Rozhodnutí NS

3 Tdo 308/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:3 Tdo 308/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.308.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 308/2020-166


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání obviněného P. K., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky osoba bez domova, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 5 To 441/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 137/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2019, č. j. 10 T 137/2019-86, byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti odsouzeného zaplatit náhradu škody poškozené společnosti MP Krásno, a. s., ve výši 2.504,80 Kč.

2. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že

ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26.09.2017, sp. zn. 2 T 80/2017, který nabyl právní moci dne 03.10.2017, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a kterýžto trest vykonal dne 13.06.2019, přesto
1) dne 10. 10. 2019 v době kolem 15:00 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY v prodejně Krásno odcizil 5 ks konzerv zn. Rio Mare lososový krém v ceně 56,90 Kč/ks, 4 ks čokolády zn. Hanches 77% v ceně 78,90 Kč/ks, 3 ks čokolády zn. Hanches Mango 77% v ceně 75,90 Kč/ks, 4 ks čokolády zn. Hanches Classic 88% v ceně 78,90 Kč/ks, 2 ks čokolády zn. Hanches Jahoda 77% v ceně 78,90 Kč/ks, 18 balení bonbonů zn. Ferrero Rocher à 50 g v ceně 33,90 Kč za balení tím způsobem, že zboží uschoval do své tašky a takto, aniž by ho zaplatil, opustil prodejnu, čímž způsobil poškozené společnosti MP Krásno, a. s., IČ: 25572890, se sídlem Valašské Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Hranická 430/34, škodu v celkové výši 1.911,40 Kč,
2) dne 11. 10. 2019 v době kolem 06:40 hod. v Ostravě – Moravské Ostravě na ulici XY v prodejně Krásno odcizil 6 konzerv pražské šunky v ceně 89,90 Kč/ks tím způsobem, že zboží uschoval do své tašky a takto, aniž by ho zaplatil, prodejnu opustil, čímž způsobil poškozené společnosti MP Krásno, a. s., IČ: 25572890, se sídlem Valašské Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Hranická 430/34, škodu v celkové výši 593,40 Kč.

3. Proti výše citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím ustanoveného obhájce odvolání, a to do všech jeho výroků. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 5 To 441/2019-111, a to tak, že jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení krajského soudu dovolání, kterým napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. učiněný v citovaném usnesení odvolacího soudu, a to v celém rozsahu.

5. Obviněný v podaném dovolání předně uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to s odůvodněním, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání odsouzeného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť jednak proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo podle zákona nepřípustné, neboť mělo být z důvodu jeho nepříčetnosti zastaveno, jednak napadené rozhodnutí spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení otázky jeho příčetnosti.

6. Obviněný namítl, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s námitkou obhajoby, že zde je důvod pochybovat o příčetnosti odsouzeného. Tuto otázku, která je otázkou ryze odbornou, si soudy posoudily samy, aniž by si k tomu vyžádaly znalecký posudek z odvětví psychiatrie.

7. V této souvislosti obviněný poukázal na svůj projev před oběma soudy, kde vypověděl, že pokud jde o zaměstnání, má tzv. brigády, kdy vykonává brigádu pro Státní protidrogové komando protokol listina, jenž má pod sebou Generální inspekce bezpečnostních sborů a Bezpečnostní informační službu, a dále pracuje pro Úřad pro prevenci kriminality, což zřizuje bývalé Policejní prezidium. Denně si vydělává částku 500 – 1.000 Kč, přičemž náplní jeho práce je to, že když si od nějakého dealera opatří drogu, tak jej označí, a to tak, že se na něj podívá. Takto opatřenou drogu si aplikuje, přemýšlí a pak jej napadají různé věci. Vymýšlí různé nápady, které se pak mohou realizovat. Dále uvedl, že má ještě terénní práci, kdy má kufřík, do kterého vkládá použité jehly či podobný materiál. To, o čem přemýšlí a co se mu děje v hlavě, to se automaticky přehrává útvaru, pro který pracuje, obdobně jako telepatickou cestou. Někdy je vyplácen hotovostně, někdy to však špatně pochopí, skončí to tak, že jde, jako v tomto případě, nejprve pro materiál, tedy pro zboží a přinese jej tam, kde mu za ně vyplatí peníze. Pracovní úkol mu nezadává žádná konkrétní osoba, vykonává, co jej napadne. Nemá žádný kontakt na žádnou z osob z Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační služby či Policejního prezidia.

8. K vytýkanému jednání dále uvedl, že „když jdu pro něco do obchodu, tak, jak jsem řekl, někdy přiznám, mám na to trochu větší vinu já, ale v těchto případech, to chcete po mě trochu moc, abych si vzpomněl, někdy mi to připadá, že je to automatické, že někam jdu, ale teď v těchto dvou případech, to bych si musel vzpomenout přesně na ten stav, nemůžu to nijak jinak popsat, je to 50 na 50, 50 je rozhodnutí moje, 50 těch, co mě slyší, úkolují mě“.

9. S ohledem na tyto skutečnosti se domnívá, že není vyloučeno, že v době spáchání vytýkaného jednání byl nepříčetný, neboť trpěl duševní poruchou, pro kterou nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání, nebo nemohl své jednání ovládat. Soud prvního stupně se s důkazním návrhem obhajoby vypořádal tak, přibrání znalce k vyšetření jeho duševního stavu není třeba, s čímž se ztotožnil odvolací soud, který poukázal na to, že obviněný v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 72 T 100/2019 předmětnou obhajobu v podobě své nepříčetnosti neuplatnil.

10. Obviněný se však s tímto hmotněprávním posouzením své příčetnosti neztotožňuje a je toho názoru, že soudy měly k posouzení jeho duševního stavu přibrat znalce z oboru psychiatrie, neboť samy nebyly oprávněny jeho duševní stav posoudit. Z těchto důvodů je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení otázky jeho příčetnosti, když soudy obou stupňů, v rozporu s rozhodnutím NS ČSR sp. zn. 11 Tz 21/78 ze dne 7. 6. 1978 právní otázku jeho příčetnosti nezaložily na odborných znalostech z oboru psychiatrie. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2019, č. j. 5 To 441/2019-111, a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
    11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně uvedl pouze tolik, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
    III.
    Přípustnost dovolání

    12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná.

    13. V tomto ohledu shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

    14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    15. Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř. K těmto dovolacím důvodům považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině uvést následující.

    16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné

    17. Citované ustanovení tedy předpokládá, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona nebylo přípustné, a to tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a, pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) či § 314p odst. 3 písm. c) nebo § 314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3152–3206).

    18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    19. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěny, odůvodněn.

    20. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné dále dodat, že tento dovolací důvod spočívá ve třech různých okolnostech: 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175). V této trestní věci nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného z procesních důvodů, tedy podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a poté rozhodl o zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

    21. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

    22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    23. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
    IV.
    Důvodnost dovolání

    24. Z dovolání obviněného vyplývá, že obviněný v rámci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. uplatňuje námitku své nepříčetnosti v době spáchání trestné činnosti.

    25. Příčetnost pachatele ve smyslu § 26 tr. zákoníku je jednou z podmínek trestní odpovědnosti. Podle tohoto ustanovení kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

    26. Z hlediska dovolání obviněného lze uvést, že otázkou příčetnosti či nepříčetnosti pachatele by sice obecně bylo možné se v rámci uplatněných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.] zabývat, z hlediska obsahu tohoto dovolání a skutečností zjišťovaných z obsahu napadených rozhodnutí však je zřejmé, že obviněný v dovolání ve skutečnosti nenamítá takové okolnosti, které by bránily vedení jeho trestního stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., respektive nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř., ale že ve skutečnosti pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění z hlediska jejich neúplnosti.

    27. Otázka příčetnosti, resp. nepříčetnosti je sice otázkou související s otázkou trestní odpovědnosti pachatele a je otázkou právní, nesprávné právní posouzení otázky nepříčetnosti však lze namítat v případě uvedených dovolacích důvodů pouze v případě, že dovolatel vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o nepříčetnosti, popř. zmenšené příčetnosti na učiněná skutková zjištění. V předmětné trestní věci však obviněný nenamítl nesprávnou aplikaci § 26 tr. zákoníku na skutková zjištění učiněná soudy o jeho duševním stavu, ale soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně se dožaduje doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví psychiatrie) a v důsledku toho nezastavení jeho trestního stíhání pro nepříčetnost. Jeho námitku tak je nutno považovat za námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti provedeného dokazování, která není způsobilá naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    28. Navíc je třeba zmínit, že uvedené námitky (pochybení soudů při posuzování otázky jeho příčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku z hlediska jeho požadavku na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví psychiatrie) byly obviněným uplatňovány již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení a s tímto důkazním návrhem a obhajobou v tomto směru se nižší soudy zabývaly a vypořádaly se s ní (nalézací soud v odstavci 5. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud v odstavci 6. odůvodnění svého usnesení). S ohledem na toto zjištění proto považuje Nejvyšší soud za nutné rovněž konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

    29. Nejvyšší soud se s postupem obou soudů, které návrh obviněného na doplnění dokazování uvedeným znaleckým posudkem neakceptovaly, zcela ztotožňuje. Obviněný se k trestné činnosti kladené mu za vinu zcela doznal již v přípravném řízení, přičemž v přípravném řízení vedeném v této věci, ale ani v jeho dalších věcech, které proti němu v té době byly vedeny po svém spojení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 200/2019, nevypovídal skutečnosti ohledně svého pracovního zařazení a o motivech své trestné činnosti tak, jak je vypověděl v této trestní věci a jak je uplatňuje v rámci dovolání. Uvedené skutečně svědčí o tom, že obhajoba obviněného byla a je účelově vedená snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

    30. Nejvyšší soud považuje za nutné dále uvést, že ze své pozice zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, s výhradou, že je zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

    31. V této trestní věci však žádná pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady shledávána nejsou a k žádnému, natožpak extrémnímu, rozporu proto nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil, což sám nakonec ani nezpochybňoval. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je toliko zásadní otázka, zda ze skutkových zjištění soudů vyvstávají pochybnosti o příčetnosti obviněného v době, kdy se dopustil přečinu krádeže, když je obviněný přesvědčen, že nalézací soud měl nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to za účelem zodpovězení otázky jeho příčetnosti. K tomuto uvádí Nejvyšší soud následující.

    32. Příčetnost není sama o sobě v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 185.). Trestní zákoník uvádí toliko důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Z legální definice příčetnosti v § 26 tr. zákoníku vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz § 123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1285/2014).

    33. S ohledem na skutečnosti zjišťované v této trestní věci ohledně podoby trestné činnosti obviněného, jeho trestní minulosti a do značné míry rovněž vzhledem k určitému vývoji v jeho postoji a jeho obhajobě v projednávané trestní věci, s přihlédnutím k tomu, jaký postoj a obhajobu obviněný zaujal nejen v této, ale i v další trestní věci, kde se měl trestné činnosti dopouštět ve stejném období, je zřejmé, že v nyní posuzované trestní věci nic nenasvědčovalo tomu, že obviněný mohl trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, a že by bylo nutné zkoumat jeho duševní stav. Pokud oba soudy tomuto důkaznímu návrhu na přibrání příslušného znalce nevyhověly, pak v jejich procesním postupu nelze shledávat porušení práva obviněného na spravedlivý proces a skutková zjištění soudů jsou úplná a správná.

    34. Je třeba zdůraznit, že ani samotná existence duševní poruchy ještě bez dalšího nezpůsobuje pochyby o příčetnosti obviněného a jeho ve vztahu ke skutku, pro který je stíhán. S ohledem na tento závěr a dále uvedené skutečnosti ohledně toho, v jakém duševním stavu a v tomto ohledu z jakých důvodů se měl obviněný trestné činnosti dopustit, automaticky není nutné přibírat znalce (§ 105 odst. 1 tr. ř.), který by pro účely zkoumání příčetnosti vyšetřil duševní stav obviněného (§ 116 tr. ř.). Soud by se měl k takovému postupu uchýlil tehdy, pokud by se na podkladě učiněných skutkových zjištění domníval, že tato duševní porucha mohla negativně ovlivnit příčetnost obviněného v době činu, k čemuž však v této trestní věci nedošlo. Vzhledem k osobě obviněného, jeho trestní minulosti a zjišťované podobě jeho protiprávního jednání by do značné míry bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný, přes svá předchozí odsouzení (pro obdobnou a často v zásadě totožnou trestnou činnost páchanou za stejných pohnutek, respektive pod stejným motivem, kdy se obviněný zaměřoval zejména na krádeže), nebyl (jakkoliv v důsledku duševní poruchy) schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Co se týče možné pochybnosti o existenci ovládacích schopnosti obviněného v době činu, pak zjišťovaná podoba trestné činnosti a její rozsah co do skutků spáchaných obviněným v předmětné době i množství odcizených věcí nevypovídá o tom, že by obviněný svůj čin spáchal bezmyšlenkovitě. Ze skutkových zjištění soudů tedy nevyplývají jakékoliv náznaky, že by obviněný své jednání, třebaže v důsledku duševní poruchy, nemohl ovládnout.

    35. V posuzovaném případě tedy není mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také krajský soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, shledáván žádný, natož extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného, včetně jeho důkazních návrhů. Zároveň je nutné znovu zdůraznit již výše konstatované, že pokud v předmětné trestní věci obviněný nenamítl nesprávnou aplikaci § 26 tr. zákoníku na skutková zjištění učiněná soudy o duševním stavu obviněného, ale soudům vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť podle jeho názoru dokazováním (znaleckým posudkem z oboru lékařství, odvětví psychiatrie) nebyla objasněna nepříčetnost obviněného, je nutné jeho námitku posoudit jako námitku skutkového charakteru týkající se úplnosti provedeného dokazování, která není způsobilá naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho ani podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

    36. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak je třeba znovu zmínit již výše v tomto usnesení uvedené, že Nejvyšší soud je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich náležitým odůvodněním. Z tohoto pohledu dovolání obviněného odpovídající odůvodnění nenabízí, když obviněný otázku posouzení své nepříčetnosti v zásadě omezuje na výhradu vůči úplnosti dokazovaní provedeného oběma nižšími soudy ohledně této otázky, a to v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V každém případě však uplatnění otázky nepříčetnosti obviněného, která se vztahuje k době spáchání trestné činnosti, není vůbec na místě, neboť otázka nepříčetnosti není důvodem nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 tr. ř. ani § 11a tr. ř.
    V.
    Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

    37. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. jsou ve svém souhrnu námitkami zjevně neopodstatněnými. Pokud obviněný jako dovolatel neuplatnil důvodně žádné formálně relevantní námitky v rámci uvedených dovolacích důvodů, pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného proto bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

    38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 25. 3. 2020


    JUDr. Petr Šabata
    předseda senátu


    JUDr. Aleš Kolář
    zpracoval