Rozhodnutí NS

28 Cdo 773/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/01/2018
Spisová značka:28 Cdo 773/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.773.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dobré mravy
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák.
§ 451 odst. 1,2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 773/2018-260


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. J., H., zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované FK Mladá Boleslav a.s., IČ 264 66 902, se sídlem v Mladé Boleslavi, U Stadionu 1118, zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, o 720.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 90/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2017, č. j. 25 Co 600/2016-220, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.890,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Šafránka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    O d ů v o d n ě n í :

    Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 9 C 90/2016-156, uložil žalované zaplatit žalobci částku 720.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal vydání shora uvedené částky představující bezdůvodné obohacení žalované, neboť i přes absenci porušení smlouvy mezi nimi uzavřené jej donutila vrátit vyplacenou odměnu tím, že mu znemožňovala uzavřít profesionální smlouvu s jiným fotbalovým klubem (vrácením vyplacené částky podmiňovala vydání „transfer karty“). Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 1. 7. 2013 smlouvu o spolupráci při výkonu sportovní činnosti, ve které se dohodli, že žalobce bude vykonávat pro žalovanou sportovní činnost a ta mu za to poskytne měsíční odměnu ve výši 120.000 Kč. Dopisem ze dne 3. 12. 2013 sdělila žalovaná žalobci, že s ním dle čl. 6.2 smlouvy ukončuje spolupráci ke dni 31. 12. 2013, a současně jej upozornila, že k uvolnění z klubu dojde až poté, co vrátí odměnu ve výši 720.000 Kč, vyplacenou mu za období od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013, tak jak bylo sjednáno ve výše uvedeném článku smlouvy. Ujednání čl. 6.2 „profesionální smlouvy“ považoval okresní soud za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Vrátil-li žalobce na základě neplatného ujednání plnění (odměnu), kterou za 6 měsíců činnosti obdržel, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, jež je povinna vydat.

    K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 25 Co 600/2016-220, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.). Přitakal závěru okresního soudu, že ujednání věty druhé čl. 6.2 smlouvy uzavřené mezi účastníky se příčí dobrým mravům, neboť zbavuje žalobce práva na odměnu za výkon profesionální činnosti, přestože plnil své povinnosti, neměl možnost jiného příjmu a odvedl z vyplacené odměny státem stanovené dávky. Považoval je tedy za neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Rovněž shledal rozpor předmětného ujednání s čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

    Uvedené rozhodnutí napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Krajskému soudu vytýká, že výklad vůle vyjádřené v ujednání pod bodem 6.2 smlouvy byl učiněn v rozporu se zásadami připomínanými v judikatuře soudů vyšších stupňů, což doložila citací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 512/2000. Vůlí smluvních stran nebylo, aby hráč vykonával sportovní činnost zcela zdarma, ale úmysl zajistit klubu finanční kompenzaci za uvolnění hráče (žalobce), respektive získat zpět do něj vloženou investici. Za nesprávný považuje také závěr ohledně neplatnosti výše zmíněného ujednání smlouvy pro jeho rozpor s dobrými mravy. Tento úsudek vychází dle názoru dovolatelky z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť soud nevzal v potaz zvyklosti fungující ve vrcholovém sportu. Pro řečené žalovaná navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

    K dovolání se vyjádřil žalobce, zpochybňuje jeho přípustnost, navrhl je zamítnout nebo odmítnout a požádal o přiznání náhrady nákladů řízení.

    V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

    Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání není možné považovat za přípustné ve smyslu shora citovaného ustanovení.

    Brojí-li žalovaná ve svém podání proti nesprávnému výkladu ujednání pod bodem 6.2 smlouvy, napadá toliko skutková zjištění nalézacího soudu. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout konstantní judikaturu dovolacího soudu, dle níž rozpoznává-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o zjištění skutkové, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jedná se již o aplikaci práva na daný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006, jakož i ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3875/2012, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3528/2015). Proto také z námitek dovolatelky zpochybňujících konkrétní zjištění obsahu smluvních ujednání (především otázku vůle stran a jejího výkladu) nelze na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. usuzovat, jelikož skutková zjištění sama o sobě nemohou být předmětem dovolacího řízení, neb Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí).

    Tvrdí-li pak dovolatelka, že ustanovení čl. 6.2, věty druhé, smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nemůže ani tato argumentace přípustnost dovolání založit. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Z povahy věci přitom posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž dovolací soud je oprávněn učinit uvedenou otázku předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

    Odvolací soud pečlivě zvažoval zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti. Důsledně se vypořádal se všemi námitkami, když uzavřel, že ustanovení čl. 6.2 smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti v části, ve které se účastníci dohodli, že žalobce vrátí žalované všechny vyplacené odměny při jednostranném ukončení smlouvy ze strany žalované, je v rozporu s dobrými mravy, a vyložil, na základě jakých úvah dospěl k takovému závěru. Nejvyšší soud nemá důvod vytýkat odvolacímu soudu nepřiměřenost jeho úvah, jelikož v řízení učinil odpovídající skutková zjištění, pročež se jeví nepřípadným poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, a ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010.

    Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil podle advokátního tarifu. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.180 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.890,80 Kč.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný

    V Brně dne 1. 10. 2018


    JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
    předseda senátu