Rozhodnutí NS

7 Tdo 1515/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:7 Tdo 1515/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1515.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek
Odepření výpovědi
Předběžné otázky
Výpověď obviněného
Výpověď svědka
Dotčené předpisy:§ 346 odst. 2 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 9 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 100 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 92 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
čl. 37 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1515/2018-33


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 112/2016 takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 8 T 112/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2017, č. j. 8 T 112/2016-385, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců.

Přečin křivé výpovědi spočíval podle zjištění nalézacího soudu v podstatě v tom, že obviněný dne 21. 10. 2014 v XY u Okresního soudu Plzeň-sever ve věci obžalovaného L. S. vedené pod sp. zn. 1 T 49/2014 jako svědek vypověděl po předchozím zákonném poučení o trestních následcích nepravdivé svědecké výpovědi v rozporu se skutečností, že L. S. dne 9. 12. 2013 mezi 21:00 a 22:00 hod. pouze dostřelil v honitbě XY kus srnčí zvěře, kterou předtím nalezl v přítomnosti obviněného již postřelenou, ačkoli bylo prokázáno, že L. S. srnce usmrtil dne 9. 12. 2013 mezi 23:00 a 23:18 hod. zastřelením malorážkou nejméně jednou ranou v honitbě XY (ve výroku rozsudku popsáno přesné místo) a zvíře nebylo předtím postřeleno, poté srnce naložil do svého vozidla a s tímto vozidlem, řízeným obviněným M. M., odjel; jednalo se tedy v rámci svědecké výpovědi o okolnost podstatnou pro rozhodnutí, když L. S. se skutku dopustil uvedeného dne přesto, že zmíněný druh zvěře nesmí být loven v období od 1. října do 15. května, a spáchal tak mimo jiné přečin pytláctví podle § 304 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

Odvolání obviněného, které směřovalo proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2018, č. j. 6 To 3/2018, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Usnesení Krajského soudu v Plzni napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že odvolací soud ignoroval fakt, že ve míněné trestní věci L. S. byl odsuzující rozsudek zrušen odvolacím soudem a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň-sever s pokyny k doplnění dokazování, přičemž nepravdivost výpovědi dovolatele nemůže být považována za prokázanou do pravomocného odsouzení L. S. Soudy provedly a hodnotily důkazy výhradně v neprospěch obviněného. Vypuštěním údaje, že L. S. byl za uvedený skutek pravomocně odsouzen, ze skutkové věty, došlo podle obviněného k porušení totožnosti skutku a zásady obžalovací. Dále namítl, že soudy se nevypořádaly s předběžnou otázkou, zda nebyl spolupachatelem činu kladeného za vinu L. S., popřípadě zda se nemohl na místě dopustit například trestného činu podílnictví. Za takové situace by nemohl být odsouzen pro trestný čin křivé výpovědi, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 47/2011. Výhrady vznesl obviněný vůči procesnímu postupu soudů, konkrétně nevyvození důsledků z toho, že mu nebyl ve zkráceném přípravném řízení doručen záznam o sdělení obvinění, dále že odvolací soud činil závěry v jeho neprospěch z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 49/2014, aniž by tímto spisem provedl důkaz, a konečně ve vztahu k odmítnutí výpovědi svědkem M. H. a významu jeho svědectví. V uvedených směrech bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Dovoláním se obviněný domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni včetně rozhodnutí navazujících a aby tomuto soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání označil část námitek za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. To, že o spáchání trestného činu křivé výpovědi dovolatelem bylo rozhodnuto dříve, než bylo nově rozhodnuto ve věci L. S., považoval za nevhodné, avšak neodporující § 9 odst. 1 tr. ř. o samostatném posuzování otázek viny. Ztotožnil se však s tou dovolací námitkou, že obviněný se nemohl uvedenou výpovědí dopustit trestného činu křivé výpovědi, neboť podle skutkových zjištění soudů měl řídit vozidlo L. S. před zastřelením srny i po něm, takže by mohl být například spolupachatelem či pomocníkem činu, podílníkem či pachatelem nadržování. Nalézací soud měl jako předběžnou otázku objasnit, zda taková potenciální trestná činnost vypovídajícího svědka přichází v úvahu. S poukazem na vybranou judikaturu státní zástupce uvedl, že již od 70. let minulého století je za porušení zákazu donucování k doznání považováno, jestliže je obviněný stíhán za křivou svědeckou výpověď ve věci, v níž byl sám součástí skutkového děje a v níž mu z tohoto důvodu hrozí trestní stíhání. Právě taková situace nastala v posuzovaném případě, a proto je právní posouzení skutku nesprávné. Státní zástupce navrhl zrušit rozhodnutí obou soudů a přikázat soudu prvního stupně nové projednání věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).

Obviněným uplatněné námitky spočívají dílem ve zpochybnění skutkových zjištění, konkrétně toho, že jako svědek vypověděl nepravdivě, a zčásti se týkají procesního postupu soudů. V těchto směrech tudíž nejsou podřaditelné pod uplatněný (ani žádný jiný) důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. Obviněný však namítl také to, že jako případný pachatel některého druhu trestné součinnosti na předmětném skutku by nemohl naplnit znaky trestného činu křivé výpovědi, což je námitka proti hmotně právnímu posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně.

Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jako svědek před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto svého trestného činu nedopouští přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, a to ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř. Trestní stíhání takové osoby, i když nebyla ve věci obviněným, by bylo v rozporu s § 92 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle § 346 tr. zákoníku by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi. Skutečnost, že pachatel trestného činu vyslýchaný jako svědek v trestní věci obviněného a vypovídající nepravdu o svém trestném činu byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, má jen procesní význam v tom směru, že takovou výpověď nutno považovat za důkaz výpovědí svědka podle § 89 odst. 2 a § 97 a násl. tr. ř. Nemá však hmotněprávní význam v tom směru, že se takovýto pachatel dopouští přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 25/1969 a č. 39/1970 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu může uvést nepravdu o okolnosti významné pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, popř. může zamlčet takovou okolnost, pouze osoba rozdílná od osoby pachatele trestného činu, nikoliv však samotný pachatel trestného činu – míněno ovšem i pachatel různých forem trestné součinnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 11 Tcu 130/2004).

U osoby stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku, která měla nepravdivě popsat okolnosti spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda není sama jejím pachatelem, případně účastníkem na tomto trestném činu apod. V takovém případě by nemohla být trestně odpovědná za uvedený trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (rozhodnutí č. 59/2006 Sb. rozh. tr.).

Stejný názor je obsažen i v aktuálnější judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 47/2011, a v usnesení ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1374/2015. Nejvyšší soud neshledal důvody k tomu, aby se od této dlouhodobě konstantní judikatury odchyloval. Zákaz donucování k sebeobvinění upravený v § 92 odst. 1 tr. ř. a § 100 odst. 2 tr. ř., má ústavní podklad v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V nyní projednávané věci se dovolatel měl dopustit křivé výpovědi v pozici svědka vypovídajícího v trestní věci vedené Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 49/2014, týkající se obžalovaného L. S., stíhaného pro přečin pytláctví podle § 304 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tyto přečiny měly podle obžaloby spočívat v podstatě v tom, že L. S. dne 9. 12. 2013 v době od 22:00 do 23:18 hod. na silnici mezi obcemi XY a XY, okres Plzeň-sever, zastřelil ze zaparkovaného vozidla VW Multivan samonabíjecí malorážkou zn. Bajkal srnce, který nesmí být v období od 1. října do 15. května loven, čímž způsobil majiteli honitby Mysliveckému sdružení Střela Pláně škodu ve výši 15 900 Kč. Takto byl L. S. také uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 2. 2016, č. j. 1 T 49/2014-464. Odvolání jmenovaného proti tomuto rozsudku bylo jako nedůvodné zamítnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, č. j. 7 To 131/2016-493. Nejvyšší soud však k dovolání obviněného uvedená rozhodnutí obou soudů (v předmětné části) zrušil svým usnesením ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1437/2016, a přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí, a to zejména z důvodu nedostatečného popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, který nevyjadřoval znaky trestných činů. Okresní soud Plzeň-sever pak znovu uznal L. S. vinným uvedenými přečiny rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 1 T 49/2014-619, přičemž podrobněji popsal předmětný skutek. Poté, co v mezidobí byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, jímž byl dovolatel v této věci uznán vinným přečinem křivé výpovědi, rozhodl dne 14. 12. 2017 Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 7 To 265/2017 o odvolání L. S. tak, že zmíněný rozsudek ze dne 15. 6. 2017 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-sever. Důvodem zrušení byly zejména na základě nových skutečností se objevivší pochybnosti o hodnotě střeleného srnce, ale také o počtu střelných ran, jimiž byl usmrcen. K posouzení věrohodnosti některých slyšených svědků měl být proveden důkaz protokoly o jejich výsleších ze spisu Okresního soudu Plzeň-město v souběžné věci dovolatele. Okresní soud Plzeň-sever pak nové hlavní líčení nařídil až na 5. 2. 2019.

Je nepochybné, že dovolatel jako svědek v trestní věci L. S., konkrétně před soudem u hlavního líčení konaného dne 21. 10. 2014 podával výpověď k okolnostem, které mají bezprostřední význam i pro posouzení otázky, zda se on sám dopustil trestné činnosti. Této skutečnosti si byly vědomy i orgány činné v daném trestním řízení, o čemž svědčí už přípis státního zástupce ze dne 6. 9. 2016 (č. l. 12), v němž upozorňoval na nepřijatelnost stíhání dovolatele za křivou výpověď ke skutku, jímž by se i on sám dopustil trestného činu. Státní zástupce však nesprávně vázal tuto nepřijatelnost na případné pravomocné odsouzení dovolatele v souvislosti s trestnou činností, k níž vypovídal jako svědek.

V uvedené trestní věci byl dovolatel jako svědek předvolán již v přípravném řízení, avšak využil práva odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání své osoby (č. l. 272). V hlavním líčení dne 21. 10. 2014, k němuž byl předvolán jako svědek, byl poučen mimo jiné podle § 100 odst. 2 tr. ř., tj. že má jako svědek právo odepřít vypovídat mimo jiné v případě, že by si výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání. Na to uvedl, že poučení porozuměl a nic mu nebrání vypovídat.

Ve skutečnosti však jeho právo odepřít výpověď bylo zjevně založeno tím, že se měl podílet na jednání, které je kladeno za vinu L. S. Ten například ve výpovědi v hlavním líčení (ve své trestní věci) uvedl, že „dostřelení“ srnce byli přítomni, respektive u „srnčete“ se sešli M. M., M. H. a jeho host. M. M. řídil jeho vozidlo, do kterého srnce naložili a odvezli. To, že M. M. řídil uvedené vozidlo, vyplynulo například i z výpovědi svědka J. D., policisty, který vozidlo zastavil a kontroloval, a připustil to i dovolatel sám včetně toho, že byl i na místě „dostřelení“ zvířete.

Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že případná právní kvalifikace účasti dovolatele na předmětném jednání není jednoznačná, to však nic nemění na tom, že z důkazů vyplývá jeho participace na trestném jednání. Tím se měl nalézací soud zabývat jako předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Není přitom rozhodné, zda proti dovolateli bylo nebo je vedeno pro tuto účast na jednání L. S. trestní stíhání, případně s jakým výsledkem (například podle rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 26/03 není zákaz sebeobviňování překonán ani v případě existence rozhodnutí tvořícího překážku věci pravomocně rozhodnuté). Podstatné je, že dovolatel byl sám součástí předmětného skutkového děje a hrozí mu z tohoto důvodu trestní stíhání. V této souvislosti je pak třeba zabývat se možností, že dovolatel uvedl nepravdu o okolnosti mající podstatný význam pro rozhodnutí proto, aby v případě pravdivé výpovědi nebyl usvědčen z trestné činnosti.

Soudy rozhodující v předchozím řízení se žádným způsobem nevypořádaly s právními otázkami řešenými ve všech výše citovaných rozhodnutích, a proto jejich právní závěry nemohly obstát.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město jako součást řízení napadenému rozhodnutí předcházejícího, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. Josef Mazák
předseda senátu