Rozhodnutí NS

28 Cdo 5885/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/14/2018
Spisová značka:28 Cdo 5885/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5885.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 3 o. s. ř.
§ 146 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 5885/2017-435
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. V., P., b) M. M., P., c) M. K., P., d) D. S., B., e) L. S., B. u T., f) J. M., P., g) P. P., P., zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, h) K. P., P., ch) J. P., K., i) J. Z., K., j) A. P., H. K., k) B. H., H. K., a l) J. O., H. K., proti žalované České republice – Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy, IČ 751 51 472, se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 115/2005, o dovolání žalobce g) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2017, č. j. 58 Co 252/2017-401, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 30 C 115/2005-259, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 109.737 Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) částku 109.737 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) částku 95.108 Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) částku 58.524 Kč příslušenstvím, žalobkyni e) částku 95.108 Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) částku 219.473,50 Kč s příslušenstvím, žalobci g) částku 658.422,50 Kč s příslušenstvím, žalobci h) částku 70.636 Kč s příslušenstvím, žalobci ch) částku 35.317 Kč s příslušenstvím, žalobkyni i) částku 35.317 Kč s příslušenstvím, dále každé ze žalobkyň j), k) a l) částku 40.811 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalované, jíž bylo požadováno ponížení částek k zaplacení jednotlivým žalobcům na sumy uvedené v odvolání, přezkoumal uvedené rozhodnutí v takto vymezeném rozsahu Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 20. 2. 2014, č. j. 58 Co 444/2013-286, zrušil ve výroku I. ve vztahu k žalobkyním a) a b) co do částky 81.274,83 Kč s příslušenstvím, žalobkyni c) co do částky 70.440,78 Kč s příslušenstvím, žalobkyni d) co do částky 43.344,17 Kč s příslušenstvím, žalobkyni e) co do částky 70,440,78 Kč s příslušenstvím, žalobkyni f) co do částky 161.211,64 Kč s příslušenstvím, žalobci g) co do částky 483.636,93 s příslušenstvím, žalobci h) co do částky 53.606,54 Kč s příslušenstvím, žalobci ch) co do částky 26.802,27 Kč s příslušenstvím, žalobkyni i) co do částky 26.802,27 Kč s příslušenstvím, co do částky 30.971,76 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každé ze žalobkyň j), k) a l) i v nákladových výrocích II. a III. a věc v naznačené části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 28 Cdo 1849/2015-340.

Obvodní soud pro Prahu 7 následně usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 30 C 115/2005
-366, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2017, č. j. 30 C 115/2005-382, řízení v části, v níž dosud o nárocích žalobců nebylo pravomocně rozhodnuto, pro zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a uložil žalované nahradit náklady státu (výrok III.). Při odůvodňování rozhodnutí o nákladech řízení soud uvedl, že žaloba byla co do základu podána opodstatněně a žalobci byli ve věci samé v rozsahu přibližně 25 % úspěšní [ve smyslu § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Ve zbývající části lze naproti tomu žalobcům přičítat zavinění zastavení řízení zpětvzetím návrhu (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Soud nicméně žalované za použití § 150 o. s. ř. upřel právo na náhradu
circa 50 % účelně vynaložených nákladů, které by jí jinak v zásadě příslušelo.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2017, č. j. 58 Co 252/2017-401, k odvolání žalobců usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2017 ve výroku II. změnil tak, že žalované nepřiznal náklady dosavadního řízení (výrok I.), a žalobce zavázal k náhradě nákladů posledního řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně týkající se nákladové otázky přiléhavými. I on podotkl, že žalobci byli ve věci úspěšní pouze asi v rozsahu 25 %, přičemž aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. v jejich prospěch nepřicházela v úvahu, jelikož důvodem toliko omezeného úspěchu žaloby bylo stanovení náhrady za užívání jejich pozemků žalovanou ve výši regulovaného, nikoli obvyklého nájemného, z něhož vycházeli žalobci, a uplatnitelnost cenové regulace není věcí znaleckého posouzení či volné úvahy soudu dle § 136 o. s. ř., nýbrž problémem právním. Korektním shledal městský soud též použití § 150 o. s. ř. ve prospěch žalobců, za nezbytné pokládal pouze upravit znění výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, aby formulačně odpovídal aplikaci právě citovaného ustanovení.

Proti posledně zmíněnému usnesení městského soudu podal dovolání žalobce g), jenž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu při řešení otázky procesního práva. Dovolatel rekapituluje průběh předmětného řízení s důrazem na skutečnost, že soudy nižších stupňů v průběhu 11 let trvajícího sporu několikrát změnily náhled na to, jak provést kalkulaci obohacení žalované. Dramatický vývoj judikatury v průběhu řízení by přitom neměl jít žalobcům k tíži. Dovolatel v tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04, II. ÚS 3070/14, III. ÚS 3447/15 a I. ÚS 2904/16, z nichž vyplývá nutnost nerozhodovat o nákladech řízení čistě mechanicky, nýbrž s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a k důvodnosti předmětné žaloby. Cituje pak rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/13, v němž bylo zdůrazněno, že o nákladech řízení může být i v případě částečného úspěchu účastníka ve věci rozhodováno dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká také to, že v rozporu s judikaturou nepoužil § 150 o. s. ř., přestože v posuzované kauze pro naznačený postup existovaly důvody zvláštního zřetele hodné. Nemělo by rovněž být přehlédnuto, že ke zpětvzetí žaloby došlo s ohledem na zaplacení pravomocně přiznané částky žalovanou, po němž již ve světle názoru Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu nebylo pro žalobce smysluplné v řízení pokračovat. O nákladech tak soudy měly rozhodnout podle § 146 odst. 2 či § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch žalobců. Z těchto důvodů žalobce g) navrhuje, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu ve vztahu mezi ním a žalovanou zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání projevila nesouhlas s dovolací argumentací a Nejvyššímu soudu navrhla odmítnutí předmětného opravného prostředku.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z dovolání žalobce g) se však žádná otázka ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodává.

Dovolatel obsáhle cituje judikaturu, dle níž musí být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, pročež se nesmí opírat jen o mechanické posuzování výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3230/10, bod 16, a ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2904/16, bod 18, případně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1990/2016). Nelze však usuzovat, že by se tomuto imperativu v řešené věci soudy nižších stupňů jakkoli zpronevěřily, jelikož ve svých úvahách náležitě reflektovaly skutečnost, že žalobci byli v řízení procesně úspěšní jen v menší části, neboť jim bylo přiznáno přibližně 25 % jimi původně požadovaného plnění. Názor, že by nákladový výrok za těchto okolností měl vyznít převážně ve prospěch žalované, je prima facie jen stěží možné označit za projev nepřípustného formalismu. Co se týče dovolatelových poukazů na údajný vývoj judikatury v otázce určování výše bezdůvodného obohacení užíváním cizí nemovitosti, je v první řadě třeba podotknout, že v přezkoumávané kauze nelze vysledovat změnu posuzování relevantních problémů rozhodovací praxí, jež je dlouhodobě ustálena v závěru, že majetkový prospěch neoprávněného uživatele cizí věci se v zásadě sluší poměřovat obvyklým nájemným a že v případě cenové regulace úplaty za užívání dotčeného statku nemůže požadovaný prospěch přesahovat maximální přípustnou výši nájemného (srovnej z chronologického hlediska již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016), nýbrž nanejvýše určitou nejistotu ohledně aplikace uvedených tezí na zjištěný skutkový stav. Jak již navíc Nejvyšší soud připomněl ve svém usnesení č. j. 28 Cdo 1849/2015-340, z formulací použitých v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vyplývá, že rozsudek soudu první instance zrušil pro procesní nedostatky a instruoval jej ohledně aspektů věci, kterým je třeba věnovat důkladnější pozornost, nevyslovil tedy závěr o nutnosti stanovit míru prospěchu žalované v částce odpovídající obvyklému nájemnému, jejž by posléze neočekávaně revidoval příklonem k zohlednění cenové regulace. Konečně, i kdyby v průběhu nynější pře došlo ke změně náhledu odvolacího soudu na nosné právní otázky, nebyl by tím nikterak podpořen závěr, že rozhodnutí o nákladech řízení má vyznít ve prospěch procesně neúspěšných žalobců. Uvádí-li dovolatel, že není spravedlivé, aby nepředvídatelná změna právního názoru soudů byla přičítána k tíži žalobcům, je třeba dodat, že obecně vzato není o nic spravedlivější, aby tatáž změna šla na vrub protistrany.

Krom již řečeného je záhodno vyzdvihnout, že obecné soudy jsou i při rozhodování o nákladech občanského soudního řízení vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), pročež se jejich snaha o materiálně spravedlivé řešení dotčené otázky musí pohybovat v mezích vytyčených příslušným procesním řádem. Ve prospěch dovolatele a ostatních žalobců přitom nemohly být aplikovány § 142 odst. 3 o. s. ř. ani § 146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. Prve citovaného ustanovení lze v souladu s ustálenou judikaturou užít, pouze pokud je základ nároku dán a stanovení jeho výše závisí na znaleckém posudku či na úvaze soudu, jíž se míní postup podle § 136 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016, a ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3566/2016). V předmětné věci pak sice byl základ žalobou uplatněného nároku prokázán, procesní neúspěch žalobců ovšem nevyplynul ze skutečnosti, že by se jejich prvotní odhad výše plnění, jež by jim po právu mělo z titulu bezdůvodného obohacení náležet, lišil od odborných úvah znalce ohledně hladiny obvyklého nájemného či od úvah soudů aproximujících rozsah majetkového prospěchu žalované ve smyslu § 136 o. s. ř. (jako tomu bylo v případě řešeném nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 157/13, viz zejména jeho bod 25), nýbrž proto, že učinili nesprávný úsudek o nepoužitelnosti cenové regulace na sporný případ, což představuje otázku právního posouzení, jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud. Byla-li tedy převážná nedůvodnost projednávané žaloby zapříčiněna tím, že žalobci vyhodnotili určující právní otázku jinak než soudy, nebyly podmínky pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. v řešené věci splněny (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3605/2015).

Ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. pak upravuje výjimku ze zásady, dle níž je žalobce, který zavinil zastavení řízení zpětvzetím návrhu, povinen hradit náklady řízení protistrany. Řečená výjimka se může prosadit, toliko byla-li žaloba podána důvodně a bylo-li k jejímu zpětvzetí přikročeno pro chování žalovaného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4359/2015, a ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5515/2016). Dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, jež klade důraz na materiální (nikoli pouze procesní) posuzování podmínky důvodnosti žaloby při zvažování aplikace dotčené normy (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16, bod 17, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3447/15, body 18 a 19), avšak přehlíží, že v přezkoumávané kauze jednoznačně není splněn druhý z kumulativně vyžadovaných předpokladů uplatnění § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., tj. zpětvzetí žaloby pro chování žalované. V rozsahu, v jakém Česká republika v posuzované kauze plnila, co po ní bylo požadováno, totiž žalobci svůj návrh nevzali zpět (neboť jim bylo pravomocně vyhověno a žalovaná poskytla předmětné plnění na základě pravomocného soudního výroku, který jí tuto povinnost ukládal), a naopak v té části, v níž ke zpětvzetí přistoupili, tak neučinili proto, že by byl jejich procesní nárok plně uspokojen, nýbrž s ohledem na malé vyhlídky procesního úspěchu ve světle právních názorů zaujatých odvolacím a dovolacím soudem.

Výtka žalobce g) týkající se nepoužití § 150 o. s. ř. odvolacím soudem směřuje pak zcela zřetelně toliko proti tomu, že byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení o odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 23. 5. 2017, neboť povinnost žalobců k náhradě nákladů vzniklých žalované v dřívějších fázích řízení nepochybně soudy moderována byla (přiléhavost tohoto postupu přitom dovolatel nerozporuje). Ve zmíněném kontextu je pak zapotřebí připomenout jednak skutečnost, že § 150 o. s. ř. obsahuje normu s relativně neurčitou hypotézou, pročež je úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu vzpomenutého ustanovení v rámci dovolacího řízení možné revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3169/2016, a ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1927/2016), jednak stabilně judikovaný závěr, že z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za použití § 150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně – jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, a ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1669/2016). Ve světle těchto dvou tezí lze (převážně implicitní) úvahu odvolacího soudu o nepřípadnosti aplikace § 150 o. s. ř. ve vztahu k nákladům posledního odvolacího řízení, v němž se již neřešil meritorní problém bezdůvodného obohacení žalované, a na něž se tudíž nevztahovaly důvody, pro které byla za použití citovaného ustanovení moderována povinnost žalobců k náhradě nákladů řízení předešlého, shledat akceptovatelnou.

Nejvyšší soud z výše nastíněných důvodů v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl předmětné dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že náklady žalované spojené s podáním argumentačně strohého a na dovolací námitky krom prostého nesouhlasu takřka nereagujícího vyjádření nelze pokládat za účelně vynaložené.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu