Rozhodnutí NS

22 Cdo 3462/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3462/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3462.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3462/2018-242


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České dráhy, a. s., IČO 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, proti žalované WINSTON WOLF s. r. o., IČO 24206776, se sídlem v Praze 2, Lužická 1693/21, zastoupené Mgr. Janem Klinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 27/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 72 Co 14/2018-207,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 24 C 27/2015-181, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku v k. ú. M., pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 5 948 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované za užívání pozemku nad rámec jejího spoluvlastnického podílu za období od 1. 5. 2012 do 26. 9. 2017 částku 1 540 662 Kč (výrok II.) a zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované co do částky 135 228,20 Kč (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VIII.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 72 Co 14/2018-207, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku II. tak, že zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 540 639 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. – IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že právo žalované na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku žalobkyní nad rámec její spoluvlastnického podílu za období od 1. 5. 2012 do 20. 5. 2013 a za období od 1. 1. 2014 do 25. 9. 2014 je promlčené. K prvnímu období poznamenává, že domáhala-li se peněžitého plnění vůči žalobkyni, která užívala společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nejednalo se o nárok opírající se o bezdůvodné obohacení, ale o nárok podle § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). V takovém případě ovšem není promlčecí doba tohoto práva dvouletá ve smyslu § 107 obč. zák., ale tříletá podle § 101 obč. zák. Právo žalované tak nemůže být promlčeno.

K závěru odvolacího soudu o promlčení práva žalované za období od 1. 1. 2014 do 25. 9. 2014 namítá, že poprvé uplatnila toto právo již podáním ze dne 8. 4. 2015, které následně doplnila podáním ze dne 21. 5. 2015, resp. při jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2017. Poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010), podle které mají neúplné i nesprávné žaloby hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích lhůt působící již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny a v řízení je řádně pokračováno. Protože žalovaná uplatnila právo na zaplacení peněžitého plnění již dne 8. 4. 2015, a toto podání pouze doplnila podáním ze dne 21. 5. 2015, resp. při jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 9. 2017, nemůže být její právo na zaplacení tohoto plnění za období od 1. 1. 2014 do 25. 9. 2014 promlčeno.

Žalovaná rovněž napadá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. K období od 1. 5. 2012 do 20. 5. 2013 uvádí, že požadavek žalobkyně na zaplacení peněžitého plnění je nutné posuzovat podle pravidel o bezdůvodném obohacení obsažených v obč. zák. a s tím spojené dvouleté promlčecí lhůty, a proto je právo žalované na toto plnění za shora uvedené období promlčené, uplatnila-li jej u soudu až 21. 5. 2015. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, že právo žalované za období 1. 1. 2014 25. 9. 2014 je promlčené, neboť bylo poprvé uplatněno u soudu až dne 26. 9. 2017. Vadné podání žalované ze dne 8. 4. 2015 bylo doplněno podáním ze dne 21. 5. 2015, ve kterém žalovaná upřesnila, že požaduje zaplacení peněžitého plnění za období od 1. 5. 2012 do 31. 12. 2013. Tímto byla vada podání zhojena a v řízení řádně pokračováno. Uplatnila-li následně žalovaná 26. 9. 2017 právo na zaplacení tohoto plnění také za období od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2017, jednalo se o nový požadavek, přičemž k posouzení stavení promlčecí lhůty nelze již přihlížet k podání z 8. 4. 2015. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl, shledá-li jej přípustným.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K nároku žalované na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období 1. 5. 2012 31. 12. 2013:

Vzhledem k tomu, že v případě požadavku žalované na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 1. 5. 2012 do 31. 12. 2013 nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž je vznik tohoto práva spojený, před 1. 1. 2014, je třeba při posouzení tohoto práva postupovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, přijal a odůvodnil závěr, že užívá-li spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Tomu pak musí odpovídat i posouzení promlčení tohoto práva. Na toto právo dopadá speciální kombinovaná promlčecí doba zakotvená v § 107 obč. zák., nikoli obecná tříletá promlčecí doba upravená v § 101 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 444/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015).

Pokud v poměrech projednávané věci uplatnila žalovaná právo na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu za období 1. 5. 2012 31. 12. 2013 u soudu prvního stupně dne 21. 5. 2015 (tento závěr žalovaná v souvislosti s tímto obdobím v dovolání nenapadá), je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že toto právo žalované za období od 1. 5. 2012 do 20. 5. 2013 je promlčené, neboť promlčecí lhůta byla podle § 107 odst. 1 obč. zák. dvouletá.

Důvodná není námitka, že požadavek žalované neměl být posouzen podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení zakotvených v § 451 obč. zák., ale jedná se o nárok sui generis vyplývající z § 137 obč. zák. Tak by tomu bylo pouze v případě, užívala-li by žalobkyně věc nad rámec spoluvlastnického podílu na základě rozhodnutí většiny spoluvlastníků, dohody spoluvlastníků či rozhodnutí soudu. V projednávané věci však žalobkyně užívala věc bez právního důvodu, a proto je nutné nárok žalované posoudit podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.

K právu žalované na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu za období od 1. 4. 2014 do 26. 9. 2017:

Vzhledem k tomu, že v případě požadavku žalované na zaplacení peněžitého plnění za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2017 nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž je vznik tohoto práva spojený, po 1. 1. 2014, je třeba při posouzení tohoto práva postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, dovodil, že shora uvedené závěry vztahující se k užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků bez právního důvodu nad rámec jeho spoluvlastnického podílu jsou plně uplatnitelné i v režimu o. z. I v takovém případě je povinen tento spoluvlastník vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o bezdůvodném obohacení, tedy § 2291 a násl. o. z. (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017 ).

V projednávané věci uplatnila žalovaná právo na zaplacení peněžitého plnění za užívání věci žalobkyní za období od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2017 u jednání soudu prvního stupně konaného dne 26. 9. 2017. Jelikož toto právo žalované se podle § 629 odst. 1 o. z. promlčelo ve lhůtě tří let a žalobkyně vznesla námitku promlčení, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že právo žalované za období 1. 1. 2014 – 25. 9. 2014 bylo již promlčeno.

Opodstatněná není námitka žalované, že došlo ke stavení promlčecí doby již 8. 4. 2015, kdy toto právo uplatnila poprvé a následně jej specifikovala v podání ze dne 21. 5. 2015 a při jednání nalézacího soudu dne 26. 9. 2017. Vady podání ze dne 8. 4. 2015 žalovaná odstranila podáním ze dne 21. 5. 2015, ve kterém požadovala zaplacení peněžité náhrady za období od 1. 5. 2012 do 31. 12. 2013. Pokud žalovaná uplatnila právo na zaplacení peněžité náhrady za další období (od 1. 1. 2014 do 26. 9. 2017) při jednání konaném dne 26. 9. 2017, jedná se o nově uplatněný nárok, na který se nemůže vztahovat fikce, že žaloba byla také v tomto rozsahu podána již od samého počátku. Uplatňované nároky za jednotlivá období jsou samostatnými dílčími nároky, které se naplňují časově odchylně, a které také v občanském soudním řízení sporném mohou (ale nemusí) být v rámci dispozičního oprávnění účastníků řízení uplatněny samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 529/2014).

Přiléhavá také není námitka žalované, že soud mezi 21. 5. 2015 (kdy žalovaná poprvé upřesnila nárok) do 26. 9. 2017 nevykonával prakticky žádnou aktivitu;
postupoval-li by nalézací soud řádně, otázka promlčení práva žalovaného za období od 1. 1. 2014 by vůbec nevyvstala. V této souvislosti lze poznamenat, že žalovaná uplatnila své právo podáním ze dne 21. 5. 2015 pouze za období do 31. 12. 2013, i když mohla v tomto podání požadovat přiznání peněžitého plnění až do 21. 5. 2015. Učinila tak ovšem až při jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2017. Stejně tak mohla podáním u soudu uplatnit nárok za další období tak, aby nebyl promlčen. Nelze proto přenášet následky procesní neaktivity žalované na žalobkyni či klást její důsledky k tíži soudu, neboť to byla sama žalovaná, jež uplatnila toto práva po uplynutí promlčecí lhůty, i když jí nic nebránilo učinit tak dříve.

Žalovaná dále namítá, že její požadavek měl být posouzen podle § 1148 o. z. a přiznáno jí peněžité plnění ve výši obvyklého nájemného. Avšak tímto způsobem odvolací soud postupoval. Ustanovení § 1148 o. z. zakotvuje možnost vypořádat vzájemné nároky související se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí, kterým je rovněž nárok na zaplacení peněžité náhrady za užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků bez právního důvodu nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání žalované tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

K náhradě nákladů řízení:

Dovolání žalované v části, ve které napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Jelikož dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. h) přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 10. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu