Rozhodnutí NS

22 Cdo 1172/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2020
Spisová značka:22 Cdo 1172/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1172.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Držba
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1172/2020-256


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. K., narozeného XY, a b) P. K., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, proti žalovanému A. N., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 283/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 9 C 283/2015-174, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, odděleného od pozemku par. č. XY, nacházejícího se v katastrálním území XY, obci XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, přičemž tento pozemek tvoří součást jejich společného jmění. Výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 Co 3/2019-224, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. a změnil ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení. Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podstata věci je v tomto: Žalobci v roce 1978 koupili od státního statku dům č. p. XY; v souvislosti s touto koupí 5. 10. 1983 pak uzavřeli se státem dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku – stavební parcely č. XY tamtéž, o výměře 1081 m2, na které leží uvedený dům. Spolu s tímto pozemkem začali užívat i část sousedního pozemku, nyní evidovaného jako parcela č. XY, o výměře 103 m2. Spor je nyní o to, zda žalobci tuto parcelu (dále též „sporný pozemek“) nabyli do vlastnictví vydržením, jak tvrdí. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli sporného pozemku, neboť neměli právo jej užívat ani na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, když sami potvrdili, že takovou dohodu přímo k tomuto pozemku neuzavřeli. Do 1. 1. 1992 pak bylo vydržení pozemku v tzv. socialistickém vlastnictví vyloučeno, proto mohla oprávněná držba pozemku (vlastnického práva k němu) započít až tohoto dne; od podzimu 1993 však museli žalobci vědět, že sporný pozemek není jejich vlastnictvím. Proto nemohla uplynout desetiletá vydržecí doba.

Odvolací soud, rozhodující o odvolání žalobců, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Jednak uvedl, že držba žalobců se neopírala o žádný právní důvod, ani o domnělý (putativní) právní titul. Žalobci nemohli být v dobré víře i proto, že jim bylo zřízeno právo osobního užívání k zastavěnému pozemku, „tedy k druhu takového pozemku, který nelze obhospodařovat způsobem žalobci uvedeným, tj. sekat zde trávu, zasazovat a pěstovat ovocné keře, stromy a vinnou révu“. Protože museli vědět, že k sousednímu pozemku par. č. XY – zahradě jim právo osobního užívání zřízeno nebylo, nemohli být v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a tedy ani jeho oprávněnými držiteli. Proto odvolací soud, jak uvedl, se nemusel zabývat otázkou, zda uběhla vydržecí doba.

Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, které opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Podle nich rozsudek spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K otázce hmotného práva uvádějí, že nalézací soudy nesprávně posoudily dobrou víru, resp. omluvitelnost omylu týkající se rozlohy jejich pozemku ve vztahu k vydržení. Pokud jde o otázku procesního práva, argumentují, že rozsudky nalézacích soudů jsou nepřezkoumatelné, a vnitřně rozporné; nadto odůvodnění odvolacího soudu je strohé. Tímto bylo porušeno právo dovolatelů na spravedlivý proces. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelé namítají, že na sporné části pozemku hospodařili; je podle nich dokonce běžné, že pozemky označené jako zastavěná plocha a nádvoří bývají pokryty travním a stromovým porostem, a to i ve městech. Nejsou zřetelné hranice, které by oddělovaly jejich pozemek od sporného pozemku; jedná se tak o jeden celek. Sporný pozemek byl k jejich pozemku připlocen, což nikdo po dlouhou dobu nesporoval. V řízení navrhovali místní šetření, které však (stejně jako jiné jimi navržené důkazy) nebylo provedeno. Nadto právní předchůdce žalobců je při prohlídce nemovitosti ujistil, že předmětem převodu je pozemek ohraničený plotem. K otázce posouzení dobré víry odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, od které se odvolací soud odchýlil, a to na rozsudek ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, nebo rozsudek ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009. Dovolatelé poukazují na situaci v 70. a 80. letech 20. století, kdy bylo obtížné získat informace o vlastnictví pozemků, což by se mělo promítnout i do posouzení obvyklé míry opatrnosti při uchopení držby. Žalobci si počínali obezřetně, byť neměli možnost ověřit si rozlohu nabývaného pozemku, což jim nelze klást k tíži. V závěru odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014. Navrhují, aby dovolací soud změnil výrok I. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku par. č. XY, který tvoří součást jejich společného jmění.

Podle žalovaného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentuje, že soud prvního stupně dospěl k závěru s přihlédnutím k veškerým okolnostem věci. Okolnosti ohledně výměry pozemku a faktické hranice nebyly pro posouzení dobré víry relevantní. Dovolatelé nabyli na základě kupní smlouvy vlastnické právo pouze k domu č. p. XY, nikoliv k pozemku. Dohoda o užívání pozemku není způsobilý právní titul, který by mohl založit dobrou víru dovolatelů. Tvrzení, že dovolatelé byli ubezpečeni ze strany zástupce jejich právního předchůdce, že je jim předána nemovitost včetně sporného pozemku, je zcela nové a neproběhlo k němu žádné dokazování. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno tvrzení, že sporný pozemek byl oplocen společně s pozemkem. S ohledem na uvedené má tak žalovaný za to, že dovolání není přípustné a navrhuje jej odmítnout.

Předmětem dovolacího přezkumu je rozsudek odvolacího soudu, který dovolací soud přezkoumal z hledisek v dovolání uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání je důvodné.

Předmětem dovolacího přezkumu je úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci nebyli při nabytí držby vlastnického práva ke spornému pozemku v objektivní dobré víře, že jim toto právo patří.

Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák., viz též § 132a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).

Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [„Soubor“] pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).

Úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci nemohli být v dobré víře proto, že jim byl do osobního užívání přidělen pozemek, evidovaný v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha, je zjevně nepřiměřená. Vychází z toho, že dobrá víra držitele, že část sousedního pozemku, kterou užívá, je vyloučena proto, že pozemek v jeho vlastnictví je v evidenci nemovitostí veden jako zastavěná plocha, zatímco on sporný pozemek užívá jako zahradu; musí mu být tedy jasné, že pozemek užívaný jako zahrada nemůže být jeho. Dovolací soud se již zabýval problematikou rozporu mezi skutečným využitím pozemku a jeho evidovaného druhu; rozhodnutí odvolacího soudu není s touto judikaturou v souladu.

Protože se žalobci mohli ujmout držby vlastnického práva od 1. 1. 1992, kdy na základě novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se změnilo právo osobního užívání na právo vlastnické (§ 872 odst. 1 obč. zák.), bylo třeba při posuzovaní jejich dobré víry přihlédnout k tomuto zákonu.

Jak vyplývá ze zákona i z judikatury Nejvyššího soudu, evidence určitého druhu pozemku v bývalé evidenci nemovitostí (nebo i v katastru nemovitostí) nemusí prokazovat skutečný způsob jeho využití a v případě, že evidovaný stav (druh pozemku) je v rozporu se stavem skutečným, je v oblasti soukromoprávních vztahů v zásadě třeba vycházet ze skutečného stavu.

„Údaje evidence nemovitostí jsou závazné pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi a jsou též podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech“ (§ 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí). „Údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru“ (§ 20 katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.).

Z uvedeného je zřejmé, že údaje evidence nemovitostí o druhu pozemků (kulturách) nejsou a nebyly pro soukromoprávní vztahy závazné. I pro dobu před 1. 1. 1992 tak platilo to, co uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006: „Z údajů katastru nemovitostí jsou pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru závazná parcelní čísla, geometrická určení nemovitostí a názvy a geometrická označení katastrálních území. Ostatní údaje závazné nejsou“. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda se „obvyklým užíváním pozemku“ rozumí jeho užívání podle jeho určení (klasifikace) v katastru nemovitostí nebo faktický způsob, jakým pozemek užívají jeho vlastníci. Dovolací soud konstatoval, že jde o faktické užívání, které není v rozporu s právními předpisy. Zákon však i zde ponechává soudu prostor pro úvahu vycházející z individuálních okolností dané věci.

I když je tedy pozemek veden v evidenci nemovitostí jako „zastavěná plocha“, nevylučuje to skutečnost, že jeho část je využívána jinak, např. jako zahrada. Proto nelze jen z evidence druhu pozemku činit závěr o tom, zda držitel, vlastník pozemku evidovaného jako „zastavěná plocha“, který část sousedního pozemku užíval jako zahradu, resp. tam zasadil dřeviny a sekal trávu, věděl nebo musel vědět, že nejde o pozemek v jeho vlastnictví. Ostatně pozornost odvolacího soudu měla vzbudit již skutečnost, že pozemek v osobním užívání, později vlastnictví žalobce, měl výměru 1081 m2; bylo by velmi neobvyklé, kdyby celá tato výměra byla zastavěna rodinným domkem, jehož výměra byla v době zřízení práva osobního užívání pozemku limitována – viz § 128 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., a to i když se vezme do úvahy možné příslušenství. Pokud odvolací soud postupoval jinak, spočívá v této části jeho rozhodnutí o dobré víře žalobců na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dalším důvodem pro závěr o nedostatku oprávněné držby žalobců bylo podle odvolacího soudu to, že žalobci nemohli držbu části sousedního pozemku opřít o právní důvod (titul) držby, a to ani o titul putativní. I v této části je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce shrnuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel. Oprávněným je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1304, svazek 18). K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy roč. 2000, č. 7, podle kterého platí: „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“. Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní.

V běžném životě dochází často k tomu, že hranice pozemků, vymezené hranicí užívání, se neshodují s hranicemi parcel, tedy takových pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.; pozemek nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.]. K nesouladu dochází i tak, že držitel, který koupil pozemek, se omylem chopí na základě kupní smlouvy i části (příp. i celého) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil, v omylu, že jde o část jeho pozemku. V tomto případě je tu domnělý (putativní) titul, o který se držba opírá, a to kupní smlouva, resp. jiný titul zakládající vlastnictví ke skutečně koupenému pozemku. K tomu, aby bylo možno držbu považovat za oprávněnou, je ještě třeba posoudit, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl omluvitelný.

Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z presumpce dobré víry držitele, připouští oprávněnou držbu v případě, že se držitel chopí i (části) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil; jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je i porovnání výměry koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670). Ve prospěch dobré víry držitele pozemku svědčí i to, že nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050) pozemek byl připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž přístup na něj byl možný jen z nemovitosti držitele (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Soubor č. C 2733). Ve prospěch držitele svědčí i užívání pozemku v hranicích, v jakých mu byl předán. Jsou-li dány uvedené skutečnosti, pak lze dobrou víru držitele vyloučit jen v případě, že jsou tu okolnosti, ze kterých vyplývá, že držitel věděl nebo musel vědět, že drží cizí pozemek (jeho část). Naopak dobrou víru držitele nevylučuje, že si nenechal nabytý pozemek odborně vymezit (např. geometrem).

Z uvedeného přehledu judikatury se podává, že tzv. putativním titulem držby práva osobního užívání k části sousedního pozemku byla dohoda o tomto užívání, putativní titul k držbě vlastnického práva pak představovala tato dohoda ve spojení s § 872 odst. 1 obč. zák., ve znění novely č. 509/1991 Sb. Také porovnání výměr drženého a skutečně nabytého pozemku (103 m2 a 1081 m2) dobrou víru žalobců nevylučuje.

Jestliže tak odvolací soud opřel názor o neoprávněné držbě žalobců o nedostatek putativního (domnělého) titulu, o který žalobci mohli opírat oprávněnou držbu, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

V dalším řízení bude třeba zvážit i právní názor, vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, publikovaného pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu