Rozhodnutí NS

4 Tdo 1270/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:4 Tdo 1270/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1270.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Hrubá neslušnost
Subsidiarita trestní represe
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1270/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2018 o dovolání obviněného T. M., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 462/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 15/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 38 T 15/2017, byl obviněný T. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

- v přesně neurčený den v měsíci srpnu 2015 u vchodu do domu XY, zazvonil na poškozenou pí. L. K., nar. XY, a poté co se poškozená šla podívat ke vchodu do domu, kdo na ni zvoní, po otevření dveří, stál obžalovaný za výklenkem domu před garáží, oblečen do kratších kalhot, které měl rozepnuty, částečně staženy, venku z kalhot měl přirození, které si rukou držel a onanoval,

- v přesně neurčený den v polovině srpna 2015, v XY, ul. XY, obžalovaný stál na chodníku před domem opřený o zídku a z trenýrek měl záměrně vytažený ztopořený penis, přičemž byl sledován poškozenou P. V., nar. XY, která nastupovala do auta, a tohoto si všimla, kdy bylo zřejmé, že tak činí úmyslně, neboť poškozenou od 5. 2. 2015 až průběžně do 1. 5. 2016 obtěžoval oplzlými SMS zprávami a e-maily, ve kterých kromě sexuálních návrhů popisuje, co a jak by s poškozenou během sexu dělal, a jak by si s ní užíval a rovněž jí zaslal fotografii svého ztopořeného penisu,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 6 T 240/2004, který nabyl právní moci dne 23. 9. 2014, odsouzen pro trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., k trestu odnětí svobody ve výměře 5 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let.

Obvodní soud pro Prahu 5 za uvedený přečin a sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 2016 pod sp. zn. 16 T 77/2016, uložil obviněnému podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 84 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2,5 let za současného stanovení dohledu v rozsahu uvedeném v trestním zákoně. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 10. 2016 pod sp. zn. 16 T 77/2016, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 38 T 15/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 462/2017, ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 462/2017, podal prostřednictvím obhájce obviněný dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítá, že rozsudek je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním před soudem prvního stupně, když skutkový stav popsaný svědkyněmi K. a V. u hlavního líčení neodpovídá popisu skutku, kterým byl uznán vinným, přičemž soudy se těmito rozpory nezabývaly. Obviněný uvádí, že nesouhlasí s tím, že skutky se odehrály tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku, a proto měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn. Současně namítá, že i pokud by bylo možno jejich výpovědi považovat za věrohodné, tak nebyly naplněny všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zároveň měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Zdůrazňuje také, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když je hodnotil nezákonně a zcela jednostranným způsobem.

Následně obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhán, zejména z toho důvodu, že u každého jednotlivého skutku existuje toliko svědecká výpověď poškozených K. a V., když on sám spáchání trestné činnosti popírá. Dovolatel poté velmi podrobně rozvádí svoji obhajobu, kterou uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů, když na podkladě této argumentace zpochybňuje věrohodnost svědkyně V. a že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku. Obdobně zpochybňuje věrohodnost svědkyně K., neboť tato se setkala se svědkyní V. a informovaly se ohledně postupu trestního řízení, a zdůrazňuje, že její výpověď může být ovlivněna výpovědí svědkyně V. a její nenávisti k jeho osobě.

Pro případ, že by bylo shledáno, že výpověď svědkyně K. je věrohodná, tak nemohl být podle jeho názoru naplněn znak „hrubé škodlivosti“ skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že podle judikatury za projev hrubé neslušnosti se sice považuje veřejná masturbace, ovšem musí se jednat o závažnější jednání, které se příčí zásadám morálky. Skutková podstata přečinu výtržnictví nemá spodní hranici, a proto by měla být při výkladu použita zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Ve vztahu ke skutku týkající se poškozené K. obviněný dále uvádí, že výpověď svědka K. je irelevantní, neboť tento nebyl přítomen žádnému incidentu. Namítá nesprávnou interpretaci výpovědi svědkyně, neboť tato nevypověděla, že by si držel přirození, byl odhalen a masturboval. Nebylo také prokázáno, že by to byl on, kdo by na uvedenou svědkyni zvonil. Nelze také vyloučit, že o přítomnosti svědkyně na místě vůbec nevěděl, když měl puštěnou hudbu. Proto jeho jednání nelze považovat za hrubou neslušnost, jak vyžaduje zákonný znak výtržnictví. Jeho jednání nelze považovat ani za natolik společensky neslušné, aby ho bylo nutno sankcionovat podle trestního zákona. Zdůrazňuje, že jeho jednání na poškozenou K. nemělo žádný negativní vliv, když to nebyla ona, kdo celou věc oznámil. Proto uzavírá, že i pokud by byla výpověď svědkyně K. věrohodná, tak nebyl naplněn znak hrubé neslušnosti, a proto se nemůže jednat o trestný čin. Nebyl také prokázán jeho úmysl a dodržení zásady subsidiarity trestní represe.

