Rozhodnutí NS

7 Tdo 1632/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/16/2016
Spisová značka:7 Tdo 1632/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1632.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Pohrůžka bezprostředního násilí
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1632/2015-34
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 16. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 5 To 277/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 209/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 15 T 209/2014, byl obviněný M. P. uznán vinným ad 1, 3 – 6) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku, ad 3 – 4) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ad 6) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ad 2) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ad 7 – 8) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 5 To 277/2015, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem ad 2), výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému D. R. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a nově ho odsoudil při nezměněném výroku o vině pod body ad 1, 3 – 8) podle § 173 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Má za to, že oba soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek popsaný pod bodem ad 2). Ve skutkové větě podle obviněného není obsaženo skutkové vymezení pohrůžky bezprostředního násilí a chybí tak popis jednoho ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Z popisu podle obviněného neplyne, že by měl v průběhu skutku použít pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému a není tak zřejmé, kterým konkrétním jednáním mělo dojít k naplnění tohoto znaku. Skutečnost, že se obviněný nacházel ve stavu strachu, neznamená, že by vůči němu použil pohrůžky násilí. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 621/2002. Podle názoru obviněného soudy zaměnily psychický stav a subjektivní pocit poškozeného za nutnost prokázání jeho jednání, byť i konkludentního, které by mohlo být posouzeno jako učinění pohrůžky bezprostředního násilí. Stav obav by mohl být podle obviněného logickým následkem případně pohrůžky bezprostředního násilí, avšak podle něj z provedeného dokazování nevyplývá, že takovou pohrůžku učinil. Skutková věta popsaná pod bodem ad 2) tak podle obviněného neobsahuje zcela jasný popis jeho jednání, ve kterém by mohlo být spatřováno užití pohrůžky bezprostředního násilí a tento znak skutkové podstaty podle názoru obviněného absentuje.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozhodnutí soudu I. stupně, a to ve výroku pod bodem ad 2), výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému D. R.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledává je však zjevně neopodstatněnými. Z popisu skutku pod bodem ad 2) výroku o vině podle ní vyplývají veškeré skutkové okolnosti, které dostatečným způsobem vyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, tedy i znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Na skutková zjištění popsaná ve skutkové větě navazuje podle státní zástupkyně podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Pohrůžka bezprostředního násilí ze strany obviněného vůči poškozenému byla vyjádřena konkludentně způsobem popsaným ve skutkové větě i v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V replice na vyjádření státní zástupkyně obviněný setrval na důvodech svého dovolání, přičemž zdůraznil, že skutečnost, že měl poškozený strach, neznamená, že by z jeho strany byla vůči němu učiněna pohrůžka bezprostředního násilí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obsahem dovolání obviněného je jediná a současně právně relevantní námitka, a to toliko proti jednání popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu I. resp. soudu II. stupně. Obviněný je přesvědčen, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly uvedený skutek, neboť v popisu skutku podle něj chybí skutkové vymezení pohrůžky bezprostředního násilí a neplyne z něj, že by měl v průběhu svého jednání (které jinak nepopírá) použít vůči poškozenému pohrůžku bezprostředního násilí. Podle něj tak nedošlo k naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se zabýval touto námitkou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Nutno poukázat na to, že shodnou námitkou obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 352 a násl. tr. spisu). Shodná námitka byla součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jí již nalézací soud.

Obviněný se uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 13. 5. 2014 v době kolem 20:45 hodin v O. – M. H. , na ulici rtm. G. , venku na tamním parkovišti, v místě jež bylo skryto blízkostí křoví, opatřeno pouze minimálním pouličním osvětlením, přistoupil do bezprostřední blízkosti poškozeného D. R. , tohoto v zištném úmyslu oslovil dotazem, zda nemá cigarety a po následné záporné odpovědi dalším dotazem, zda nemá peníze, a když poškozený opět odpověděl, že nikoliv, přikázal mu, aby vytáhl obsah kapes, který se mu rýsoval v předních kapsách riflí, kdy poškozený ze strachu z napadení obviněným, umocněným pozdní hodinou, nižším věkem, odlehlostí místa a špatným osvětlením příkaz uposlechl, vytáhl z kapsy mobilní telefon zn. Nokia C1-01 v hodnotě 200 Kč s vloženou SIM kartou T-Mobile, a dále dokladovku s osobními doklady, obviněný si tyto věci vzal a snažil se získat od poškozeného PIN kód k zapnutí mobilního telefonu, který mu poškozený nechtěl poskytnout a vzápětí poškozenému přikázal, aby mu ještě něco dal, s pohrůžkou, že je na bruslích, a stejně by poškozeného dohonil, pak mu znovu řekl „dej mi něco a můžeš jít“, a přitom si obviněný všiml, že poškozený má na levé ruce hodinky, přikázal mu, aby si je sundal, kdy poškozený opět ze strachu před možným napadením hodinky zn. Prim v hodnotě 300 Kč sundal, obviněnému je předal, tento si je uschoval do kapsy svých kalhot, nechal si i jeho mobilní telefon, poškozenému vrátil dokladovku s doklady se slovy, že může být rád, že mu ji nevzal, poté mu přikázal, aby utíkal rychle pryč s tím, že už ho nechce vidět, a jestli to někomu řekne, tak uvidí, a popsaným jednáním poškozenému způsobil škodu v celkové výši 500 Kč.

Pokud obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání zpochybnil toliko existenci jednoho ze znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně užití pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému, vymezil tím rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu na otázku správnosti právního posouzení jeho jednání jako uvedený zločin loupeže, a to pouze z hlediska naplnění znaku užití pohrůžky bezprostředního násilí.

Na úvod je vhodné poznamenat, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty zločinu loupeže vyjádřena znakem „proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“. V tomto případě se mělo podle právní kvalifikace soudů jednat o pohrůžku bezprostředního násilí. Pohrůžka bezprostředním násilím je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet samotnému zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (k tomu srov. Zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, č. j. Tpjf 33/79 – Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě, se zvláštním zaměřením na trestný čin loupeže, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1980). Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zároveň ale není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor.

Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že pokud soudy ve výše popsaném skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, spatřovaly naplnění zákonných znaků spočívajících v užití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, rozhodly správně a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje. Relevantní jsou v tomto kontextu zjištění, podle nichž obviněný v pozdních hodinách (ve 20:45 hodin) na parkovišti, na místě skrytém blízkostí křoví, na místě pouze minimálně osvětleném, přistoupil do bezprostřední blízkosti poškozeného (nižšího věku), požadoval po něm cigarety a následně peníze, když nespokojen s negativními odpověďmi poškozeného tomuto přikázal, aby mu ukázal obsah kapes. Ani vydání telefonu a dokladů obviněnému nepostačovalo a požadoval vydání ještě něčeho dalšího, se slovy „že je na bruslích a stejně by ho dohonil“, poškozeného vyzval, aby mu dal své hodinky, které si spolu s telefonem ponechal a poškozenému přikázal, aby utíkal rychle pryč, že už ho nechce vidět a jestli to někomu řekne, tak uvidí.

S ohledem na konkrétní situaci na místě činu (pozdní hodina, minimálně osvětlené opuštěné místo, nižší věk poškozeného), jednání obviněného spočívající v přistoupení do bezprostřední blízkosti poškozeného, zvyšování požadavků na něj k vydání věcí, které byly následně ještě umocněny otevřenějším výhrůžným slovním vyjádření „že je na bruslích, a stejně by ho dohonil“, jako reakcí obviněného na odmítnutí jeho požadavku o cigarety a o peníze ze strany poškozeného, zjevně vyjadřovalo pohrůžku bezprostředního násilí. Soudy proto správně dané jednání obviněného posoudily jako pohrůžku takovým násilím, které bude vykonáno ihned, nevydá-li poškozený obviněnému požadované věci. Vzhledem k dané situaci na tom nic nemění ani skutečnost, že v rámci své slovní výzvy obviněný výslovně vůči poškozenému neužil jednoznačnějších výhrůžných slov (výslovnou pohrůžku bezprostředním násilím). Již tím, že obviněný požadoval od poškozeného vydání peněz, byť tento požadavek formuloval jako dotaz, ale jednoznačně směřující k jejich zmocnění se, a následně mu přikázal, aby vytáhl obsah kapes, v dané situaci lze hodnotit jako pohrůžku bezprostředního násilí, kterou vzápětí ještě umocnil, když řekl poškozenému, že je na bruslích a stejně by jej dohonil, načež opět žádal od poškozeného vydání nějakých věcí. Obviněný tak dal poškozenému dostatečně najevo bezvýchodnost jeho situace, svou převahu a také vůli dosáhnout vydání věcí i za použití síly k překonání případného odporu poškozeného. Nelze také pochybovat o tom, že poškozený takovéto chování obviněného (pro něho neznámého člověka, za tmy, na opuštěném místě) považoval za hrozbu, když za dané situace nepochybně chápal úmysl obviněného (dostat se k finančním prostředkům nebo dalším věcem) a mohl důvodně předpokládat, že v případě jeho odporu skutečně sáhne k násilí. S takovým vnímáním situace poškozeným, obviněný také zjevně počítal. Předpokládal, že v poškozeném vzbudí strach (z užití násilí) a zamezí tak jeho odporu, jinak řečeno, že se poškozený „dobrovolně“ podřídí jeho požadavkům. To ostatně vyplývá z výpovědi poškozeného (č. l. 40 a násl. tr. spisu, která byla čtena v hlavním líčení v souladu s § 211 odst. 1 tr. ř.), že vnímal jednání obviněného jako možnost bezprostředně hrozícího násilí („měl jsem strach z možného napadení v případě nespolupráce“, „věci jsem vydal, aby mi ten člověk fyzicky neublížil“) a proto také vyhověl jeho požadavku ve snaze neohrozit své zdraví. Jednání obviněného za dané situace rozhodně nelze považovat za pouhou běžnou žádost o vydání peněz či dalších věcí, což také obviněný věděl. Nejvyšší soud neshledal na závěrech obou soudů žádné pochybení, když je zřejmé, že jednání obviněného v dané situaci vykazuje zjevně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, která pak byla prostředkem k tomu, aby se obviněný zmocnil cizí věci (mobilního telefonu a hodinek). Poškozený po vyhodnocení jednání obviněného v dané situaci, když zhodnotil i své možnosti (že měl špatnou obuv a špatně by se mu utíkalo, viz č. l. 40 a násl. tr. spisu), ze strachu z fyzického napadení obviněným zcela rezignoval na jakýkoli odpor a požadované věci mu vydal. Skutečnost, že se poškozený nebránil, a obviněný svým jednáním dosáhl sledovaného cíle, bylo důsledkem jím záměrně vytvořené situace se zřejmou pohrůžkou bezprostředního násilí, čímž zcela eliminoval odpor poškozeného. Obviněný tak svým jednáním naplnil namítaný znak skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jeho námitka je zjevně neopodstatněná. Na posuzovaný případ jsou plně aplikovatelné závěry vyplývající z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, 7 Tdo 259/2015 a dalších, se kterými je rozhodnutí soudů v této trestní věci v souladu. Je ostatně v souladu i s obviněným v dovolání zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 621/2002, protože oproti uvedené jiné trestní věci, je ve skutku v této trestní věci obviněného M. P. popsáno jeho jednání. Je tak zřejmé, že namítaný znak skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byl v tomto případě naplněn.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu