Rozhodnutí NS

24 Cdo 2913/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:24 Cdo 2913/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2913.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/05/2019
ECLI:CZ:US:2019:2.US.1469.19.1 JUDr. Kateřina Šimáčková odmítnuto 05/14/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2913/2018-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce R. J., narozeného dne XY, t. č. ve věznici XY, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti žalovaným 1) M. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, a 2) K. K., narozenému dne XY, bytem v XY, za účasti D. J., narozené dne XY a J. J., narozeného dne XY, oběma bytem v XY, jako vedlejších účastníků na straně žalobce, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 32 C 21/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2018, č. j. 13 Co 260/2016-174, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný (ani) z (vedlejších) účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Brno - venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. května 2016, č. j. 32 C 21/2013-153, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene ze dne 12. srpna 2009, uzavřenou mezi vedlejšími účastníky na straně žalobce, jako dárci a oprávněnými z věcného břemene a žalovanými, jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene (dále již „předmětná smlouva“), týkající se nemovitostí: dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a parc. č. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY (dále již „předmětné nemovitosti“), a navazujícími výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. V uvedené věci žalobce tvrdil, že předmětná smlouva je neplatná, a to pro nenaplnění podmínek, za kterých měly být předmětné nemovitosti převedeny, respektive věcné břemeno k nim zřízeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, konstatoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jenž se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Vyložil dále, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva či právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. V posuzovaném případě platí, že samotným určení neplatnosti předmětné smlouvy se na právním postavení žalobce nic nezmění (rozsudek by se nemohl stát podkladem k provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem a zakládal by situaci přispívající k nezbytnému podání další určovací žaloby). Podle soudu prvního stupně tak měl žalobce žalovat přímo na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kde by soud posuzoval jako otázku předběžnou i platnost předmětné smlouvy. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. února 2018, č. j. 13 Co 260/2016-174, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.), dále změnil nákladové výroky tak, že žalobce a vedlejší účastníci na jeho straně jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalované 1) náklady řízení (výrok II.), a že ve vztahu mezi žalovaným 2), žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalobce nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž se přiklonil k argumentaci předložené soudem prvního stupně. Nad rámec uvedeného odvolací soud konstatoval, že: „i kdyby zde byl shledán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti právního úkonu (což v tomto případě nepřicházelo v úvahu), nemohl by žalobce se svým požadavkem uspět, neboť má-li být postupem podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. určena neplatnost smlouvy, museli by se řízení (ať již jako žalobci nebo žalovaní) účastnit všichni, kdož ji uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci.“ Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání do všech výroků napadeného rozsudku, v němž vymezil hledisko přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, přičemž vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem „posouzena jinak, než dosud v praxi soudu byla.“ Dovolatel uvedl, že se má zejména jednat o otázku naléhavého právního zájmu, který podle svého názoru v řízení dostatečně prokázal. Právní zájem dovolatele má spočívat v tom, že „pokud by vedlejší účastníci nedarovali nemovitosti žalovaným, měl by šanci je získat žalobce [tj. dovolatel].“ Dovolatel uvádí, že je aktivně legitimován k žalobě o určení neplatnosti a vymezuje důvody, pro něž se domnívá, že žalovaní nesplnili podmínky, za nichž jim byly předmětné nemovitosti darovány. Dovolatel dále navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadených rozsudků. Podle dovolatele jsou rovněž dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž měl být aplikován § 150 o. s. ř. a žalované by neměly být přiznány náklady řízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání žalobce nevyjádřili. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce není - jak bude dále rozvedeno – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované věci napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu. Stávají rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. (v souvislosti s otázkou řešenou v předmětném řízení) vychází z pravidla, že určovací žalobou se vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde se tak dalším sporům o plnění nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Zejména platí, že jestliže právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 1417/2017, in https://nsoud.cz). Dovolatel sice uvedl, že by podle jeho názoru měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak, než jak dosud byla řešena v praxi dovolacího soudu, ovšem nepředložil důvody pro to, proč by se měl dovolací soud odchýlit od své stávající rozhodovací praxe. Dovolací argumentace představuje prostou skutkovou a částečně právní polemiku, z níž toliko vyplývá domněnka dovolatele, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud tedy vyřešil předmětnou právní otázku v souladu s výše vymezenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatel, vedle prosté polemiky se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, v podaném dovolání nevymezil žádné důvody, pro které by se dovolací soud měl do budoucna odchýlit od své stávající rozhodovací praxe. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 3. 2019 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu