Rozhodnutí NS

3 Tdo 1473/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:3 Tdo 1473/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1473.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Uvedení v omyl
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1473/2018-45


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání obviněného R. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 To 137/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. G. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 52 T 9/2016, byl obviněný R. G. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 23. 3. 2005 do 5. 8. 2005 ve XY i jinde s úmyslem získat finanční prostředky pro financování fotbalového klubu XY si od poškozeného I. D., nar. XY, bytem XY, postupnými šesti půjčkami vypůjčil částku 6.746.000 Kč, a to dne 23. 3. 2005 částku 800.000 Kč, dne 1. 5. 2005 částku 1.000.000 Kč, 10. 5. 2005 částku 3.000.000 Kč, 31. 5. 2005 částku 1.000.000 Kč, 4. 8. 2005 400.000 Kč a dne 5. 8. 2005 částku 546.000 Kč s tím, že jednotlivé půjčky mu vrátí do 1 roku od jejich převzetí, přičemž věděl, že vrácení finančních prostředků nebude vzhledem ke své špatné finanční situaci schopen, neboť poškozenému dlužil finanční prostředky ve výši 3,7 mil. Kč, které si od něj vypůjčil v době od 12. 1. 2004 do 16. 7. 2004, a současně v době, kdy došlo k uvedeným půjčkám finančních prostředků obžalovaný dlužil jiným právnickým a fyzickým osobám z let 2001 až 2003 částku v celkové výši 12.570.000 Kč, a dále v době od 18. 3. 2004 do 9. 4. 2004 převzal ručení za směnky vystavené jeho otcem v celkové hodnotě 2 mil. Kč, které neuhradil, dále dne 19. 3. 2004 vystavil za společnost K. směnku na částku 108.548 Kč, kterou neuhradil, a dále dlužil částku ve výši 600.000 Kč z titulu směnky, kterou vystavil dne 15. 9. 2004 a ve lhůtě splatnosti neuhradil, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému I. D. škodu ve výši 6.746.000 Kč.

Za to by obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků.

Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. D., nar. XY, bytem XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 52 T 9/2016, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal i poškozený, a to do výroku o náhradě škody.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 To 137/2017, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odsoudil obviněného nově podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného I. D. zamítnuto.
II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 To 137/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 956–960), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný je toho názoru, že ve věci byly soudy opomenuty některé důkazy. K problematice tzv. opomenutých důkazů pak cituje konstantní judikaturu. Následně pak cituje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, který uvádí, že o návrzích na doplnění dokazování nerozhodoval, když se jednalo o návrhy pro případ vrácení věci soudu prvního stupně, což je však podle jeho mínění nesprávné. Obviněný navrhl, aby sám odvolací soud důkazy provedl. Odvolací soud se s těmito důkazními návrhy nevypořádal, a to ani tak, že by je zamítl, když o nich nerozhodoval vůbec. Dále obviněný uvádí, že navrhoval opakování některých důkazů (výslech A. M. pro odstranění rozporů mezi její výpovědí a výpovědí poškozeného I. D., výslech svědkyně C. pro upřesnění dokazovaných skutečností), provedení důkazů navržených v řízení před soudem prvního stupně, avšak neprovedených (výslech pana J. A., jehož výslech mohl přinést další nové skutečnosti stran role poškozeného v klubu, jeho vystupování vůči hráčům apod.), přičemž připomíná, že i předseda senátu soudu prvního stupně vyzval státního zástupce podle § 180 odst. 2 tr. ř. k opatření vyjádření z konkurzního řízení o tom, že účetnictví FK XY obsahuje doklady a smlouvy mezi panem D. a FK XY. V neposlední řadě pak obviněný navrhoval úplně nové důkazy (výslech pana Z. Z., který by mohl vysvětlit motivaci poškozeného k podání trestního oznámení). Oba soudy o navržených důkazech nerozhodly (nebo zamítavě v případě soudu prvního stupně), čímž rezignovaly na náležité objasnění skutkového stavu a neumožnily mu náležitou obhajobu.

Další okruh námitek obviněného upozorňuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu ke stěžejnímu znaku skutkové podstaty podvodu – uvedení v omyl. Poškozený konstatoval, že do fotbalového klubu XY vkládal peníze s vidinou zhodnocení, a je proto nelogické tvrzení o tom, že peníze půjčoval obviněnému mimo jiné na výplaty zaměstnanců motorestu. Odmítá, že by poškozenému sliboval navrácení peněz vložených do klubu z jiných zdrojů, než je právě klub, a tvrdí, že peníze nebyly půjčovány jemu, ale byly určeny klubu. Obviněný se toliko snažil pro klub sehnat sponzora, nikoliv, že by si půjčoval sám na svoji odpovědnost, čemuž odpovídá i mechanismus transakce, kdy peníze se nikdy do jeho dispozice nedostaly, ale poškozený poskytoval klubu peníze sám i bez vědomí obviněného. Tvrzení poškozeného, že si činil úsudek o vrácení peněz ze strany obviněného na základě smluv, které mu obviněný předkládal a z různých projektů, je zcela nekonkrétní a neprokazatelné. Za zcela zásadní pak považuje otázku časovou, tzn. kdy mělo být přesvědčení poškozeného, že mu částku vrátí, posíleno. Připouští, že „když šel fotbal pryč“ řekl poškozenému, „že mu z nějakého obchodu část peněz umoří“. Nejednalo se však o konkrétní závazek, ale pouze o vyjádření jakési morální odpovědnosti. Není tedy pravdou, že by přislíbil navrácení peněz ještě předtím, než je poškozený do klubu investoval, nebo že by za návratnost ručil, nebo si je dokonce půjčoval sám. Z tohoto důvodu má za to, že zde zcela absentuje znak skutkové podstaty podvodu, a to uvedení poškozeného v omyl v době, kdy peníze poskytoval. Nadto je třeba zohlednit, že poškozený měl již v době tvrzených půjček v klubu milionové investice. Pokud tedy poškozený tvrdí, že mechanismus transakce byl stejný, a tedy i předtím poskytoval půjčky obviněnému, proč by v tomto pokračoval? Jednání poškozeného tak vybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem při dispozici s finančními prostředky, když poškozený velmi dobře znal finanční situaci v klubu i obviněného, když půjčoval i na výplaty zaměstnanců motorestu obviněného. Z provedených důkazů tak nikterak nevyplývá uvedení poškozeného v omyl. Rovněž nebyla spolehlivě zjištěna ani výše způsobené škody, ani existence závazkového vztahu mezi obviněným a poškozeným, když k uzavření smlouvy o půjčce nikdy nedošlo.

Posledním okruhem námitek je pak připomínka principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný uvádí, že poškozený se podáním trestního oznámení snaží přenést klasický civilní spor do roviny trestního řízení. Poškozený by totiž v rámci civilního řízení musel prokázat uzavření smlouvy o půjčce a předání finančních prostředků. Obviněný opětovně připomíná, že poškozený nedbal ani základní opatrnosti, k čemuž uvádí i judikatorní závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 To 137/2017, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 52 T 9/2016, zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do vynesení rozhodnutí dovolacího soudu.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1162/2018.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a obecná východiska pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že obviněný se snaží účelově upravovat skutková zjištění soudu prvního stupně a provedené důkazy hodnotí ve svůj prospěch. Státní zástupce má však za to, že soudy obou stupňů se v míře požadované zákonem navrhovanými důkazy zabývaly a vadou opomenutých důkazů tak své rozhodování nezatížily. Stručně pak k jednotlivým důkazním návrhům uvedl, že výslech svědka A. soud zamítl pro jeho nadbytečnost, v případě svědka Z. pak z odvolání obviněného vůbec nevyplývá, že by byl tento navrhován nebo zmiňován, a co se týče svědkyň M. a C., v jejich případě státní zástupce připomíná, že obhájce obviněného měl při jejich výslechu možnost klást otázky, a pokud mu pak tyto výslechy připadaly povrchní a toliko formální, mohl se dotázat na skutečnosti relevantní. Důkaz účetnictvím FK XY byl vyloučen tím, že tyto platby podle ostatních důkazů neprocházely vůbec účetním systémem klubu, ale byly předávány obviněnému.

K existenci extrémního rozporu pak státní zástupce uvádí nejprve obecně rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž připomíná, kdy je extrémní rozpor dán. V dané věci však žádná z takových situací nenastala a extrémní rozpor ve věci nelze shledat. Obviněný toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů, přičemž však soudy obou stupňů postupovaly zcela v intencích zákona, tedy při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž veškeré učiněné závěry patřičně odůvodnily podle § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Ze skutečnosti, že z verzí předložených obhajobou a obžalobou se soudy přiklonily k jedné, nelze dovozovat existenci extrémního nesouladu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Ani námitka absence znaku uvedení v omyl neobstojí, jelikož soudy dostatečně prokázaly, že obviněný ubezpečoval poškozeného, že mu finanční prostředky vrátí, ačkoliv mu muselo být zřejmé, že s ohledem na svoji finanční situaci toho nebude schopen. I výše škody byla vypočítána zcela správně, když předchozí uvedení částky vyšší bylo způsobeno tím, že původně bylo vedeno společné řízení pro více trestných činů, přičemž u některých došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů promlčení.

K námitce subsidiarity trestní represe, kdy se poškozený měl podle obviněného obrátit na civilní soudy, odkazuje státní zástupce na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 a další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která uvádí, že samotná existence jiné právní normy neznamená nutnost postupu jen podle této jiné normy, a současně připomíná, že ani na základě zásady subsidiarity trestní represe a principy ultima ratio nemůže stát rezignovat na svou roli ochránce oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 3 To 137/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině a náhradě škody zamítl, kdy současně odvolání poškozeného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výslechů poškozeného I. D., svědkyně A. M., svědkyně E. C., hodnocení rozsahu způsobené škody; současně lze do této kategorie zařadit i námitky vůči neprovedení důkazu výslechem svědků J. A. a Z. Z., a listinnými důkazy – účetnictvím FK XY) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran existence závazkového vztahu mezi obviněným a poškozeným), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že poškozený investoval předmětné finanční prostředky do FK XY, o finanční situaci obviněného věděl a proto nelze předpokládat, že by mu nemalé částky půjčoval, přičemž poškozený přenáší civilní spor do trestněprávní roviny s motivem pomsty vůči jeho osobě a pro jeho rodinné spory s bývalou partnerkou a nynější přítelkyní syna poškozeného).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Na tomto místě je třeba zmínit především námitky vůči neprovedení důkazních návrhů a opomenutých důkazů. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že po prostudování spisového materiálu je třeba konstatovat, že žádná z takto uplatněných námitek není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná.

K námitce směřující vůči neprovedení důkazů při veřejném zasedání o odvolání obviněného je třeba obviněnému připomenout, že to byl právě jeho obhájce, kdo při dotazu soudu na návrhy na doplnění dokazování uvedl, že návrhy na dokazování uvedené v písemném odůvodnění odvolání by měl provést nalézací soud (č. l. 916). Není tedy pochybením vrchního soudu, že o návrzích nerozhodoval, když nebyly formálně při veřejném zasedání ani vzneseny a bylo naopak upřesněno, že se jedná o návrhy vůči nalézacímu soudu (č. l. 916). Co se týče dalších důkazních návrhů na zopakování výslechů svědkyň A. M. a E. C., provedení výslechu svědka J. A. a listinného důkazu účetnictvím FK XY, s těmito se vypořádal již soud prvního stupně, a to způsobem zcela dostatečným a řádně odůvodněným, a soud druhého stupně se s těmito závěry plně ztotožnil. Nadto se lze ztotožnit se státním zástupcem v tom smyslu, že obhájce obviněného měl při výslechu svědkyň A. M. a E. C. možnost klást jim otázky a pokud mu pak tyto výslechy připadají povrchní a toliko formální, mohl se dotázat na skutečnosti relevantní.

Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že ani v rámci dovolacího řízení nelze odhlédnout od skutečnosti, že trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem“. (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).

Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“.

Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný sice vznesl námitku, že nebyl prokázán jeden z elementárních znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to uvedení jiného v omyl, přičemž poukazuje na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pro tuto tezi ovšem vychází z vlastního hodnocení provedeného dokazování, konkrétně uvádí, že poškozený konstatoval, že do fotbalového klubu vkládal peníze s vidinou, že se mu zhodnotí, na což navazuje vlastními úvahami o tom, že se jedná o jediné přijatelné vysvětlení jednání poškozeného a dále podotýká i to, že k investici motivoval i pana M. Nelze než dospět k závěru, že se jedná toliko o spekulace a fabulace obviněného, na jejichž základě se snaží docílit jiného přehodnocení skutkového děje a tím pádem i jiného hodnocení uvedení poškozeného v omyl, a vůbec nereflektuje skutková zjištění soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že poškozený I. D. nikdy nevěřil tomu, že by mohl na fotbalu vydělat, a proto půjčoval peníze obviněnému jako fyzické osobě, a nikoliv klubu, když tento byl jeho velmi blízkým kamarádem, v důsledku čehož předpokládal, že mu obžalovaný půjčené finance vrátí z jiných svých aktivit (rozsudek soudu prvního stupně str. 13, č. l. 822, dále toto vyplývá přímo z výslechu I. D. ze dne 14. 2. 2017, č. l. 652). Za logické označil soud prvního stupně i tvrzení poškozeného, že z titulu bývalých výsledků fotbalového klubu XY požívala rodina G. ve XY jednak vážnost a jednak navenek působila jako rodina oplývající značným majetkem (rozsudek soudu prvního stupně str. 13, č. l. 822). Dále pak soud prvního stupně připomněl, že toto potvrdil i obviněný v průběhu svého výslechu u hlavního líčení, když uvedl citaci obviněného, z níž je patrno, že pro poškozeného byl on a jeho otec záruka, že peníze dostane zpět a věděl, že má i další aktivity (rozsudek soudu prvního stupně str. 13, č. l. 822). Soud prvního stupně tedy při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zákonem a zásadami trestního řízení, zcela logicky a taktéž patřičně odůvodnil, proč dospěl ke skutkovým zjištěním stran toho, že se jednalo o finanční prostředky určené obviněnému a nikoliv klubu. Nelze tedy přisvědčit ani verzi obviněného, že zůstala zpochybněna otázka časová ve vztahu k ujištění o navrácení finančních prostředků, kdy obviněný cítil pouze morální odpovědnost a chtěl poškozenému část dluhu umořit z vlastních prostředků. Jak již bylo opakovaně zmíněno, jedná se toliko o verzi obviněného, která nemá oporu ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se nadto velice podrobně zabýval odůvodněním, proč verzi obviněného nepřisvědčil a proč shledal jako věrohodnou naopak verzi poškozeného. Současně nelze ani přisvědčit tomu, že by zde existoval rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudu, který by odůvodňoval zásah do takto přijatého popisu skutku. K tomuto Nejvyšší soud připomíná ustálenou judikaturu týkající se extrémního rozporu, zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, z něhož vyplývá, že skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá tak vadu řízení, jak ostatně připomněl i státní zástupce odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy tedy nelze shledat.

K námitce obviněného týkající se absence znaku uvedení v omyl, která je však primárně založena právě na jiném hodnocení důkazů, kterého se obviněný pokusil docílit shora odmítnutým tvrzením o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Trestní zákoník vedle omylu uvádí i „zamlčení podstatných skutečností“, které pak vede u podváděné osoby k neznalosti takových podstatných skutečností pro její rozhodnutí o majetkové dispozici. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).

Poškozený neměl o dluzích a finanční situaci obviněného ponětí, ale naopak měl za to, že obviněný je schopen svůj dluh uhradit z jiných aktivit, přičemž jej a jeho rodinu považoval za dostatečnou záruku (výslech poškozeného I. D. ze dne 14. 2. 2017, č. l. 652–660), jak ostatně uvedl u hlavního líčení sám obviněný. Obviněný jej o navrácení ujišťoval a následně jej v tomto omylu ponechal, přestože věděl, že finanční částky poskytované poškozeným nebude schopen uhradit. O vrácení finančních prostředků opakovaně utvrzoval nejen poškozeného, ale i jeho věřitele manžele M. K tomuto se zcela dostatečně vyjádřil i soud prvního stupně na str. 21 svého rozsudku a odvolací soud na str. 4 bod. 10.

Současně nelze přisvědčit ani tvrzením obviněného, že jednání poškozeného zcela vybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem. K tomuto fakticky navazuje i argumentace obviněného podřazená pod okruh námitek užití zásady subsidiarity trestní represe, kde obviněný odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že s právní větou tohoto usnesení kladoucí na samotné účastníky soukromoprávního vztahu dostatečnou obezřetnost a dodržování alespoň elementárních zásad opatrnosti, se plně ztotožňuje. Dané usnesení však vycházelo ze skutkově odlišné situace, kdy poškození si měli možnost zjistit rozhodující informace z veřejného seznamu.

K nutné míře obezřetnosti osob půjčujících peníze je možno uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1426/2016, jež říká, že: „K trestnému činu podvodu dochází také ve spojitosti s obchodními vztahy, o nichž platí, že především jejich účastníci mají dbát na ochranu svých majetkových zájmů dodržováním alespoň elementární míry obezřetnosti. Zároveň ovšem platí, že tyto vztahy musí být založeny také na odpovídající míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků obchodních vztahů. Korektnost postupu účastníků je totiž stejně významným předpokladem zdravých obchodních vztahů, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, které v právní větě uvádí: „Za nedodržení nezbytné míry opatrnosti je třeba považovat takovou situaci, kdy osoba půjčující peníze při poskytování půjčky neprojeví žádnou alespoň minimální obezřetnost, tedy nezjistí si či nemá o osobě, které peníze půjčuje, o jeho finanční situaci alespoň minimální údaje. Přitom nelze vyžadovat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastníci smluvních vztahů podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. jiného trestného činu proti majetku (např. zpronevěry). V případě nesplnění podmínky minimální obezřetnosti se může jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ní alespoň základní informace týkající se jejího stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky a možnosti její úhrady. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla projevit osoba, která si peníze půjčuje“.

Ze shora uvedené judikatury je možné zcela jasně uzavřít, že ačkoliv je třeba, aby osoby půjčující peněžní prostředky dbaly alespoň základní obezřetnosti, lze po nich požadovat jen míru obezřetnosti přiměřenou daným okolnostem, postavení těchto osob, i hloubce a kvalitě vztahů mezi jimi a dlužníkem. Nadto jedná-li se o osoby fyzické, nelze na ně klást nepřiměřené nároky na tzv. absolutní obezřetnost, na rozdíl od peněžních ústavů, které disponují dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti potřebné informace získaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).

V dané věci splnil i poškozený tyto požadavky, kdy je patrné, že poskytoval finanční prostředky osobě, kterou považoval za blízkého přítele, jehož rodina oplývá majetkem, požívá ve svém okolí značné vážnosti, kdy obviněný provozoval motorest XY a hotel v XY (uvedeno i v rozsudku soudu prvního stupně na str. 13), měl nové automobily a dům. Této důvěry si byl obviněný vědom, jak vyplývá z jeho vyjádření u hlavního líčení, č. l. 741: „Ale on mi věřil v tady tomhle, my jsme byli dennodenně spolu a věděl, co za námi stojí, že něco máme, že máme x dalších aktivit a mezi námi byla důvěra …“. Argumentaci obviněného proto nelze přijmout a jedná se tak o námitky zjevně neopodstatněné.

Obecně pak lze k námitce zásady subsidiarity trestní represe připomenout i státním zástupcem zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Samotná existence jiné právní normy neznamená, že je nutno vždy aplikovat tuto normu namísto trestněprávního postihu – viz blíže shora uvedené stanovisko.

Dále obviněný vznesl i námitku týkající se absence podvodného úmyslu na jeho straně, a to právě na základě absence znaku uvedení v omyl, což bylo rozvedeno shora. Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný jednal zaviněně, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, kdy věděl, že finanční prostředky, které od poškozeného získal v důvěře v jeho majetkové zázemí, nebude moct s ohledem na výši svých závazků a absenci jakéhokoliv majetku splatit (složka intelektuální) a s tímto byl přinejmenším srozuměn, když poškozeného ujišťoval o vrácení peněz (složka volní).

S ohledem na shora uvedené je patrno, že i ty námitky obviněného podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod nelze přijmout, neboť jsou zcela zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud současně neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. G. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu