Rozhodnutí NS

28 Cdo 836/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/03/2020
Spisová značka:28 Cdo 836/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.836.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Znárodnění
Zmírnění křivd (restituce)
Žaloba určovací
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 1 odst. 1 bod 3 předpisu č. 101/1945Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 101/1945Sb.
§ 80 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 2306/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 836/2020-947


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, identifikační číslo osoby: 10358986, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s., se sídlem v Plzni, U Prazdroje 64/7, identifikační číslo osoby: 45357366, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 109/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 61 Co 234/2019-828, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 559.697,60 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Vladimíra Uhde, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

                    Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 25 C 109/2015-697, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Plzeň – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9.413.804,- Kč (výrok II.) a státu na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení (vzniklé v souvislosti s vyplacením znalečného) ve výši 2.129,36 Kč (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 61 Co 234/2019-828, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 559.697,60 Kč (výrok II.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů (dále „soudy“) jsou odůvodněna závěrem, že žalobce pozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem znárodněním ke dni vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále „dekret č. 101/1945 Sb.“), tedy ke dni 27. 10. 1945. Soudy přitom konstatovaly, že ke znárodnění předmětného podniku – Měšťanského pivovaru v Plzni – došlo na základě dekretu č. 101/1945 Sb. ex lege a zveřejnění vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l. I, o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, mělo pouze deklaratorní charakter. Nepřitakaly rovněž námitkám žalobce, že proces znárodnění byl vázán na vyplacení náhrady za znárodněný majetek a že k nabytí vlastnického práva ke znárodněnému majetku byla nutná intabulace, neboť takové podmínky nebyly zákonem pro nabytí vlastnického práva ke znárodňovanému majetku stanoveny. Akcentovaly, že v projednávané věci jsou uplatnitelné závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (zmíněné stanovisko, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), pročež uzavřely, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalším majetkovým opatřením, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných právních předpisů, přičemž stejný závěr se uplatní také v případech vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před obdobím rozhodným z hlediska restitučních předpisů. Jinak řečeno, nebyl-li žalobce osobou oprávněnou dle restitučních předpisů, je – podle předestřených konkluzí soudů - využití obecných právních předpisů pouze snahou obejít restituční právní úpravu, neboť jiné historické majetkové křivdy než ty výslovně upravené restitučními předpisy nejsou dnešními právními prostředky odčinitelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení, na ochranu majetku a na zákonného soudce. Navrhuje, aby věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, jehož prizmatem by dle názoru dovolatele mohla být posuzována nyní projednávaná věc, považuje za věcně nesprávné; navíc pak dodává, že citované usnesení na posuzovanou kauzu nedopadá, neboť v nyní projednávané věci je tvrzeno, že k pozbytí vlastnického práva žalobce nikdy platně nedošlo, nikoli protizákonné pozbytí vlastnického práva, a tudíž nebyla podána vlastnická žaloba, nýbrž žaloba určovací. Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce okamžiku nastoupení účinků znárodnění v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005, neboť u znárodnění majetku na rozdíl od konfiskace nesplývá nabývací titul a nabytí vlastnictví v jedno. Dále se táže, zda stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku, nebo pouze k majetku, který byl zákonodárcem výslovně zahrnut do pozitivního restitučního práva, přičemž uvádí, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Zdůrazňuje, že ústavně konformní výklad restituční legislativy a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, vede k závěru, že stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví výhradně k majetku zahrnutému do pozitivního restitučního práva s tím, že osoby v restituční legislativě nezařazené mezi osoby oprávněné se mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu na základě obecných předpisů. Vyzdvihuje též tzv. kvazirestituční charakter podané žaloby. Podotýká, že v projednávané – zcela specifické – věci právní účinky znárodnění nastat nemohly (žalobce právně vzato nikdy nepozbyl vlastnictví k nárokovanému majetku; vyhláška ministra výživy č. 26/1946 Ú. l. I, o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, byla jako celek zrušena nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 1947), pročež na ni nelze mechanicky vztáhnout judikaturu opírající se o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Nadto upozorňuje, že stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nezohledňuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu proti Rumunsku. Domnívá se, že žalobce byl obětí konfiskace de facto, neslučitelné s právem na respektování majetku ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Připomíná rovněž, že nemůže obstát obrana žalované založená na námitce vydržení, poněvadž i na privatizovaný podnik dopadá právní zásada nemo plus iuris (ad alium) transfere potest, quam ipse habet. Brojí též proti nákladovým výrokům, neboť soudy nižších instancí při rozhodování o náhradě nákladů řízení v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 851/07, nevzaly v potaz ekonomické postavení účastníků řízení, přičemž přiznání náhrady nákladů řízení žalované označuje za zjevně nespravedlivé a hrubě nemravné. V tomto kontextu pak vyjadřuje pochybnost o ústavní konformitě aplikace ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že výši nákladů řízení přiznaných žalované vnímá žalobce jako likvidační z hlediska své existence a v důsledku hrozby exekuce se cítí bezprostředně a závažně ohrožen na svých právech a spatřuje hrozbu závažné újmy, navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. změnil tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí a příslušnými geometrickými plány vymezených pozemků parc. č. 670/29 a parc. č. 616/1, obou v katastrálním území Plzeň, a ve výroku II. zrušil; současně navrhuje zrušení rozsudku soudu prvního stupně.

V rámci samostatného podání pak dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie s žádostí o posouzení předběžné otázky, a to, zda je třeba čl. 67 odst. 1 a 4 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládat tak, že brání aplikaci vnitrostátního pravidla, podle něhož má vnitrostátní soud i bez věcného projednání zamítnout žalobu, kterou se žalobce (historický vlastník) u obecného soudu domáhá ochrany tvrzeného vlastnického práva i v případech, kdy k protiprávnímu odnětí majetku z dispoziční sféry historického vlastníka (žalobce) došlo faktickou okupací a bez poskytnutí jakékoli náhrady, a to pouze s odkazem na „obcházení“ restitučních předpisů i v případech, kdy tyto se na daný případ nevztahují (žalobce podle restitučních předpisů není oprávněnou osobou). Má za to, že vnitrostátní pravidlo zakotvené v judikatuře Ústavního soudu, podle něhož „má obecný soud bez věcného projednání jinak důvodnou žalobu zamítnout proto, aby jí nemusel vyhovět“, znamená snížení soudní ochrany pod komunitárním právem stanovený minimální standard. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jenž nevyhověl návrhu žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož podle žalobcova názoru formulovaná předběžná otázka nesměřovala ke zpochybnění platnosti či aplikovatelnosti vnitrostátního práva, nýbrž k otázce výkladu pojmu prostor svobody, bezpečnosti a práva v kontextu evropské integrace a k výkladu institutu práva na efektivní soudní ochranu. Dle mínění žalobce bylo povinností odvolacího soudu zhojit výkladem aplikovatelné legislativy nespravedlnost zapříčiněnou nemožností plošně upravit všechny subjekty, jimž by po roce 1989 byl státem prostřednictvím restitučních předpisů výslovně přiznán nárok na zmírnění újmy způsobené znárodněním.

Žalovaná ve svém podrobném vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Uvedla, že žalobcem nastíněná argumentace týkající se neaplikovatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, na projednávanou kauzu nemůže s ohledem na totožný skutkový základ a shodné dovolací námitky obstát. Upozornila, že pozbytí vlastnického práva k nemovitostem v roce 1945 v důsledku znárodnění prostřednictvím dekretu prezidenta republiky je samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, a to především proto, že přezkum procesu znárodnění byl a nadále je, vyjma restitučního řízení, vyloučen. K žalobcem vyzdvihované kvazirestituční povaze věci podotkla, že se jedná o snahu žalobce o nepřípustné obcházení restituční legislativy. Připomněla rovněž, a to i v rámci samostatného podání, že odvolací soud se meritorně nezabýval otázkou přípustnosti předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a prvoinstanční soud se s touto otázkou vypořádal správně, jelikož v projednávané věci absentuje unijní prvek a nedochází k výkladu práva Evropské unie. Nadto dodala, že otázku, zda postup, jímž je žaloba na určení vlastnického práva zamítnuta s ohledem na neexistenci naléhavého právního zájmu, je či není souladný s právem Evropské unie, považuje za nerelevantní, neboť žalobní žádání žalobce nebylo zamítnuto z nedostatku naléhavého právního zájmu, nýbrž z meritorních důvodů. Domnívá se též, že nebyly splněny předpoklady pro odložení vykonatelnosti nákladových výroků. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, nebo aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a řízení zastavil (s ohledem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v absenci právní osobnosti žalobce).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Žalobce důvody přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. vymezuje argumentací o porušení jeho základních práv rozsudkem odvolacího soudu, a to práva na spravedlivé řízení (proces) ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), práva na ochranu majetku ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a práva na zákonného soudce (v odvolacím řízení) ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.

Dovolací soud, ač aprobuje závěr vyplývající z třetí výrokové věty stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. [námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“], současně připomíná, že samotné vymezení důvodu přípustnosti dovolání prostřednictvím námitky mající ústavně-právní rozměr dovolatele nezbavuje povinnosti uplatnit dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Takový požadavek Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, což se zcela zřetelně podává z bodu 39. odůvodnění shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu [„Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“].

Z výše uvedené konkluze plenárního stanoviska Ústavního soudu vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. lze sice vymezit porušením některého ze základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky, nicméně povinností dovolatele je současně uvést jaké konkrétní ustanovení hmotného či procesního práva bylo porušeno v intenzitě mající ústavně-právní rozměr, tedy uplatnit způsobem vyplývajícím z ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. jediný zákonem aprobovaný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odkaz dovolatele na závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15 (o naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci argumentací o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího soudu) je tak zjevně nepřípadný, neboť dovolatelem připomenuté závěry byly precedenčně nadřazeným a časově později přijatým plenárním stanoviskem Ústavního soudu zřetelně překonány. Sluší se dodat, že vzhledem k explicitnímu vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatelem, bylo nadbytečné, aby dovolací soud splnění této náležitosti dovolání identifikoval z jeho obsahu a vyhověl tak (v dané věci neaplikovatelnému) závěru vyplývajícímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces rozhodnutím či postupem odvolacího soudu. Z obsahu jinak obsáhlého dovolání nevyplývá, jaké konkrétní procesní právo dovolatele mělo být v průběhu řízení před odvolacím soudem porušeno, popřípadě ohledně porušení jakého práva, jehož se dopustil v řízení soud prvního stupně, nezjednal odvolací soud nápravu. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv (tedy ani práva na spravedlivý proces). Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nespojil-li tudíž dovolatel tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces s konkrétním ustanovením procesního předpisu, jehož nesprávná aplikace odvolacím soudem měla ústavně-právní rozměr, pak v uvedeném rozsahu dovolání trpí deficitem, jenž může vést toliko k vyslovení závěru o jeho nepřípustnosti.

Dovolání není přípustné ani z hlediska argumentace dovolatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. K výhradě žalobce o nesprávném obsazení soudního senátu (v rozporu s rozvrhem práce platným pro rok 2019 pro přidělování věci v rámci občanskoprávního odvolacího úseku Krajského soudu v Plzni), jenž projednal odvolání žalobce a rozhodl dovoláním napadeným rozsudkem, dovolací soud podotýká, že nesprávné obsazení soudu je zmatečnostním důvodem upraveným v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srovnej např. usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2786/2013). Argument o nesprávném obsazení soudu (samosoudcem či senátem) tudíž sám o sobě není s to přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. přivodit a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K prověření zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1200/2012, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002). K posouzení uvedených nedostatků řízení pak může Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu přistoupit podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. toliko tehdy, pokud je dovolání přípustné; o takový případ ovšem v nyní projednávané věci nejde.

Dovolací soud dále neshledává důvody pro předložení nyní posuzované věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Dovolatel tento návrh odůvodňuje s vědomím existence usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016 (ústavní stížnost podaná žalobcem směřující proti tomuto usnesení byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2624/17), v němž byla ve věci o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby týchž účastníků z hlediska naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. posuzována (coby prejudiciální) otázka vlastnického práva žalobce k pozemkům, k nimž má být jeho vlastnické právo určeno i v tomto řízení. Dovolací soud přitom uzavřel, že dovolání žalobce není přípustné, „jelikož právní otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.“ Dovolatel si v argumentaci o naplnění předpokladů odůvodňující postup pro institucionalizovanou změnu dosavadního právního názoru protiřečí. Na jedné straně tvrdí, že usnesením o odmítnutí dovolání nemohl dovolací soud v předchozí právní věci meritorně řešit žádné právní otázky, avšak na straně druhé navrhuje postup, který změnu v řešení dosud přijatých otázek hmotného práva jako jediný umožňuje. Skutečnost, že dovolací soud v předchozí věci uzavřel, že odvolací soud řešil právní otázku vztahující se k vlastnictví pozemků v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, neznamená, že by sám tyto otázky věcně posuzoval. Potom tudíž absentuje podmínka změny judikaturou ukotveného meritorního řešení určité právní otázky, neboť to se nenalézá v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016, ale v závěrech rozhodnutí dovolacího soudu (potažmo Ústavního soudu), s nimiž přípustnost dovolání žalobce v dříve posuzované věci Nejvyšší soud poměřoval.

Přípustnost dovolání nezakládá ani stěžejní žalobcova argumentace o porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku. Dovolatel ve zřejmé snaze v nyní projednávané věci eliminovat shodné posouzení přípustnosti jeho dovolání, má za to, že modifikace některých tvrzení, na níž zakládá dovolací argumentaci (jejich shrnutí je podáno na straně 5. dovolání), přítomnou právní věc odlišuje od dřívější věci, v jejímž rámci byla předběžná otázka tvrzeného vlastnického práva dovolatele k pozemkům z pohledu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. zkoumána usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016. Protože závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), s nimiž dovolací soud v dřívější právní věci konfrontoval přípustnost dovolání žalobce, řeší i právní otázky, jež žalobce nyní předestírá za použití – dle jeho náhledu – odlišné či modifikované argumentace, neshledává dovolací soud žádný relevantní důvod nekonfrontovat přípustnost dovolání v nyní projednávané věci s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (Ústavního soudu), k níž bylo přihlédnuto i v dřívější věci. Z tohoto důvodu nemůže přípustnost dovolání založit řešení právní otázky (dle dovolatele dosud výslovně neřešené), zda stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku, anebo pouze a jen k majetku, který byl zákonodárcem zahrnut do pozitivního restitučního práva. I řešení této otázky totiž z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež reflektovala judikaturu Ústavního soudu, jak bude dále uvedeno, vyplývá.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází dlouhodobě v otázce uplatnitelnosti (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů (žalobou na vydání věci, žalobou na vyklizení či žalobou určovací) podle obecných předpisů v konkurenci s předpisy restitučními (jako předpisy zvláštními) ze závěru, že ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu - občanského zákoníku (z rozhodovací praxe dovolacího soudu lze odkázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Uvedený závěr byl aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu a rozšířen i na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948) a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod číslem 477/2005 Sb., Ústavní soud odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů.

Ve shora označeném plenárním stanovisku, jehož závěry aproboval Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře a reflektoval je i soud dovolací, se uzavírá, že „restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučená možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů“ (srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1677/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011); stejný závěr uplatní se také v případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1566/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3481/2007), a vztahuje se i na nároky osob, jimž postavení osob oprávněných nepřiznával žádný restituční předpis. V této souvislosti se jeví vhodným (k argumentaci žalobce o kvazirestituční povaze projednávané věci) připomenout, že systém restitučních zákonů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé z majetkových křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek [osobních, věcných (jen z hlediska některých restitučních skutkových podstat), časových], které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem (kromě již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, srovnej dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (a nemohou překlenout, nebyl-li žalobce platnou právní úpravou zahrnut do okruhu oprávněných osob).

Shora připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu) jsou uplatnitelné i v projednávané věci, kdy se žalobce určovací žalobou podle obecných předpisů občanského práva domáhá nápravy (tvrzené) majetkové křivdy, k níž mělo dojít před 25. 2. 1948 na úkor osoby, jíž žádný restituční předpis postavení oprávněné osoby nepřiznává, a na podkladě způsobu odnětí vlastnického práva státem, jenž není aprobován žádným restitučním předpisem. Tvrdí-li v poměrech projednávané věci žalobce, že by měla být přípustnost určovací žaloby připuštěna právě proto, že na nápravu jemu způsobené majetkové křivdy restituční zákonodárství nepamatovalo a uplatněním určovací žaloby tak nemohl obejít postup stanovený zvláštními restitučními předpisy, pak i na takovou situaci se shora označená judikatura vztahuje. Takový závěr by tak byl odůvodnitelný i v případě, že by bylo možné přitakat argumentaci dovolatele, že k zániku vlastnictví nedošlo pro konkrétně v dovolání rozváděná pochybení při znárodnění, k němuž došlo (mělo dojít) podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. Jak však bude dále uvedeno, správnost tvrzení o vlastnickém právu žalobce založeném na zpochybnění zániku vlastnictví (a jeho nabytí státem) tímto znárodněním dovolací soud nesdílí.

Kromě závěru odvolacího soudu o nemožnosti uplatnit tvrzenou nápravu majetkové křivdy prostřednictvím určovací žaloby podle obecných předpisů občanského práva, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu) i ten závěr, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1996, sp. zn. II. ÚS 275/95, ze dne 11. 6. 2002, II. ÚS 336/01, a ze dne 15. 12. 2010, I. ÚS 2816/09); proto nemůže z hlediska nabytí vlastnického práva státem obstát ani argumentace žalobce o zrušení vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú.l.I, o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 1947. V přítomné právní věci bylo přitom současně zjištěno, že z majetku znárodňovaného podniku předmětné pozemky (stejně tak jako jakýkoliv jiný další majetek) vyňaty nebyly. Na účinky znárodnění nemělo by vliv ani případné pozdější nevyplacení náhrady (kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo v rozhodném období neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 -1948, avšak toliko v případě oprávněných fyzických osob, jež byly vlastníkem znárodněného majetku, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Přitom i na otázku, zda je nicotný výměr o určení rozsahu znárodnění majetkové podstaty podniku (Měšťanského pivovaru v Plzni, ze dne 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948) proto, že jej nevydal ministr výživy, nýbrž ministerstvo výživy, dává judikatura odpověď zápornou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1565/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2621/98). Má-li dovolatel (nesprávně) za to, že k dovršení znárodnění bylo nezbytné správním rozhodnutím označit majetek, jenž znárodnění podléhal, pak odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež takovou problematiku vůbec neřeší (viz odkaz dovolatele na str. 21 dovolání). Konečně, rozhodovací praxi se nepříčí ani závěr odvolacího soudu, že k nabytí vlastnického práva znárodněním podle poválečných dekretů, k němuž – jak vidno shora – docházelo ze zákona, nebylo třeba intabulace (zápisu do pozemkových knih), jestliže takovou podmínku zákon k nabytí vlastnictví nestanovil (potud je rozhodnutí i v souladu s odkazovaným nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, v němž se uzavírá, že v případě přechodů a jiných změn vlastnictví – na rozdíl od převodů – byla intabulace potřebná jen tam, kde to výslovně zákon vyžadoval). Sluší se uvést, že otázka vztahující se k podmínkám znárodnění, resp. i jeho povahy, tj. zda se jedná o proces či jednorázový akt, by byla relevantní pouze tehdy, pokud by z pohledu restitučního zákonodárství byl žalobce označen jako oprávněná osoba a okamžik pozbytí vlastnického práva by bylo potřebné zkoumat z hlediska nejdříve petrifikovaného časového okamžiku, jímž je datum 25. 2. 1948.

Z hlediska přípustnosti dovolání nelze přiznat relevanci ani úvahám dovolatele o závaznosti a aplikovatelnosti stanoviska pléna Ústavního soudu do poměrů projednávané věci [z pohledu argumentace o nepřihlédnutí Ústavního soudu při přijetí stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 22. 5. 1998 ve věci Vasilescu proti Rumunsku] nejenom proto, že shora uvedené závěry jsou též výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, ale i proto, že na závěry zpochybňovaného plenárního stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (jímž došlo zákonem předpokládaným postupem ke změně předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; srov. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) navázal Ústavní soud právě i ve své další nálezové judikatuře (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 280/04, nebo nález ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 881/07). Navíc shora citované rozhodnutí ESLP konstruuje přijaté konkluze na stavu „trvajícího vlastnictví“ stěžovatele, což není žalobcův případ.

Sluší se uvést (k argumentaci dovolatele o jeho legitimním očekávání v legislativní řešení nápravy tvrzených majetkových křivd, jež mu měly být způsobeny), že postavení žalobce zde nelze připodobňovat k postavení církevních právnických osob v době „prodlení“ (protiústavní nečinnosti) zákonodárce s vydáním zvláštního předpisu o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, k jehož vydání se stát církvím sám zavázal (na rozdíl od žalobce) jiným zákonem, jímž založil legitimní očekávání církevních právnických osob v přijetí takové právní úpravy, opírající se o výslovné zákonné zmocnění (srovnej zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). O případ takto nastaveného legitimního očekávání v restituci v přítomné právní věci nejde a nejenom proto nelze podanou žalobu pojímat jako restituční či snad „kvazirestituční“ ve smyslu dovolatelem odkazované judikatury, jež se proto v souzené věci neuplatní.

Zakládá-li se rozsudek odvolacího soudu na závěru, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku pozbytí vlastnického práva poválečným znárodněním, nejsou již pro rozhodnutí věci relevantní ani otázka případného nabytí vlastnického práva žalovanou vydržením, jež dovolatel předestírá v podaném dovolání a na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci již ani nestaví (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Dovolací soud neshledal (shodně jako ve věci posuzované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016) důvodným žalobcův návrh, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť v řízení před ním nevyvstala otázka výkladu aktů přijatých orgány EU. Shodně jako v dříve posuzované právní věci je opodstatněné konstatovat, že na žalobcem v tomto směru formulované otázce rozhodnutí založeno není (žaloba byla zamítnuta nikoliv bez věcného projednání pro absenci naléhavého právního zájmu, nýbrž proto, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí) a kdy tedy ani jím konstruovaná otázka unijního práva (jíž sleduje spíše zpochybnění konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu) není významná (relevantní) pro řešení daného případu (kdy byla by dána i jedna ze tří výjimek z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce; k tomu srovnej rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT /1982/, ECR 3415).

Pokud žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve vztahu k potvrzující části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k označeným akcesorickým výrokům. Proti nim však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a proto je povinen nahradit ostatním účastníkům řízení (žalované) náklady řízení, které jim v průběhu dovolacího řízení vznikly. Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a vznikly jí náklady na právní zastoupení v rozsahu náhrady mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby [sepis vyjádření k dovolání a k návrhu na předložení věci s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru EU - § 11 odst. 1 písm. k) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“] po 230.980,- Kč (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 7. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrady dvou režijních paušálů po 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhrady 21% daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, ve výši 97.137,60 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř. a § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady dovolacího řízení tedy činí celkem částku 559.697,60 Kč.

Ani dovolací soud neshledal žádný důvod neaprobovat tarifní hodnotu předmětu sporu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž užití přesvědčivým způsobem odůvodnil soud prvního stupně a akceptoval i soud odvolací (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž dovolací soud má za to, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění moderačního oprávnění soudu ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. (viz obdobně v bodě 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání žalobce, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

          Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 3. 6. 2020


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu