Rozhodnutí NS

8 Tz 10/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2020
Spisová značka:8 Tz 10/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TZ.10.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rehabilitace
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1,2 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 119/1990Sb.
§ 265 odst. 1 předpisu č. 86/1950Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tz 10/2020-43


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. R., narozeného XY v XY, okres Modrý Kameň, Slovensko, zemřelého dne 19. 8. 2005, naposledy trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného J. R.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 86/1950 Sb.“), za což byl podle § 265 odst. 1 citovaného zákona odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu sedmi let a bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit náklady řízení.

2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. dopustil tím, že dne 27. 2. 1953 nenastoupil, jak byl povinen, vojenskou základní službu u Okresního vojenského velitelství Lučenec s odvoláním na náboženské přesvědčení.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 8. 9. 1953, sp. zn. To 103/53, zamítnuto.

4. Usnesením nižšího vojenského prokurátora Brno PSP 47 ze dne 1. 7. 1954, sp. zn. Pt 55/53, bylo rozhodnuto, že obviněný J. R. je účasten rozhodnutí presidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 o amnestii. Na základě čl. II odst. 1 mu bylo prominuto z uloženého trestu odnětí svobody 14 měsíců. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 15. 11. 1955 na svobodu.

5. Podáním ze dne 9. 4. 1991, došlým bývalému Vojenskému obvodovému soudu Brno dne 11. 4. 1991, obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o rehabilitaci i ve vztahu k tomu odsouzení, a to s odkazem na § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 8. 9. 1953, sp. zn. To 103/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.), zrušen ve výroku o trestu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 6. 1991.
    6. Následně bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, se podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb. upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 1991.
      II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

      7. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného J. R. podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění.

      8. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku s poukazem na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948, § 15 Ústavy Československé republiky ze dne 9. 5. 1948, § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. konstatovala, že obviněný nenastoupil vojenskou základní službu s odvoláním na své náboženské přesvědčení, přičemž toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím. Svým jednáním, za které byl bývalým Nižším vojenským soudem v Brně odsouzen, tak pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené v ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948, která sice tuto svobodu formálně garantovala, ovšem bez toho, že by byla vydána navazující norma nižší právní síly, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Obviněný přitom neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jednání obviněného, které bylo popsáno v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, tak nebylo trestným činem a obviněný byl uznán vinným nedůvodně a v rozporu se zákonem, přičemž bývalý Vojenský obvodový soud Brno v rámci rehabilitačního řízení toto porušení zákona nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci označené rozsudky bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, a bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. pouze zrušil ve výroku o trestu, ale ponechal v platnosti výrok o vině.
        9. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, byl v neprospěch obviněného J. R. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., v tehdy účinném znění, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
          10. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller, který ji označil za důvodnou, a to s odkazem na právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, 2. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Konstatoval, že ve všech citovaných případech šlo stejně jako v případě obviněného o odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990, přičemž na uvedené nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Uzavřel, že rehabilitační řízení bylo i v případě obviněného provedeno nedůsledně, když výrok o vině zůstal nedotčen. Dále zdůraznil, že v dané věci obviněného šlo již o druhé odsouzení z téhož důvodu, čímž byla porušena zásada ne bis in idem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, a další). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 6 Tz 98/2019, kterým bylo řešeno první odsouzení obviněného z roku 1951, a tento navrhl jako důkaz. S návrhem ministryně spravedlnosti obsaženým v mimořádném opravném prostředku vyslovil souhlas, avšak podle jeho názoru by mělo být vysloveno porušení zákona i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném k 6. 6. 1991. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. by věc měla být přikázána Městskému soudu v Brně, který je nástupcem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno.

          11. Ve veřejném zasedání na již řečené odkázal a dodal, že se v podstatě ztotožňuje se stížností pro porušení zákona a připojuje se k ní. Učinil proto návrh shodný s návrhem obsaženým v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, tedy aby Nejvyšší soud po vyslovení porušení zákona v neprospěch obviněného v rozsahu uvedeném již v jeho vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona a zrušení napadeného usnesení, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, věc přikázal Městskému soudu v Brně.

          12. Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání po shrnutí obsahu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby jí Nejvyšší soud vyhověl, aby vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanoveních uvedených v mimořádném opravném prostředku a po zrušení všech označených rozhodnutí aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

          III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

          13. Nejvyšší soud v souladu s § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.

          14. Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

          15. Podle § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále též „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí. Podle § 15 odst. 2 Ústavy 9. května světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.

          16. Ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

          17. Podle § 1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

          18. Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.

          19. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.

          20. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

          21. Z výroku o vině, jakož i odpovídající části odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, vyplývá, že obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 27. 2. 1953 nenastoupil vojenskou základní službu u Okresního vojenského velitelství Lučenec s odvoláním na náboženské přesvědčení. Obviněný prohlásil, že vojenskou službu konat nemůže a nebude pro svoje hluboké náboženské přesvědčení, přičemž bylo zjištěno, že se hlásí k víře Svědků Jehovových a stýká se s ostatními vyznavači této víry

          22. Nejvyšší soud ve shodě s obsahem stížnosti pro porušení zákona dále z obsahu trestního spisu Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 55/92 zjistil, že tento usnesením ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/1991, rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 8. 9. 1953, sp. zn. To 103/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.), zrušil ve výroku o trestu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Beze změny však ponechal výrok o vině tohoto rozsudku a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v této části nelze rozsudku „vytknout vady, pokud jde o skutková zjištění, dodržování procesních předpisů a právní posouzení skutku. Sám obžalovaný přiznal, že mu byl povolávací rozkaz řádně doručen a byl si vědom toho, že se má včas na Okresním vojenském velitelství v Lučenci hlásit. Prohlásil však, že vojenskou službu konat nemůže a ani ji konat nebude pro svoje náboženské přesvědčení“.

          23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, jakož i rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 8. 9. 1953, sp. zn. To 103/53, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti označenému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, nelze než označit za nesprávné, neboť nerespektovaly principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Totéž však platí i pro citované usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91. Relevantní skutková zjištění soudů jsou totiž založena na tom, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu pro svoje „hluboké náboženské přesvědčení“. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května republiky a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

          24. V této souvislosti nutno připomenout závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje … Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“

          25. Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 zákona tr. ř., tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“

          26. Za pozornost stojí, že právní úvahy obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, jakož i v další judikatuře Nejvyššího soudu, korespondují i se závěry Evropského soudu pro lidská práva, které vyslovil ve věci Bayatyan proti Arménii v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03. Zde mimo jiné zmínil, že „vzal v úvahu, že odpor vůči vojenské službě, pokud je motivován vážným a nepřekonatelným rozporem mezi povinností sloužit v armádě a svědomím jednotlivce či jeho hluboce a upřímně zastávaným náboženským nebo jiným přesvědčením, zakládá názor nebo přesvědčení v dostatečné přesvědčivosti, závažnosti, soudržnosti a důležitosti, aby pojal záruky čl. 9“.

          27. Výše citované závěry Ústavního soudu je potřebné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou 9. května zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarované v § 15 odst. 1 Ústavy 9. května bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s § 34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona. Uvedené platí tím spíše, je-li přihlédnuto k čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.

          28. Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno s dříve uvedenými závěry Ústavního soudu je zřejmé, že tento v provedeném rehabilitačním řízení porušil zákon v neprospěch obviněného, když usnesením ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 8. 9. 1953, sp. zn. To 103/53, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.), zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud Brno uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť neaplikoval správně § 1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho § 14 odst. 1 písm. d) nezrušil označený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí, potažmo náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Tím porušil zákon v neprospěch obviněného.

          29. Dále je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je při přezkumu rozhodnutí napadeného stížností pro porušení zákona vázán důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti (§ 267 odst. 3 tr. ř.). Ta – na rozdíl od obhájce – porušení zásady ne bis in idem a v důsledku toho i vyslovení i porušení ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve znění účinném k 6. 6. 1991 nezmínila. K úvaze přednesené obhájcem lze však poznamenat, že obviněný byl ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tz 98/2019 rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 11. 1951 v Hranicích při nastoupení vojenské základní služby prohlásil, že odmítá obléci vojenský stejnokroj a převzít zbraň, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, které prý mu službu v armádě nedovoluje, a vojenský stejnokroj skutečně neoblékl. Nyní projednávaná stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí soudu, který ponechal v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, pravomocný výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 27. 2. 1953 nenastoupil vojenskou základní službu u Okresního vojenského velitelství Lučenec s odvoláním na své náboženské přesvědčení.

          30. Trestného činu nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze. Podstatným zákonným znakem této skutkové podstaty tedy je úmysl směřující k trvalému nenastoupení této služby. Naopak trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., spáchal, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Trestný čin podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. tedy nemá za cíl trvalé nenastoupení služby, což reflektuje i mírnější trest (k výkladu těchto ustanovení srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 81/95, ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97, ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, publikovaný pod č. 19/1999 Sb.).

          31. Obviněný byl nejdříve odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 1951, sp. zn. Vt 376/51, za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit dne 1. 11. 1951, následně byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 10. 8. 1953, sp. zn. T 26/53, za trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit dne 27. 2. 1953, přičemž až toto druhé odsouzení za později spáchaný trestný čin se týkalo jednání směřujícího k trvalému nenastoupení služby. Za takových okolností, přes nesporně stejnou pohnutku jednání, není argument svědčící i o porušení zásady ne bis in idem dostatečně přesvědčivě podložen. Bude však na soudu, jemuž se věc přikazuje, aby se v tomto kontextu vypořádal s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, publikovaném pod č. 19/1999 Sb., v němž je mimo jiné konstatováno: „Pokud pak jde o zásadu ne bis in idem, je v Listině základních práv a svobod vyjádřena slovy "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího trestního stíhání za týž čin je tak základním ústavním právem procesního charakteru. Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s pojmem "jednání". Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby“.

          32. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91, byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného J. R. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1 Rtv 52/91. S ohledem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle § 7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.

          P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

          V Brně dne 17. 6. 2020

          JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu