Rozhodnutí NS

29 ICdo 150/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/29/2020
Spisová značka:29 ICdo 150/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.150.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Započtení pohledávky
Incidenční spory
Odporovatelnost
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 2 IZ.
§ 3 odst. 1 IZ.
§ 3 odst. 2 písm. b) IZ.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSOS 25 INS 21401/2013
25 ICm 4061/2014
29 ICdo 150/2018-247


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, LL.M., se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka O.K.D.C. mont s. r. o., proti žalovanému Stavitelství SIZO s. r. o., se sídlem v Píšti, Ratibořská 592/42, PSČ 747 18, identifikační číslo osoby 26840359, zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, PSČ 702 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 4061/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O.K.D.C. mont s. r. o., se sídlem v Ostravě, Štramberská 515/45, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25385747, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna 2018, č. j. 25 ICm 4061/2014, 13 VSOL 245/2017-212 (KSOS 25 INS 21401/2013), takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 5. dubna 2017, č. j. 25 ICm 4061/2014-179, určil, že kupní smlouva ze dne 15. července 2013 (dále jen „kupní smlouva“), na základě které dlužník (O.K.D.C. mont s. r. o.) prodal žalovanému (Stavitelství SIZO s. r. o.) nemovité věci (blíže specifikované v rozsudku) [dále též jen „předmětné nemovitosti“], a dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek (dále jen „dohoda o započtení“) ze dne 22. července 2013, jsou vůči všem věřitelům, kteří v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013 uplatňují svá práva vůči dlužníku, neúčinné (výrok I.), uložil žalovanému povinnost vydat předmětné nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Dále uložil insolvenční soud žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci soudní poplatek (výrok III.).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dlužník (jako prodávající) uzavřel s žalovaným (jako kupujícím) dne 15. července 2013 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej označených nemovitostí za kupní cenu ve výši 1.552.500 Kč, splatnou do 30 dnů od podpisu smlouvy. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na žalovaného s účinky ke dni 18. července 2013.

2/ Dohodou o započtení ze dne 22. července 2013, uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným, došlo k zániku pohledávky dlužníka za žalovaným na zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy a (čtyř blíže označených) pohledávek žalovaného za dlužníkem. Zůstatek pohledávek žalovaného za dlužníkem (po započtení pohledávky dlužníka za žalovaným) činil 592.653,52 Kč.

3/ Dne 1. srpna 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka.

4/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-A-35, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni.

5/ Žalobkyně podala odpůrčí žalobu dne 24. listopadu 2014, tj. ve lhůtě dle § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

6/ Dlužník byl ke dni 15. července 2013 v úpadku.

Na tomto základě – odkazuje na § 3 odst. 1, § 3 odst. 2 písm. b/ a § 240 insolvenčního zákona – insolvenční soud uzavřel, že kupní smlouva a dohoda o započtení byly uzavřeny již v době, kdy byl dlužník v úpadku, přičemž jde o neúčinné právní úkony učiněné dlužníkem bez přiměřeného protiplnění.

Argumentaci žalovaného, že odporovaným jednáním bylo pouze vyhověno ohledům slušnosti za účelem zachování dobrých obchodních zvyklostí mezi dlužníkem a žalovaným (§ 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona), shledal insolvenční soud za nesprávnou a uvedl, že nelze právní úkony mezi dlužníkem a žalovaným považovat za vyhovění ohledům slušnosti, když nelze odhlédnout od postavení ostatních věřitelů dlužníka, kteří musí se svým (pouze) poměrným uspokojením (či zdali vůbec nějakým) vyčkat na rozhodnutí insolvenčního soudu na rozdíl od žalovaného.

Insolvenční soud nepřisvědčil ani argumentaci žalovaného, podle níž dlužník s ohledem na okolnosti předpokládal, že z odporovaných právních úkonů bude mít přiměřený prospěch (§ 240 odst. 4 písm. d/ a § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona). Potud zdůraznil, že ze zjištěného skutkového stavu je zcela zřejmé, že dlužník žádný přiměřený majetkový prospěch z odporovaných právních úkonů neměl ani neočekával. Sám dlužník tři dny po uzavření kupní smlouvy podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí – v rozporu s kupní smlouvou, když kupní cena z této smlouvy nebyla v tomto okamžiku uhrazena (a nebyla ani splatná) – a až následně došlo (na základě návrhu vzešlého od dlužníka) k uzavření dohody o započtení, čímž se do majetku dlužníka nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, ze kterého by se mohli ostatní (konkursní) věřitelé dlužníka uspokojit. S ohledem na uvedené se pro nadbytečnost insolvenční soud nezabýval otázkou, zda žalovaný byl, či nebyl osobou blízkou dlužníku a zda mohl, či nemohl při náležité pečlivosti poznat, že dlužník byl v době učinění odporovaných právních úkonů v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k jeho úpadku, neboť rozhodující je vzhledem ke znění § 240 odst. 2 insolvenčního zákona pouze to, zda dlužník byl v době učinění odporovaných právních úkonů v úpadku, nebo zda tyto úkony vedly k jeho úpadku.

Podle insolvenčního soudu přitom v řízení bylo prokázáno, že dlužník neměl v době učinění odporovaných právních úkonů dostatečný majetek, z něhož by se mohli ostatní věřitelé dlužníka (se splatnými pohledávkami ke dni uzavření kupní smlouvy) plně uspokojit (po odečtení hodnoty předmětných nemovitostí od hodnoty majetku dlužníka), když ke dni
22. července 2013 činily splatné závazky dlužníka celkem 48.897.322,42 Kč a hodnota dlužníkova majetku jen 27.571.511,76 Kč. Zároveň z přihlášek pohledávek ostatních přihlášených věřitelů do insolvenčního řízení dlužníka (jež žalovaný nerozporoval) plyne, že k datu 15. července 2013, respektive k datu 22. července 2013, byl dlužník v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněném pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněném pod číslem 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 15. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014, a v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněném pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“) – se plně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci insolvenčním soudem.

Přitom zdůraznil, že pro závěr neúčinnosti kupní smlouvy a dohody o započtení je určující posouzení, zda dlužník po uzavření odporovaných právních úkonů měl i další dostatečný majetek, z něhož by mohli jeho věřitelé uspokojit své pohledávky. Insolvenční soud v této souvislosti správně uzavřel, že majetek dlužníka v době uzavření odporovaných právních úkonů nelze považovat za dostatečný k uspokojení splatných pohledávek věřitelů dlužníka v celkové výši 48.897.322,42 Kč. Dlužník dostatečnými finančními prostředky nedisponoval, účetní hodnota movitého a nemovitého majetku dlužníka činila 6.628.916,92 Kč (a to dokonce bez ohledu na skutečnost, že část tohoto majetku byla předmětem zajištění) a pohledávky dlužníka za třetími osobami, jež představovaly zbývající část majetku dlužníka, nebyly (ve smyslu závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4476/2007) majetkem využitelným k úhradě splatných závazků dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny.

Otázky, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení lze (dle obsahu dovolání) formulovat následovně:

1/ Má být zohledněna dobrá víra žalovaného, že dlužník nebyl v úpadku (respektive že dvoustranné právní jednání učiněné dlužníkem a žalovaným nevedlo k pozdějšímu úpadku dlužníka), přítomná v době, kdy bylo činěno (nyní) odporované právní jednání?

2/ Má být otázka hodnocení přiměřenosti protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona a existence úpadku dlužníka posuzována pouze z hlediska informací, které byly dostupné v době vzniku odporovaných právních úkonů?

Dovolatel konkrétně namítá, že přestože odvolací soud konstatoval, že je nutné posuzovat „existenci odporovatelnosti právních úkonů ke dni jejich vzniku, stejně jako existenci úpadku dlužníka (viz R 106/2016)“, posuzoval jejich existenci „reálně s odstupem téměř čtyř až pěti let“ a s přihlédnutím k informacím, které žalobkyně zjistila až s odstupem času, což činí toto posouzení značně zjednodušující a nesprávné.

Podle dovolatele nemohl v okamžiku uzavření kupní smlouvy a dohody o započtení ani při náležité pečlivosti rozpoznat, že tyto právní úkony byly činěny v době úpadku dlužníka, respektive že mohly vést k jeho úpadku. V této souvislosti zdůrazňuje, že v době, kdy byly učiněny odporované právní úkony, „nedisponoval účetnictvím dlužníka, ani neprováděl čtyři roky jeho audit jako žalobkyně, aby mohl hodnotit případnou neúčinnost dotčených právních úkonů“. V rozhodné době byla v obchodním rejstříku dlužníka zveřejněna jako poslední účetní závěrka z roku 2011, podle které dlužník disponoval aktivy ve výši cca 170 mil. Kč, jeho výkony činily cca 270 mil. Kč a výsledek hospodaření před zdaněním činil 1 mil. Kč (v předcházejícím období 4,4 mil. Kč), dlužník nadále vyvíjel svoji podnikatelskou činnost a v reorganizačním plánu ze dne 20. listopadu 2013 deklaroval, že disponuje dostatečným majetkem, aby uspokojil všechny své splatné závazky. Dovolatel tak má za to, že postupoval v dobré víře, že dlužník není v úpadku a že sjednaným způsobem dojde k uhrazení pohledávek za práci, kterou pro dlužníka dovolatel řádně provedl.

Dále dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva je smlouvou bez přiměřeného protiplnění, a to z důvodu, že za normálních okolností by jednání, jímž došlo k započtení kupní ceny (určené znaleckým posudkem) za předmětné nemovitosti ve výši cca 1,552 mil. Kč vůči pohledávkám žalovaného za dlužníkem ve výši cca 2,145 mil. Kč, představovalo prospěch dlužníka ve výši cca 593 tis. Kč a nebylo by hodnoceno jako nikoli „přiměřený prospěch“ ve vztahu k dlužníku.

Dovolatel tak má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího a insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného, jenž může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem je (oproti mínění dovolatele) souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Ad 1/ (K dobré víře žalovaného při činění odporovaného právního úkonu)

Otázkou, zda má insolvenční soud při rozhodování o vyslovení neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 240 insolvenčního zákona přihlížet k dobré víře žalovaného, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015, uveřejněném pod číslem 93/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že jde-li (ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona) o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, „který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku“, nebo „který vedl k dlužníkovu úpadku,“ je z hlediska závěru, že takový právní úkon je neúčinný, právně bez významu, zda ten kdo přijetím plnění od dlužníka získal prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, jednal (přijal plnění od osoby v úpadku nebo od osoby, která si tím přivodila úpadek) „v dobré víře“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 78/2016).

Ad 2/ (K informacím, k nimž lze přihlížet pro posouzení úpadku dlužníka)

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně vysvětlil, že:

1/ Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona) jsou definovány na objektivních kritériích přiměřenosti protiplnění a úpadku dlužníka. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016.

2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.

3/ Započtením se stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek, který by mohl být využitelný ke shora zmíněnému účelu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani výhrada dovolatele, podle níž se dlužníku uzavřením dohody o započtení dostalo ve skutečnosti více jak přiměřeného protiplnění, když v důsledku provedeného započtení zanikly pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi v rozsahu převyšujícím (o částku 592.653,52 Kč) vzájemnou pohledávku dlužníka vůči žalovanému vzniklou na základě kupní smlouvy. Uvedená argumentace má totiž základ v odlišném skutkovém stavu, než z jakého vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) odvolací soud.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V projednávané věci přitom vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, podle kterého mělo na základě dohody o započtení dojít k zániku vzájemných pohledávek mezi dlužníkem a žalovaným ve výši 1.552.500 Kč, přičemž zůstatek pohledávek žalovaného za dlužníkem (ve výši 592.653,52 Kč) měl dlužník následně žalovanému uhradit (srov. in fine bod 15. rozsudku odvolacího soudu).

Jelikož výše uvedená výhrada dovolatele nepředstavuje (posuzováno podle obsahu) nic jiného než skrytou polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, shledává ji Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení v této věci právně bezcennou.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 163 insolvenčního zákona a o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 7. 2020


JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu