Rozhodnutí NS

24 Cdo 3678/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2020
Spisová značka:24 Cdo 3678/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3678.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 38 odst. 2 obč. zák.
§ 39 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3678/2019-498


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, správce pozůstalosti zemřelého M. B., narozeného dne XY, zemřelého dne 23. dubna 2017, posledně bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem se sídlem v Praze 4, Trnková 1774/20, proti žalovanému V. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 462/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co 49/2019-464, takto:

      I. Dovolání žalovaného se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2019, č. j. 26 C 462/2013-416, výrokem I. určil, že M. B., gen. shora (dále též „zůstavitel“), je vlastníkem označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech označené budovy, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně předně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 6. ledna 2012, na základě které byl proveden vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch žalovaného, je absolutně neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť v době jejího podpisu ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly sníženy podstatně.

Kromě toho soud prvního stupně shledal uvedenou kupní smlouvu (pro její lichevní charakter) absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. května 2019, č. j. 22 Co 49/2019-464, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud mj. vyložil, že skutkové okolnosti převodu předmětné bytové jednotky jsou téměř shodné s převodem bytové jednotky v katastrálním území XY kupní smlouvou ze dne 6. ledna 2012, a s ohledem na § 13 o. z. odvolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.

Podle odvolacího soudu v řízení zjištěné okolnosti vedou k závěru, že v daném případě uvedená kupní smlouva představuje lichevní smlouvu, která je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem (odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku pak podrobně vyložil skutkové okolnosti dané věci a svůj právně kvalifikační závěr upínající se k přijatému závěru o lichevním charakteru uvedené kupní smlouvy).

Odvolací soud současně přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně ohledně závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž dovolací argumentaci (vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) směřuje – s výjimkou níže rozvedené právní otázky týkající se aplikace § 38 odst. 2 obč. zák. – výlučně k odvolacím soudem řešeným otázkám, jež se týkají jeho závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. z důvodu, že je lichevního charakteru.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalovaného není – jak bude dále vyloženo – přípustné.

Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že rozsudek odvolacího soudu nezávisí na řešení právní otázky, kterou dovolatel ve svém dovolání zformuloval na str. 9 pod č. 3 následovně:

„Byla-li platně uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, z níž vznikla budoucímu prodávajícímu vynutitelná právní povinnost uzavřít kupní smlouvu se zcela konkrétním obsahem, lze tvrdit, že pokud byla samotná kupní smlouva (jako smlouva realizační) uzavřena v naprostém souladu se smlouvou o smlouvě budoucí, avšak ze strany budoucího prodávajícího ve stavu tísně, který mohl mít vliv na jeho způsobilost k právním úkonům, je taková kupní smlouva neplatná z důvodu § 38 odst. 2 OZ 1964?“

Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. ledna 2012 z těchto důvodů:

- podle znaleckého posudku zůstavitel v předmětnou dobu trpěl neurologickým onemocněním parkinsonovou chorobou, organickou duševní poruchou – lehkou demencí smíšené etiologie a závislou poruchou osobnosti;

- z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že rozpoznávací i ovládací schopnosti zůstavitele byly v době podpisu předmětné kupní smlouvy podstatně sníženy natolik, že nebyl schopen tak zásadního právního úkonu, jako je prodej nemovitého majetku značné hodnoty; odvolací soud reflektoval závěry znalce mj. i v tom směru, že: „původní žalobce sice chápe právní akt prodeje nemovitostí a uvědomuje si právní závazky a jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly sníženy jen mírně, pokud podpis probíhal standardně (časově ne striktně omezen, bez emoční tenze, byl řádně seznámen s obsahem smlouvy, tedy bylo nad odstavci diskutováno, byla mu smlouva přečtena, popř. si jí mohl v klidu přečíst sám, měl zkušenost, že protistrana je čestná, že jí může věřit, event. smlouvu dostal s předstihem k prostudování a může se poradit). Pokud však na něj byl činěn nepřiměřený nátlak, byl strašen, v takové situaci u něj byly schopnosti rozpoznávací i ovládací sníženy podstatně, ne však zcela vymizelé.“;

- z pohledu zůstavitele a jeho zdravotního stavu, s přihlédnutím k tomu, k čemu dospěl předmětný znalec, odvolací soud dále vyložil, že v daném případě se jednalo o delší kontraktační proces, zůstavitel byl si vědom toho, že účastníci uzavřeli nejprve smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále již „předběžná smlouva“), jejíž text byl obsažen v následně uzavřené kupní smlouvě, což však nevylučuje, že okolnosti samotného uzavření kupní smlouvy dne 6. ledna 2012 nebyly zcela standardní ve smyslu uvedeného závěru znaleckého posudku o zdravotním stavu zůstavitele; již sama skutečnost, že kupní smlouva byla podepisována poslední den lhůty ve smyslu dříve uzavřené předběžné smlouvy, nasvědčuje tomu, že zůstavitel jednal minimálně pod časovým tlakem, nadto vlastní text kupní smlouvy neměl předem k dispozici, a je pravděpodobné, že s ohledem na takto zjištěné skutečnosti zůstavitel podepisoval kupní smlouvu ve stavu tenze, který zmínil při výslechu na policii.

Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud s ohledem na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění při posuzování, zda předmětná kupní smlouva není stižena neplatností ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., přihlížel k celé řadě okolností, které v žádném ohledu nelze redukovat, respektive zužovat do materie výlučně se vztahující k řešení právní otázky, kterou žalovaný pod č. 3 zformuloval do svého dovolání.

Z tohoto pohledu se tudíž dovolateli nepodařilo (prostřednictvím zformulované právní otázky pod č. 3) založit přípustnost jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

K dovolatelem (v rámci argumentace upínající se k jím zformulované právní otázce č. 3) tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nutno uvést, že vzhledem k nepřípustnosti dovolání nelze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. k této tvrzené vadě rozhodnutí přihlížet.

Zbylá dovolací argumentace, jež se vztahuje k právní otázce č. 3, představuje prostou skutkovou a právní polemiku, jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá (založit nemůže).

K dovolací argumentaci, jež se vztahuje k dovolatelem zformulovaným právním otázkám č. 1 a 2 Nejvyšší soud uvádí následující.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek mj. vyložil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno.

V posuzovaném případě soud prvního stupně jako primární důvod, který jej vedl k vyhovění určovací žaloby, v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, že zůstavitel předmětnou kupní smlouvu, na základě které byl povolen vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch žalovaného, uzavřel v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, respektive že tato převodní smlouva je – s ohledem na učiněná skutková zjištění – ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná.

Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – tento soudem prvního stupně označený primární důvod pro vyhovění žaloby reflektoval, ztotožnil se s ním, byť jej ve svém odůvodnění strukturoval až za pasáží týkající se právně kvalifikačního závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy pro její lichevní charakter (§ 39 obč. zák.).

V poměrech dosavadní civilní úpravy (do 31. prosince 2013) rozhodujícím soudem zjištěné skutkové okolnosti, jež se týkají toho, zda osoba v době uzavírání posuzovaného právního úkonu měla vymizelé či podstatně snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti, musejí být - z povahy věci - primárně posuzovány, a to z pohledu skutečností předvídaných v § 38 odst. 2 obč. zák. Tedy z hlediska v úvahu přicházejícího právního posouzení, zda dotčená osoba jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, v důsledku čehož uvedený právní úkon je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. stižen absolutní neplatností.

Teprve poté, pokud by rozhodující soud dospěl k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti nejsou podřaditelné pod § 38 odst. 2 obč. zák., respektive že v daném případě předmětný právní úkon není ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. stižen absolutní neplatností, se otevírají k řešení otázky stran posuzování (ne)platnosti z dalších (jiných) hledisek, jako tomu bylo v daném případě, kdy soud prvního stupně se zabýval též otázkou lichevního charakteru předmětné kupní smlouvy, kterémuž právnímu názoru odvolací soud rovněž přisvědčil.

Jelikož v daném případě právní posouzení věci ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle § 38 odst. 2 obč. zák. dovolatelem (v rámci jeho uplatněné dovolací argumentace) nebylo právně relevantním způsobem zpochybněno (dovolatel svou argumentaci ve vztahu k § 38 odst. 2 obč. zák. upínal výhradně ve vztahu k jím zformulované právní otázce č. 3, na jejímž řešení ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí), přičemž – jak již shora bylo vyloženo – řešení této právní otázky bylo pro rozsouzení věci primární, je nasnadě, že dovolání žalovaného, které směřuje výhradně proti řešení právních otázek týkajících se lichevního charakteru předmětné kupní smlouvy v rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné, neboť prostřednictvím takto uplatněné dovolací argumentace se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu aplikace § 38 odst. 2 obč. zák. na zjištěné okolnosti daného případu nepodařilo zpochybnit, respektive přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalovaného zcela pominul důvod, pro který bylo nakonec dovolání odmítnuto, takže nelze s takto učiněným úkonem právní služby jeho advokáta spojovat jím v dovolacím řízení účelně vynaložený výdaj.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 4. 2020


JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu