Rozhodnutí NS

4 Tdo 999/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Obecné ohrožení z nedbalosti
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:4 Tdo 999/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.999.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obecné ohrožení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 273 odst. 1,2 písm. b,c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 999/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 62/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, byl obviněný Z. V. uznán vinným ze spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„dne 20.9.2016 kolem 05.51 hod. v obci L., okres P. – j., jako řidič autobusu zn. IRISBUS SFR160 jedoucího po silnici III. tř. č. 0275 ve směru od obce D. L. k silnici I. tř. č. 27, ve kterém se nacházela jedna cestující J. V., při přejíždění železničního přejezdu č. P867 bez závor nedbal náležité opatrnosti, když za uvedeným přejezdem před křižovatkou silnice III. tř. č. 0275 se silnicí I. tř. č. 27 zastavil tak, že zadní část autobusu zůstala stát v prostoru přejezdu, přičemž po zastavení autobusu následně došlo ke spuštění signalizace na tomto železničním přejezdu, kdy byla dávána jak zvuková výstraha, tak i výstraha dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení po dobu 44 vteřin, na tuto výstrahu nijak nereagoval a v důsledku toho pak došlo ke střetu zadní části jím řízeného autobusu s přední částí elektrické lokomotivy vedoucí osobní vlak řízený strojvedoucím J. S., který měl 5 drážních vozidel a nacházelo se v něm nejméně 17 cestujících, jedoucí po železniční trati ve směru od obce B. na obec L.; při nehodě utrpěla J. V., která se nacházela v autobusu, otřes mozku, zhmoždění hrudníku, dolní části zad a pánve vlevo s hematomem, přičemž pro toto zranění byla hospitalizována od 20.9.2016 do 23.9.2016 a dále ambulantně léčena a práce neschopna ještě ke dni 2.12.2016, když podstatně omezena v obvyklém způsobu života byla po dobu nepřesahující 6 týdnů, a dále byla při nehodě způsobena celkem škoda ve výši 1.688.950,- Kč, a to společnosti ČSAD autobusy Plzeň a.s. poškozením autobusu zn. IRISBUS SFR160 škoda ve výši 1.059.500,- Kč, společnosti České dráhy a. s. poškozením elektrické lokomotivy škoda ve výši 455.876,- Kč, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty s. o. poškozením železničního svršku a zabezpečovacího zařízení škoda ve výši 172.775,- Kč a příspěvkové organizaci Správa a údržba silnic Plzeňského kraje p. o. poškozením svislé dopravní značky škoda ve výši 799,- Kč.“

Za uvedené jednání byl obviněný Z. V. odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození České dráhy, a. s., IČ 70994226, se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, Odborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 a Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, Oblastní ředitelství Plzeň, IČ 70994234, se sídlem Sušická 23, Plzeň, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017, podal obviněný Z. V. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Z. V. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, podal obviněný Z. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že stav komunikace v místě nehody, který vznikl na základě nedodržení projektové dokumentace a znamenal faktickou past, vznikl před nehodou a zcela logicky představoval obecné ohrožení všech účastníků silničního provozu. Pokud by nedošlo k porušení projektové dokumentace, která tuto past způsobila, pak by nemohlo dojít ani k dopravní nehodě. Nikoliv tedy jednání obviněného, ale předcházející shora popsaná skutečnost (porušení projektové dokumentace) naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 273 tr. zákoníku. Obviněný neporušil a ani nemohl porušit žádnou z tvrzených právních norem. I při vynaložení maximálního možného úsilí nemohl nehodě zabránit, neboť se ocitl v neřešitelné dopravní situaci, způsobené porušením projektové dokumentace v místě rekonstrukce komunikace. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že existuje příčinná souvislost mezi nedodržením projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace osobou odlišnou od obviněného a následkem, tedy nehodou.

Obviněný dodává, že v komentáři Šámal a kolektiv (r. 2012) je k subjektivní stránce předmětného trestného činu uvedeno, že rozhodným je, zda pachatel věděl, nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit obecně nebezpečný následek. Obviněný má za to, že k naplnění pojmu „způsobí obecné nebezpečí“ u trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku nestačí jakékoliv jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o některé z jednání příkladmo uvedených v odst. 1 alinea první § 273, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostí. Nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout.

Dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2882/14 v řízení o trestném činu je nutno prokazovat vinu pachatele nad všechnu pochybnost, tj. v souladu s principy nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prokazováno a dostatečně odůvodněno proto musí být i zavinění pachatele, a to ve formě, která je zákonem vyžadována pro skutkovou podstatu trestného činu. V projednávané věci je zřejmé, že vina pachatele nad vší pochybnost prokázána nebyla a ani být nemohla již s ohledem na předchozí nedodržení projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace osobou odlišnou od obviněného. Tímto nedodržením byla vytvořena faktická past pro účastníky silničního provozu, tedy i pro obviněného. Důsledky tohoto pochybení mohly být jak na životě, tak na majetku daleko závažnější. Soudy obou stupňů sice na toto pochybení v odůvodnění rozsudků poukázaly, ale nevyvodily z něj patřičné závěry, čímž řízení zatížily vadou. Nalézací i odvolací soud se tak nevypořádaly se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nebyla učiněna správně. Rovněž soud odvolací v rámci odvolacího řízení nepostupoval tak, jak ukládá ustanovení § 254 tr. ř., ačkoliv měl všechny potřebné podklady, aby napadený rozsudek zrušil z důvodu chybného hmotněprávního posouzení.

Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 1 T 62/2017 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018 zrušil a dle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Z. V.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že jeho vina nebyla a ani nemohla být prokázána, a to s ohledem na předchozí nedodržení projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace, přičemž tímto nedodržením byla vytvořena faktická past pro účastníky silničního provozu. Pokud by nedošlo k porušení projektové dokumentace, která tuto past způsobila, pak by nemohlo dojít ani k dopravní nehodě. Z výše uvedeného je proto dle obviněného zřejmé, že existuje příčinná souvislost mezi nedodržením projektové dokumentace při rekonstrukci komunikace osobou odlišnou od obviněného a následkem, tedy nehodou. Dodává, že neporušil a ani nemohl porušit žádnou z tvrzených právních norem. I při vynaložení maximálního možného úsilí nemohl nehodě zabránit, neboť se ocitl v neřešitelné dopravní situaci, způsobené porušením projektové dokumentace v místě rekonstrukce komunikace.

Předně je vhodné zmínit, že přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že se dopustí nebezpečného jednání podobného zapříčinění požáru nebo povodně nebo škodlivého účinku výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil, takový čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Objektem trestného činu obecného ohrožení podle § 273 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Tyto chráněné zájmy nemusí být obecně nebezpečným jednáním ohroženy všechny, postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Nestačí jakékoliv jednání, jímž může být způsoben předpokládaný následek, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečný následek.

Jde o trestný čin ohrožovací, neboť obecné nebezpečí vzniká již tehdy, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity bezprostředně hrozí, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Pro stav obecného nebezpečí, i když k porušení nemusí vůbec dojít, je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, které se vymykají vlivu pachatele. Obecně nebezpečný následek je způsoben a trestný čin obecného ohrožení je dokonán již provedením jednání, z něhož bezprostředně hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidí nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou (k tomu např. rozhodnutí č. 3/1963, č. 1/1966, č. 22/1967, č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud uvádí, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný jako řidič autobusu porušil hned několik důležitých zákonných povinností řidiče. Zejména svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon č. 361/2000 Sb.), dle kterého je jeho povinností chovat se ohleduplně a ukázněně, aby neohrožoval život a zdraví nebo majetek jiných osob a svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu komunikace, což neučinil. Stejně tak porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., dle kterého je povinen se řídit světelnými případně i doprovodnými akustickými signály. Obviněný jako zkušený řidič autobusu s dobrou znalostí místa dopravní nehody a delší dobu trvajícího dopravního omezení způsobeného opravou komunikace si musel být vědom nebezpečnosti situace a své chování před vjetím na vlakový přejezd důsledně vážit do posledních detailů včetně řešení situace v okamžiku, kdy se nestačí do jízdního pruhu zařadit a pojede vlak, který jezdí daným úsekem vždy ve stejnou dobu. Dále porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého je povinen jako řidič se věnovat plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Obviněný v době, kdy přejel přejezd, se již žádným způsobem nepřesvědčil, zda železniční koridor zcela opustil. Sám v rámci svého výslechu sdělil, že byla tma a nebylo tam vidět. V takovém případě měl s ohledem na znalost místa a omezenost prostorových možností se, byť i vystoupením z autobusu, přesvědčit, zda přejezd bezpečně opustil, což však neučinil, naopak spoléhal, že se stačí do jízdního pruhu včas zařadit. Navíc plně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, neboť těsně před srážkou s vlakem bylo prokazatelně v činnosti výstražné světelné i zvukové zařízení u přejezdu, kdy minimálně světelné musel s ohledem na jeho možnosti včas zaznamenat. Obviněný však jako řidič motorového vozidla nesledoval řádně situaci na vozovce za sebou, protože kdyby ji sledoval, o příjezdu vlaku by musel vědět a měl by dostatečný časový prostor, aby místo přejezdu opustil. Mimo to soud zohlednil, že i kdyby se z důvodu průjezdu vozidel před ním nevešel do jízdního pruhu směrem na P., měl prostorové možnosti vyhnout se srážce s vlakem úhybným manévrem vpravo, kde měl dostatek prostoru, což však rovněž neučinil. Dále porušil ustanovení § 28 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého před železničním přejezdem si musí řidič počínat zvlášť opatrně, zejména se přesvědčit, zda může železniční přejezd bezpečně přejet, dojde-li k zastavení vozidla na železničním přejezdu, musí jeho řidič odstranit vozidlo mimo železniční trať. Obviněný měl prokazatelně při jeho nesporném zastavení na hraně křižovatky dostatečný místní prostor, aby se mohl s autobusem do místa za přejezdem bezpečně vejít, byť je na jeho obhajobu nutné přiznat, že byly podmínky z důvodu opravy komunikace ne zcela v souladu s projektovou dokumentací výrazně zhoršeny.

V důsledku porušení shora uvedených ustanovení ze strany obviněného, když zastavil autobusem tak, že jeho zadní část zůstala stát v prostoru přejezdu, přičemž byla dávána jak zvuková výstraha, tak i výstraha dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení, na kterou nijak nereagoval, a proto v důsledku tohoto jednání došlo ke střetu zadní části autobusu řízeného obviněným s přední částí elektrické lokomotivy, došlo k vyvolání stavu obecného nebezpečí, při kterém lidem, a to nejméně 19 osobám, hrozilo bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví.

Rozhodným tedy je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit obecně nebezpečný následek. Obviněný i v případě, že by nevěděl, že stojí zadní částí autobusu v kolejišti, vzhledem k tomu, že danou trasu jezdil opakovaně jako zkušený řidič autobusu a věděl, že v místě nehody probíhala stavba, měl své jednání přizpůsobit těmto okolnostem tak, aby nedošlo ke srážce s vlakem, když pro tento postup měl objektivně prostorové možnosti při zohlednění délky autobusu a zbývající části vozovky.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. V. se svým předmětným jednáním dopustil přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu