Rozhodnutí NS

25 Cdo 4346/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:25 Cdo 4346/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.4346.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Dotčené předpisy:§ 138 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 4346/2018-318


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: I. Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janou Staškovou, advokátkou se sídlem Nádražní 30, Uherské Hradiště, proti žalovanému: B. L., narozený XY, bytem XY, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 12 C 92/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2017, č. j. 58 Co 31/2017-252, takto:


Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2017, č. j. 58 Co 31/2017-252, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 12. 2016, č. j. 12 C 92/2012-217, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 58 Co 31/2017-252, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 12. 2016, č. j. 12 C 92/2012-217, kterým žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl jí ustanoven zástupce pro řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 1. 2016, č. j. 60 Co 471/2015-131, potvrzujícímu zamítavý rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 8. 2015, č. j. 12 C 92/2012-85. Soudy obou stupňů shledaly splnění podmínky nedostatečných majetkových poměrů žadatelky o osvobození od soudních poplatků, současně dospěly k závěru, že v dané věci jde ze strany dovolatelky o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť její žaloba má šikanózní charakter. Svůj závěr odůvodnily tím, že ve věci samé - ve sporu o náhradu škody- nebyla žalobkyně úspěšná, žalobkyní tvrzené porušení právní povinnosti bylo vyvráceno, postupem žalovaného nevznikla v majetkové sféře žalobkyně žádná škoda a není tak dána ani existence příčinné souvislosti. Tudíž není splněna druhá z podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení spočívá v závěru o bezúspěšném uplatňování práva žalobkyní, podala-li žalobu na náhradu škody, ač žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a žalobkyni ani žádná škoda nevznikla. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky výkladu pojmu svévolného či zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

Podle § 30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

Účastník občanského soudního řízení uplatňuje ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. právo svévolně tehdy, činí-li procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně (při vědomí, že tím svá práva neochrání a ani ochránit nechce) a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. Zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, jestliže již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti, anebo co je obecně známé, je bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak – mimo jiné – jedná tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li totiž již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 854/2015).

V projednávané věci se dovolatelka svou žalobou domáhala vůči žalovanému náhrady škody, která jí měla vzniknout na základě znaleckého posudku provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 40 C 93/2008. Tvrdila, že žalovaný jako znalec ustanovený soudem nesprávně určil hranice mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k.ú. XY, čímž došlo k „zabrání části jejího pozemku“ a tím k jeho znehodnocení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 12 C 92/2012-85, žalobu zamítl s tím, že v daném případě nevznikla žádná škoda, jednání soudem ustanoveného znalce nebylo protiprávní a nemohla tak být ani shledána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tvrzenou škodou. Odvolací soud právním závěrům soudu prvního stupně přisvědčil.

Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, uplatní-li účastník řízení před soudem určitý nárok a vylíčí všechny rozhodné skutečnosti, muselo by být již z těchto jeho tvrzení bez dalšího zcela nepochybné, že jeho požadavku nelze vyhovět, aby mohl být učiněn závěr o zřejmě bezúspěšném uplatnění práva. Případně by muselo být zřejmé, že účastník činí procesní úkony nikoliv v zájmu ochrany svých subjektivních práv, ale jen zlovolně a se záměrem způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, popřípadě alespoň procesní obtíže. V posuzované věci však žalobkyně svůj nárok na náhradu škody odvodila z jednání žalovaného znalce v podobě jím zpracovaného posudku a také označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Bylo tedy na soudu, aby si nejdříve objasnil skutkový stav věci a poté učinil právní závěr o případné odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu. Jinými slovy, ze skutečností uvedených žalobkyní nemohlo být ihned samo o sobě patrno, že její žalobě nemůže být vyhověno, ani z ní a z průběhu řízení nelze dovodit pouhý záměr žalobkyně způsobit žalovanému škodu. Nelze tudíž mít za to, že by ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. šlo z její strany bezpochyby od počátku o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Svévoli či bezúspěšné uplatňování práva nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že žalobkyně se svým nárokem v řízení před soudy obou stupňů nakonec neuspěla.

Z důvodů shora uvedených dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod je naplněn, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky svévole a bezúspěšného uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu