprovedení dovolatelkou navržených důkazů pro nadbytečnost (výslech svědků p. A. a S.), a rovněž v nesprávném postupu ve vztahu k prokazování připravenosti stavby, nezakládá ani těmito námitkami přípustnost dovolání, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu