Rozhodnutí NS

28 Cdo 938/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2019
Spisová značka:28 Cdo 938/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.938.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 21 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 938/2019-195


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, za účasti 1) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby: 00005886, 3) PREdistribuce, a. s., se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, identifikační číslo osoby: 27376516, 4) Chemoprojekt, a. s., se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, identifikační číslo osoby: 45273383, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, 5) METROPROJEKT Praha a. s., se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1786/2, identifikační číslo osoby: 45271895, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 173/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018, č. j. 29 Co 274/2018-172, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
      III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí řízení 2), účastnicí řízení 3), účastnicí řízení 4) a účastnicí řízení 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

      O d ů v o d n ě n í :

      Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 C 173/2016-139, zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 3. 2016, č. j. PÚ 5622/92/20, sp. zn. SPU 136353/2016/01/Š, a určení, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny ve výroku blíže specifikovaných pozemků – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III., IV., V. a VI.).

      K odvolání žalobce proti výrokům I., II., IV., V. a VI. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 29 Co 274/2018-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit účastníkovi 1) náklady řízení ve výši 900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Mikše (výrok II.); ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.).

      Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky, jež v tzv. rozhodné době přešly na stát, byly původně ve spoluvlastnictví žalobce a jeho sestry B. H., přičemž B. H. neuplatnila restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a žalobce uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům jako celku. Dovodily, že nelze aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě, neboť ve vztahu k ideální jedné polovině předmětných pozemků, která původně patřila B. H., je oprávněnou osobou pouze B. H. (nepřipadá v úvahu více oprávněných). Soudy nižších instancí tudíž shledaly, že žalobce není ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) ve spojení s ustanovením § 21 zákona o půdě oprávněnou osobou ohledně požadované ideální jedné poloviny předmětných pozemků, pročež soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud prvostupňový rozsudek ve věcném výroku potvrdil.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu se zakládá na právní otázce, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, respektive dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatel předestřel otázku, zda oprávněné osobě, jíž stát v rozhodném období způsobem zakládajícím ve smyslu zákona o půdě restituční důvod odňal spoluvlastnický podíl k pozemkům, lze v situaci, kdy její sourozenec svůj restituční nárok ve vztahu k jemu odňatému spoluvlastnickému podílu na týchž pozemcích neuplatnil, vydat i na sourozence připadající spoluvlastnický podíl. Domnívá se, že neexistuje žádný zákonný podklad, který by vylučoval aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě na nyní projednávanou věc, neboť z ustanovení § 21 zákona o půdě nevyplývá, že by zákon o půdě připouštěl jakékoliv restriktivní omezování režimu oprávněných osob. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

      Účastník řízení 1) ve vyjádření označil dovolání žalobce za neopodstatněné a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

      Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 9. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

      Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Dovolání není přípustné, jelikož žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

      Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu opakovaně vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ [viz § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), či § 21 zákona o půdě], neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují, aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka [např. osoby uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím do téže skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí) spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě. Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě III. 8, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz], ale i při výkladu zákona o půdě (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č. 34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 128/2000;130/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015).

      Závěr odvolacího soudu, že dovolatel ve vztahu k jedné ideální polovině předmětných pozemků, kterou v době přechodu pozemků na stát vlastnila jeho dosud žijící sestra, jež nárok na restituci svého spoluvlastnického podílu samostatně neuplatnila, není ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou, je tak zcela v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí.

      Nelze rovněž přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016, jímž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací téhož dovolatele a jímž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval konkluze soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobné věci, a tudíž v poměrech projednávané věci nebylo možné rozumně očekávat, že žalobce bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího soudu.

      Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III., týkajícím se nákladů prvostupňového řízení, a ve vztahu k výrokům IV. a V. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

      Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

      V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 28. 8. 2019


      JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
      předseda senátu