Ohledně poškozené V. namítá, že i pokud by bylo možno považovat její výpověď za věrohodnou, tak je rozhodnutí v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když na základě popisu skutku měl soud prvního stupně vyhodnotit, že nemohly být naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ve formě úmyslu a znaku hrubé škodlivosti přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku. Podle jeho názoru soud prvního stupně z výpovědi této svědkyně dovozuje skutkové závěry, které neodpovídají její výpovědi anebo její výpověď vytrhují z kontextu. Současně zdůrazňuje, že tato poškozená neviděla, že by s penisem jakkoliv manipuloval, takže nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém, jak je to požadováno z hlediska subjektivní stránky. Nesouhlasí s tím, že by výpověď této svědkyně ohledně záměrně vytaženého penisu byla potvrzována listinnými důkazy. Skutečnost, že svědkyni omylem poslal MMS s penisem, nemůže vést k závěru, že by se odhaloval záměrně. Navíc i v uvedeném případě bylo na místě se zabývat znakem hrubé neslušnosti a zda byl tento znak naplněn a zároveň použitím § 12 odst. tr. zákoníku.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby rozsudek a napadené usnesení Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a dále aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu jednání.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 692/2018 zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a z jakých skutečností dovozuje jejich naplnění. Zdůrazňuje, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a z jeho odvolání. Konstatuje, že z trestné činnosti byl obviněný usvědčen výpověďmi poškozených V. a K., když věrohodnost jejich výpovědí je podporována výpovědí svědka K. Současně uvádí, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že námitkami uplatněnými v podaném dovolání se řádně zabýval soud druhého stupně, kdy jeho závěry jsou zcela logické a lze na ně zcela odkázat.

Státní zástupkyně dále uvádí, že obviněný uplatňuje výlučně námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním, když soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především jak důkazy hodnotily. Takto uplatněné námitky nesměřují do právního posouzení skutku, nýbrž do skutkového základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

V závěru vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v odkazu na zásadu in dubio pro reo a v tom, že nedošlo k nenaplnění znaku hrubé neslušnosti, neprokázání úmyslu a nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.

Vzhledem k uplatněné argumentaci lze konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění znaku hrubé neslušnosti a k subsidiaritě trestní represe.

Ve vztahu k zbývající části dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, kdy následně zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Z pohledu této argumentace je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, když k věci podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby včetně zpracovatele znaleckého posudku a provedl listinné důkazy. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem odůvodnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozených V. a K., ale i na dalších provedených důkazech, zejména výpovědích svědka K. a listinných důkazech, když nepomíjí i jisté drobné rozpory ve výpovědi poškozených a tyto hodnotí. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zcela ztotožnil a pro stručnost na ně plně odkazuje.

Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když toliko odkázal na jisté drobné pochybení soudu prvního stupně, které se ovšem netýkalo skutkových zjištění a právní kvalifikace jednání obviněného (viz str. 4 usnesení soudu druhého stupně). V tomto směru je třeba uvést, že obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž tyto náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný především zpochybňuje věrohodnost poškozených. V tomto směru je třeba uvést, že věrohodnost výpovědi poškozené K. podporuje zejména výpověď jejího manžela, kterému se bezprostředně po incidentu tato svědkyně svěřila, když tomuto i přesně popsala, jakého nevhodného chování se měl obviněný dopustit. Zde nelze také pominout následné chování obviněného, o kterém tento svědek hovoří. V souvislosti s tvrzením obviněného ohledně neurčitosti výpovědi svědkyně je třeba odkázat na výpověď jejího manžela, kterému chování obviněného popsala bezprostředně po incidentu, když skutečnost, že svědkyně u hlavního líčení nebyla schopna již určité skutečnosti přesně popsat, je třeba připsat odstupu času a faktu, že je zcela obvyklé, že v případě této trestné činnosti poškozené osoby mají určitou snahu celou věc vytěsnit, když se jedná o velmi nepříjemný zážitek. Obdobná je situace v případě výpovědi svědkyně V., když z její výpovědi je nepochybné, že jednání obviněného bylo záměrné, když je nezbytné zdůraznit, že věrohodnost výpovědi této svědkyně prokazuje předchozí chování obviněného vůči svědkyni, které posílal zcela nevhodné SMS zprávy, včetně fotografie svého přirození a svého nevhodného chování nezanechal, ačkoliv mu svědkyně dala najevo, že ho považuje za nevhodné.

K námitce obviněného týkající se absence neprokázání jeho úmyslu spáchat trestný čin, je třeba uvést, že navenek by se mohlo jevit, že se jedná o právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci. Fakticky ovšem obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že v případě poškozené K. obviněný před poškozenou onanoval úmyslně a že i v případě poškozené V. tak činil úmyslně, přičemž ve skutku uvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky jednání obviněného zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění.

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Současně je ovšem třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

Obviněný totiž porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Ohledně námitky obviněného, že jeho jednání, i pokud by bylo prokázáno, nenaplňuje znak hrubé neslušnosti, lze konstatovat, že takto uplatněná argumentace, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž zpochybňuje naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. V dané souvislosti se sluší poznamenat, že v rámci podaného dovolání je operováno s pojmy hrubé škodlivosti skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, což by nebylo podřaditelné pod zvolený dovolací důvod. Protože ovšem z následujícího obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný namítá naplnění všech znaků přečinu výtržnictví, konkrétně naplnění znaků hrubé neslušnosti, tak lze považovat jeho námitky za uplatněné právně relevantním způsobem, když ovšem tyto jsou zjevně neopodstatněné.

Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se měl dopustit na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti. Soudní praxí je za hrubou neslušnost považováno takové jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. To mj. znamená, že z hlediska morálních pravidel se předpokládá neslušné jednání nikoli malé intenzity, které by spadalo např. do překročení pravidel společenské etikety či běžně uznávaného a akceptovaného společenského vystupování a chování. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o neslušnost závažnější. Vždy je nutné hodnotit nejen osobnost pachatele a případně pohnutku, ale především jeho reálný projev ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Mezi případy hrubé neslušnosti budou patřit situace, v nichž pachatel závažným způsobem poruší v dané společnosti respektované morální zásady i v oblasti sexuální (srov. např. Zpráva o kontrolním průzkumu a zhodnocení praxe soudů při postihu trestných činů výtržnictví a rvaček, uveřejněná v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, trestní část, v sešitě 1/1984, str. 1 a násl.; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 289/2018).

Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněného za to, že znak hrubé neslušnosti byl naplněn. Obviněný se totiž opakovaně dopustil společensky nepřijatelného chování, když se na místě veřejnosti přístupném prokazatelně obnažoval a onanoval (viz poškozená L. K.), přičemž takové jednání se považuje za hrubou neslušnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 593/2018, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 429/2016). Pokud v případě poškozené V. přímo obviněný neonanoval, je přesto třeba považovat jeho jednání za hrubou neslušnost, neboť jeho jednání bylo nepochybně motivováno sexuálně, když se obnažoval, přičemž v tomto směru je třeba poukázat na okolnosti, za kterých k jednání došlo, když obviněný si musel být vědom toho, že ho poškozená vidí a přesto svého jednání nezanechal.

Rovněž námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný v podstatě namítá, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby muselo být sankcionováno trestněprávní cestou. Současně odkazuje na okolnosti, za kterých byl skutek spáchán, zdůrazňuje, že jeho jednání trvalo velmi krátkou dobu, na poškozené nemělo žádný negativní vliv.

Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů právě korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného shledal, že jeho jednání odpovídá typicky jednáním, kterými je naplněn přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku i z hlediska společenské škodlivosti. Jinak vyjádřeno, nelze mít za to, že v této konkrétní věci by společenská škodlivost neodpovídala běžně se vyskytujícím jednáním, které jsou posouzeny jako trestný čin výtržnictví. Především je třeba zdůraznit, že použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zpravidla nepřichází v úvahu v případě, že pachatel byl opakovaně postižen za trestnou činnost, jak tomu bylo v dané věci, když obviněný byl opakovaně soudně trestán (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018). Současně nelze pominout, že zcela nevhodného chování se obviněný dopustil opakovaně, když svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozené jeho nevhodné chování pozorovaly krátkou dobu nemůže vést k závěru, že by bylo na místě aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se v praxi o zcela běžnou situaci, kdy právě oběti této specifické trestné činnosti se snaží jakýkoliv kontakt s pachatelem ihned ukončit a z místa se vzdálit, když dokonce velmi často incident nehlásí na Policii ČR ze studu. O tom, že poškozené jednání obviněného vnímaly velmi negativně nakonec svědčí i následné jednání poškozené K., která z místa utekla, když tam měla i svoji malou dceru, což muselo její negativní prožitek prohloubit, a o události považovala za nutné hovořit s manželem.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová