Rozhodnutí NS

4 Tdo 1517/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Těžké ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/16/2019
Spisová značka:4 Tdo 1517/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1517.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1517/2019-357


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 8 To 72/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 34 T 6/2019, byl obviněný J. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že

„dne 26. 12. 2018 kolem 22.00 hodin v pokoji umístněném v přízemí domu č. p. XY v ulici XY ve XY, okres Karlovy Vary, v podnapilém stavu v rámci slovní rozepře s poškozeným L. P., nar. XY, s nímž sdílel uvedený pokoj, uchopil do ruky zašpičatělý kuchyňský nůž s masivní čepelí dlouho 18 cm, dostihl jmenovaného poškozeného, jenž se před ním snažil z pokoje utéci, a tímto nožem poškozeného zezadu jedenkrát bodl silou střední intenzity do oblasti pravé lopatky, čímž mu způsobil bodnou ránu na zadní straně pravé poloviny hrudníku v úrovni pravé lopatky šířky kolem 4 cm, nezjištěné hloubky a nepronikající do dutiny hrudní, jakož i související přítomnost vzduchu v podkoží okolí pravé lopatky, což si vyžádalo nejprve hospitalizaci v Karlovarské krajské nemocnici, a.s., trvající do 28. 12. 2018, při které došlo k revizi bodné rány s výplachem krevních sraženin, desinfekci a chirurgickému sešití svalu a kůže s vložením drénu, a následně šest kontrol v chirurgické ambulanci spojených s prohlédnutím a případně i ošetřením bodné rány, které trvaly do 1. 2. 2019 a poškozeného již citelněji neomezovaly v obvyklém způsobu života, v důsledku popsaného útoku však reálně hrozilo proniknutí nože do dutiny hrudní s možným poraněním nitrohrudních orgánů, včetně cév s následnou krevní ztrátou, a pokud by k takovým poraněním došlo, pak by poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž obžalovaný si možnosti způsobení uvedených vážných poranění byl vědom a s jejich případným vznikem byl srozuměn,
a popsaného jednání se obžalovaný dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 9. 1991, sp. zn. 3 T 35/91, jenž nabyl právní moci dne 21. 5. 1992, byl uznán vinným mimo jiné pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do druhé nápravně výchovné skupiny.“
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 3 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, jako náhradu škody částku 19 779 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z uvedené částky ročně, a to od 30. 5. 2019 do zaplacení.

Obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni si proti tomuto rozsudku podali odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 8 To 72/2019 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítal, že posuzovaný skutek není a nemůže být zločinem těžkého ublížení na zdraví, neboť jeho jednáním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu, a to znak subjektivní stránky, tj. zavinění ve formě úmyslu. Podle jeho názoru totiž nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že by byl přinejmenším se způsobením těžké újmy na zdraví srozuměn. Již v průběhu řízení neměl žádné námitky proti tomu, že jeho jednáním došlo ke vzniku újmy na zdraví poškozeného, nicméně z provedených důkazů nevyplynulo, že by způsobil těžkou újmu na zdraví. V dané věci pak podle něho nebyly naplněny ani znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku spáchanému ve stadiu pokusu, a to znovu stran úmyslného zavinění ve vztahu k jeho jednání. Samotná znalkyně MUDr. Jana Vítková na dotaz jeho obhájce totiž nevyloučila možnost, že ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozeného nedošlo z toho důvodu, že tento následek jednoduše nechtěl způsobit. V tomto směru odkázal na svou výpověď z vazebního zasedání ze dne 28. 12. 2018, kde uvedl, že chtěl poškozeného jen postrašit.

Obviněný dále uvedl, že v řízení opakovaně argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu (R 35 1991, NS 7/2001), podle nichž „úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok, ale je třeba vždy zvážit i další okolnosti případu jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod., když musí vždy být prokázán úmysl pachatele způsobit zamýšlený následek.“ Jestliže tedy bylo v řízení zjištěno, že on i poškozený byli pod značným vlivem alkoholu, on chtěl poškozeného jen postrašit a ke vzniku těžké újmy na zdraví ani nedošlo, pak podle jeho názoru nebyl prokázán úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, když ani použití nože s čepelí dlouhou 18 cm nesvědčí bez dalšího o tomto úmyslu. K tomu ještě uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. Jany Vítkové vyplývá, že hloubka rány, směr útoku atd. nebyly vůbec zkoumány. Uzavřel tedy, že judikatorní závěry Nejvyššího soudu nebyly v jeho věci zohledněny. S ohledem na vše uvedené se proto domníval, že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku.

V neposlední řadě namítal, že v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů nebyla dodržena zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť učiněné skutkové i právní závěry neodpovídají tomu, co bylo soudy v rámci dokazování zjištěno.

Obviněný závěrem shrnul, že ze strany soudů došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, přičemž pokud některé své námitky směřuje do oblasti skutkových zjištění, pak tak činí proto, že podle názoru Ústavního soudu by i vady ve skutkových zjištěních měly být zkoumány dovolacím soudem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství svého práva nevyužil a k dovolání obviněného se ke dnešnímu dni nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 8 To 72/2019 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Na tomto místě je nutno podotknout, že obviněný J. K. v dovolání ani takovou námitku nevznesl. Oběma soudům nižších stupňů pouze vytýkal, že nedodržely zásadu zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř., svou námitku však nikterak blíže nespecifikoval a neuvedl, v čem soudy pochybily a jaká skutková zjištění neodpovídala provedeným důkazům. Předmětná zásada se přitom vztahuje k procesu dokazování, a jako taková proto ani není, s ohledem na výše uvedená východiska, způsobilá naplnit uplatněný [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a ani jiný dovolací důvod.

V návaznosti na uvedené závěry k výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného J. K., kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, byť jsou zčásti založeny na argumentaci, jež tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné.

K tomu je třeba připomenout, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že pachatel způsobil těžkou újmu na zdraví úmyslně, není nutné, aby chtěl způsobit právě takové zranění, jaké bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému zranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku věci, zejména z povahy použité zbraně či jiného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [viz zobecňující materiál pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 27 (231)]. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem a za použití jakého předmětu pachatel útočil a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (viz rozhodnutí pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530).

Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný poškozeného napadl po vzájemné slovní rozepři, a to tak, že ho zezadu bodl zašpičatělým nožem s masivní čepelí o délce 18 cm do hrudní oblasti. Nutno podotknout, že poškozený se v době útoku snažil před obviněným utéct z pokoje, tedy v době bodnutí byl v pohybu směrem od obviněného. Útok byl veden silou střední intenzity, přičemž znalecky bylo v řízení zjištěno, že při takovém zásahu směřovanému do oblasti zadní plochy pravé poloviny hrudníku v úrovni pravé lopatky by mohlo dojít k průniku bodného nástroje do dutiny hrudní s možným poraněním nitrohrudních orgánů, včetně cév s následnou krevní ztrátou. Pokud by taková poranění přitom vznikla, pak by poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě. Je tudíž zřejmé, že útok obviněného byl způsobilý ke vzniku zranění, která by mohla naplnit kritéria poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a která mohla v krajním případě vést i ke smrti poškozeného. Toho si byl ostatně vědom i samotný obviněný, který při svém výslechu ve vazebním zasedání, jehož obsah byl při hlavním líčení přečten (§ 207 odst. 2 tr. ř.), vypověděl, že si uvědomuje, že kdyby se trefil o kousek dál, mohl by poškozeného zabít. K těmto závažným následkům však u poškozeného nedošlo jen dílem náhody na vůli obviněného nezávislé. Nůž nepronikl poškozenému až do hrudní oblasti, nýbrž „pouze“ přes kůži a podkoží do svaloviny, přičemž na to mohla mít vliv i okolnost, že v době útoku byl poškozený v pohybu směrem od obviněného, následně se mu podařilo před obviněným utéct a ten ho po opuštění pokoje již nepronásledoval.
Jestliže obviněný uplatňoval svou obhajobu v tom směru, že k popsaným závažným následkům nedošlo proto, že je jednoduše způsobit nechtěl, nýbrž chtěl poškozeného pouze postrašit, pak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně dospěl k závěru o spáchání činu v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nikoliv v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Trestný čin je spáchán v úmyslu eventuálním, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

Jestliže bylo v nyní posouvané věci zjištěno, že obviněný poškozeného cíleně bodl masivním nožem do oblasti hrudníku silou střední intenzity, čímž došlo k proniknutí tohoto bodného nástroje až do svaloviny, musel být srozuměn i s tím, že pokud by nůž pronikl hlouběji či se trefil do jiného místa v této části těla, mohl by zasáhnout důležitý orgán a tím způsobit (přinejmenším) následek předvídaný v § 145 tr. zákoníku. Právě i s ohledem na intenzitu bodnutí neobstojí jeho námitka, že chtěl poškozeného pouze postrašit, přičemž není správný ani jeho názor, že byl jeho úmysl dovozován jen z povahy předmětu, kterým byl útok veden. Za daného zjištěného skutkového stavu je proto třeba uzavřít, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru stran zavinění obviněného. Takový závěr přitom nemůže zvrátit ani skutečnost, že nebylo zkoumáno, do jaké hloubky nůž obviněného pronikl a jakým směrem byl útok veden. Podstatným totiž zůstává, že zjištěným jednáním mohla poškozenému vzniknout těžká újma na zdraví, čehož si byl obviněný vědom a s takovým následkem byl přinejmenším srozuměn, což je ostatně zřejmé i z jeho výše zmiňované výpovědi.

Při posuzování subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví není rozhodné, že poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku, ale to, že k takovému následku jednání obviněného směřovalo. Úmysl u pokusu trestného činu (bez ohledu na to, zda fakticky dojde k zamýšlenému účinku) musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že takový účinek nenastane (čin není dokonán), je objektivní okolností odvíjející se mimo vůli pachatele, a proto není z hlediska subjektivní stránky určující (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014). Je proto mylná představa obviněného, že nemohla být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu z toho důvodu, že ani k těžké újmě na zdraví u poškozeného nedošlo.

Vzhledem k uvedenému Nejvyššímu soudu nezbývá, než uzavřít, že výše popsané skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně naplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Výše zmíněná judikatura Nejvyššího soudu byla respektována, když je zřejmé, že soud prvního stupně z ní při posuzování subjektivní stránky vycházel. Vrchní soud v Praze proto nepochybil, pokud po provedeném přezkumu, mj. i z hlediska použité právní kvalifikace, odvolání zamítl. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 8 To 72/2019 ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 34 T 6/2019 proto netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 12. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu