Rozhodnutí NS

6 Tdo 691/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/18/2019
Spisová značka:6 Tdo 691/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.691.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3197/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 691/2019-4 777

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2019 o dovolání obviněného J. O., nar. XY, státní příslušník Maďarské republiky, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 3 To 107/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 74/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Obviněný J. O. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 2 T 74/2017, uznán vinným pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) a pod bodem II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáními popsanými ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč (500 denních sazeb po 2 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody. [Týmž rozsudkem byl spoluobviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, pro skutek kvalifikovaný jako účastenství na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku].

2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný a státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. O. do výroku o trestu [ohledně spoluobviněného do zprošťujícího výroku] odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 3 To 107/2018, ve vztahu k obviněnému podle § 256 tr. ř. zamítl. [Ohledně spoluobviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve zprošťující části a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí].

I.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný, extrémně nesouladný s provedenými důkazy, neboť byl učiněn na podkladě řízení, které považuje za rozporné jak s příslušnými zákonnými ustanoveními, tak i s vybranými základními zásadami trestního řízení. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů chybovaly, pokud svá rozhodnutí opřely o selektivně vybrané důkazy vyznívající v jeho neprospěch, a to aniž by tyto náležitě prověřily, a naopak, důkazy svědčící v jeho prospěch zcela flagrantně bagatelizovaly, přičemž podle jeho mínění nebyl naplněn žádný z pojmových znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Rovněž se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, když mu v přípravném řízení nebyl ustanoven obhájce ani tlumočník. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 3 To 107/2018, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 2 T 74/2017, a aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací námitky směřují výlučně do procesní a skutkové oblasti a formálně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nejsou ani způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a to ani z pohledu tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, a proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


II.
Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř., byť ho dovolatel výslovně neuvedl] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

10. Dále musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami [v přípravném řízení využil svého práva a ve věci odmítl vypovídat; u hlavního líčení uvedl, že by se rád k obžalobě vyjádřil, ale že vůbec nestudoval spis a nic tedy o něm neví. V odvolání namítl podstatné vady řízení; nejasnost a nepřezkoumatelnost rozsudku; vyslovil pochybnosti o skutkových a právních závěrech; hodnocení důkazů v jeho neprospěch; nerespektování ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.; nemožnost seznámit se s výsledky vyšetřování, neboť v tu dobu neměl ustanoveného obhájce, ani příslušného tlumočníka atd.], se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí soud prvního stupně v bodě 74 reagoval na námitku doplňku znaleckého posudku, v bodě 75 na námitku nemožnosti seznámit se s výsledky vyšetřování. Odvolací soud pak ve svém usnesení reagoval na námitky obviněného např. – v bodě 15 se vyjádřil k aplikaci § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v bodě 17 k dalším procesním námitkám, v bodech 16, 18-21 reaguje na výhrady obviněného k rozsahu provedeného dokazování, zjištěnému skutkovému stavu, přičemž shledal úvahy soudu prvního stupně správnými, učiněnými v souladu se zákonem]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [za situace, kdy dovolacími námitkami nebyl naplněn smysl uplatněného dovolacího důvodu, ani žádného jiného dovolacího důvodu, nelze dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné].

11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad trestního řízení, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání.

12. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

13. I přes výše uvedené konstatování, které by postačovalo k odmítnutí dovolání obviněného, pouze nad rámec své přezkumné činnosti k obviněným namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů, zejména k námitce porušení zásady spravedlivého procesu, a to včetně zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V této souvislosti je pak nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků a listinných důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na obsáhlém vyvracení jednotlivých důkazů, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

14. Ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud blíže konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace s ohledem na konstatování správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

15. Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující skutečnosti. Co se týče námitky obviněného vztahující se k nedostatečnému prokázání fiktivnosti všech ve výroku o vině uvedených faktur, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že fiktivnost předmětných faktur byla prokázána celou řadou důkazů. V první řadě se jednalo o výpovědi svědků z řad statutárních orgánů, popř. osob v jejich postavení společností TOMTRES, s. r. o., LS. VZLET, s. r. o., KAPUV IMT družstvo, kteří pravost těchto faktur jednoznačně popřeli, kdy z jejich výpovědi vyplynulo, že o činnostech či dokonce existenci předmětných společností neměli jakoukoliv povědomost, neboť převážná část z nich se dostala do pozice statuárního orgánu pouze v důsledku zneužití jejich osobních údajů. Ve vztahu k těmto společnostem, ale také ke společnostem GLAVPROMALFA, s. r. o., PATERM, s. r. o. a Raifin, s. r. o., pak svědčí o fiktivnosti předmětných faktur také informace o historii a osudu těchto společností zjištěných správcem daně, konkrétně, že se převážně jedná o společnosti s fiktivním sídlem, nevykazující jakoukoliv činnost a které nepodávaly daňové přiznání a nikdy nebyly registrovány u příslušných státních orgánů jako zaměstnavatelé. V neposlední řadě je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 50–53 a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně str. 28–30, kde se soudy uvedenými skutečnostmi zabývaly a své hodnotící závěry rozvedly.

16. Ve vztahu k námitce porušení práva na spravedlivý proces nedostatečným zajištěním obhajoby obviněného v přípravném řízení, Nejvyšší soud uvádí, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 2. 11. 2016 a od totožného dne byl obviněný zastoupen JUDr. Novotným, a sice obhájcem, kterého si zvolil na základě plné moci. Následně obviněný svoji plnou moc dne 18. 10. 2017 odvolal, přičemž byl od 20. 10. 2017 zastoupen ustanovenou obhájkyni JUDr. Ludmilou Pražákovou. Následně udělil obviněný dne 2. 11. 2017 plnou moc obhájci JUDr. Janu Eichlerovi a poté obhájci JUDr. Karlu Polákovi. Z uvedeného je tedy více než zřejmé, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení řádně zastoupen. Obviněným namítaná skutečnost, že jeho obhájce neměl dostatek času na seznámení se se spisem je tak Nejvyšším soudem hodnocena jako zcela neopodstatněná, neboť v době, kdy měl obviněný možnost po skončení vyšetřování prostudovat spis, a sice v listopadu roku 2017, došlo z jeho podnětu ke změně ustanovené obhájkyně na jím zvoleného obhájce. Jakkoliv je tato skutečnost nepochybně zákonem stanoveným právem obviněného ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř., nemůže jeho dobrovolné využití a v důsledku této skutečnosti faktické zkrácení času nového obhájce na seznámení se s potřebnými informacemi, zakládat argumentaci pro porušení zásady na spravedlivý proces, jak to v konkrétním případě obviněný učinil [podrobněji bod 17 usnesení odvolacího soudu].

17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 6. 2019


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu