Rozhodnutí NS

6 Tz 38/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/20/2019
Spisová značka:6 Tz 38/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TZ.38.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nemajetková újma
Stížnost pro porušení zákona
Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. ř.
§ 2 odst. 5 tr. ř.
§ 254 odst. 1 tr. ř.
§ 229 odst. 2 tr. ř.
§ 268 odst. 2 tr. ř.
§ 269 odst. 2 tr. ř.
§ 271 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tz 38/2019-965


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Aleše Koláře stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného O. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


I. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, byl porušen zákon v neprospěch obviněného O. T. v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5 a § 254 odst. 1 tr. ř., pokud jím zůstal nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 35 T 3/2017-644, ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit na nemajetkovou újmu poškozeným pozůstalým nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 500 000 Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 300 000 Kč.

II. Pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, se v části, ohledně níž bylo vysloveno porušení zákona, zrušuje. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Rovněž se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 35 T 3/2017-644, a to pouze ve výroku, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit na nemajetkovou újmu pozůstalým poškozeným, a to nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 500 000 Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 300 000 Kč.

IV. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit nemajetkovou újmu poškozeným, a to nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 300 000 Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 100 000 Kč.

V. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozené nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY a H. P., nar. XY, bytem XY, odkazují se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.


Odůvodnění:

I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 35 T 3/2017, byl obviněný O. T. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným pod bodem 1) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou a rovněž k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu byla uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, částku 4 482,- Kč a poškozenému „Mu P.“ částku 19 460,- Kč. Konečně mu byla uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozeným pozůstalým, a to nezletilé AAAAA, nar. XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, částku 500 000,- Kč, dále P. P., nar. XY, částku 300 000,- Kč a H. P., nar. XY, částku 300 000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. K., nar. XY, odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození P. P. a H. P. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
    3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody, kterým byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, částku 4 482,- Kč, dále poškozenému „Mu P.“, nar. XY, částku 19 460,- Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, IČ 47673036, částku 4 482,- Kč a poškozenému P. P., nar. XY, částku 19 460,- Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
      4. Poté, co Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání obviněného výše popsaným způsobem, podala proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně proti výroku o náhradě škody, odvolání Česká republika - ministerstvo spravedlnosti. Toto odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 6 To 26/2018, zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané.
      II.
      Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní


      5. Proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 43 odst. 1 a 3 tr. ř. v neprospěch obviněného.
        6. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně se Ministerstvo spravedlnosti ČR obrátilo na Krajský soud v Ostravě podáním doručeným mu dne 14. 7. 2017, v němž uvedlo, že rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017, č. j. MSP-60/2017-ODSK-OTC/9, přiznalo poškozené H. P. jakožto oběti trestného činu peněžitou pomoc podle § 28 odst. 1 písm. c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, (dále jen „zákon o obětech trestných činů“) ve výši 200 000,- Kč. Tímto rozhodnutím došlo k přechodu nároku na náhradu škody podle § 33 citovaného zákona, a soud by tak měl obviněnému uložit povinnost nahradit ČR - Ministerstvu spravedlnosti škodu ve výši 200.000,- Kč. Součástí podání byla mimo jiné i kopie příslušného rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR s dokladem o vyplacení částky 200 000,- Kč H. P.
          7. Podáním doručeným dne 24. 8. 2017 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti Krajskému soudu v Ostravě, že rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017, č. j. MSP-62/2017-ODSK-OTC/19, přiznalo poškozené AAAAA peněžitou pomoc podle § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů ve výši 200 000,- Kč. Tímto rozhodnutím došlo k přechodu nároku na náhradu škody a soud by tak měl obviněnému uložit povinnost nahradit ČR - Ministerstvu spravedlnosti škodu ve výši 200 000,- Kč. I v tomto případě byla součástí podání kopie příslušného rozhodnutí ministerstva spravedlnosti s dokladem o vyplacení částky 200 000,- Kč AAAAA.
            8. Vrchní soud v Olomouci ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, přičemž tímto rozsudkem došlo pouze k opravě chybně uvedeného jména poškozeného P. P. Poté co tento soud rozhodl o odvolání O. T., podala ČR – Ministerstvo spravedlnosti odvolání proti výroku o náhradě škody uvedeného rozsudku, přičemž vyjádřila přesvědčení, že má postavení osoby poškozené. Uvedla, že podle § 33 zákona o obětech trestných činů na ni v rozsahu peněžité pomoci přešel nárok těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Nejpozději dnem, kdy byl Krajský soud v Ostravě vyrozuměn o přechodu jednotlivých nároků, mělo být nahlíženo na Českou republiku jako na účastníka řízení. Soudy však Českou republiku nijak nevyrozuměly a nezaslaly jí rozhodnutí ve věci. Česká republika proto navrhla částečné zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve výroku o náhradě škody s tím, aby Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené ČR- Ministerstvu spravedlnosti nemajetkovou újmu ve výši 400 000,- Kč, poškozené AAAAA částku 300 000,- Kč a poškozené H. P. částku 100 000,- Kč.
              9. Následně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 4. 2018, č. j. 6 To 26/2018-819, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako opožděně podané odvolání ČR - ministerstva spravedlnosti, přičemž konstatoval, že ve věci pochybil jak on, tak před ním Krajský soud v Ostravě, avšak předmětné pravomocné a vykonatelné rozhodnutí není možné zrušit jinak, než kasačním rozhodnutím orgánu, který je k tomu oprávněn.
                10. Podle ministra spravedlnosti došlo postupem Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci k porušení zákona v § 2 odst. 6 tr. ř., § 43 odst. 1, 3 tr. ř. a § 254 odst. 1 tr. ř. Vyplacením peněžité pomoci AAAAA a H. P. na Českou republiku podle § 33 zákona o obětech trestných činů v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci přešel nárok těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy a na Českou republiku tak mělo být nahlíženo jako na poškozeného. Krajský soud však této povinnosti ve vztahu k poškozené H. P. nedostál a tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. Stejnou vadou pak zatížil svůj postup ve vztahu k nároku původně svědčícímu AAAAA.
                  11. Následně ministr spravedlnosti zdůraznil, že stížnost pro porušení zákona podal ve prospěch obviněného, neboť soudy při rozhodování o jeho povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve prospěch jmenovaných poškozených porušily zákon v jeho neprospěch, když nezohlednily částky vyplacené těmto poškozeným již dříve Českou republikou, čímž obviněného zavázaly jednak k tomu, aby AAAAA zaplatil na nemajetkové újmě částku 500 000,- Kč namísto částky 300 000,- Kč, a dále k tomu, aby H. P. zaplatil na nemajetkové újmě částku 300 000,- Kč namísto částky 100 000,- Kč. Obviněnému tak bylo uloženo, aby poškozeným AAAAA a H. P. zaplatil na náhradě nemajetkové újmy významně vyšší částky, než jaké odpovídají skutečnému nároku jmenovaných poškozených vůči němu.
                    12. Odstraněním popsaného porušení zákona se pozice obviněného zlepší v tom, že bude postaveno na jisto, komu a v jaké výši má plnit, a zároveň se předejde situaci, kdy by na něm bylo na podkladě vadného výroku o náhradě škody představujícího exekuční titul, vymáháno neodpovídající plnění. K tomu ministr spravedlnosti dodal, že i když soud České republice nepřiznal postavení poškozeného a nerozhodl o povinnosti obviněného zaplatit jí na náhradě nemajetkové újmy 400 000,- Kč, nebrání jí nic v tom, aby své právo s úspěchem uplatnila v civilním řízení.
                    13. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a že v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., § 43 odst. 1 a 3 tr. ř., podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

                    14. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství se při veřejném zasedání Nejvyššího soudu se stížností pro porušení zákona ztotožnil a navrhl, aby jí bylo vyhověno tak, jak je uvedeno v jejím petitu bez jakýchkoliv změn a doplňků.

                    15. Obhájkyně obviněného pak v tomto veřejném zasedání uvedla, že jak ze strany soudu prvního stupně, tak ze strany soudu odvolacího, došlo k porušení některých ustanovení trestního řádu ve vztahu k otázce náhrady škody. Soud prvního stupně nerespektoval postavení Ministerstva spravedlnosti jakožto poškozeného, lze se tedy částečně ztotožnit s tvrzením Ministerstva spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Navrhla pak, aby byl zrušen výrok o náhradě škody nebo výroky o náhradě škody, jež jsou napadány a jsou předmětem tohoto řízení, a aby byla „poškozená“ odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

                      III.
                      Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

                      a) Obecná východiska

                      16. Nejvyšší soud v souladu s § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu porušen v neprospěch obviněného.

                      17. Podstatě argumentace uvedené v podané stížnosti pro porušení zákona, byť se s ní Nejvyšší soud zcela neztotožnil v otázce, v jakých ustanoveních k porušení zákona v neprospěch obviněného došlo, je nutno přisvědčit. V daných souvislostech je současně nutno konstatovat a zdůraznit, že povaha stížnosti pro porušení zákona, jež byla podána výhradně ve prospěch obviněného, určovala výše naznačené meze přezkumné činnosti Nejvyššího soudu včetně jeho oprávnění k rozhodnutí v dané věci. Stran ustanovení, k jejichž porušení podle ministra spravedlnosti došlo, lze uvést, že tato jsou v následujícím znění.

                      18. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
                        19. Podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
                          20. Podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jakém rozsahu se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. O těchto právech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.
                          21. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud, nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, přihlíží jen, pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
                            22. Dodat lze, že podle § 33 zákona poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.
                            b) Vlastní posouzení
                              23. V návaznosti na uvedená obecná východiska je zapotřebí na tomto místě předeslat, že skutkový stav popsaný ve stížnosti pro porušení zákona odpovídá obsahu spisu. Orgány činnými v trestním řízení, tedy konkrétně soudy obou stupňů, a Ministerstvem spravedlnosti byla v souvislosti s trestním stíháním obviněného vydána následující rozhodnutí.
                                24. Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 14. 6. 2017, č. j. MSP-60/2017-ODSKOTC/9 (viz č. l. 594 spisu), přiznalo poškozené H. P. peněžitou pomoc podle § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů ve výši 200 000,- Kč. Následně tuto částku také vyplatilo, o čemž svědčí výpis z bankovního účtu ze dne 12. 7. 2017 na č. l. 593 spisu. Tuto skutečnost Ministerstvo spravedlnosti sdělilo soudu prvního stupně oznámením o přechodu nároku na náhradu škody doručeným mu dne 14. 7. 2017 (viz č. l. 592 spisu).

                                25. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že poškozené H. P. náleží náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000,- Kč. Vůbec však nevzal na zřetel právě ty skutečnosti, které se podávaly z materiálů doručených mu dne 14. 7. 2017 Ministerstvem spravedlnosti. Rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 35 T 3/2017, tak rozhodl o povinnosti obviněného nahradit jmenované poškozené nemajetkovou újmu v uvedené výši, aniž by přitom započetl částku 200 000,- Kč, kterou poškozené H. P. již vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti (tj. neprovedl odečet této částky od částky 300 000,- Kč). Poškozené AAAAA pak správně přiznal jako náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 500 000,- Kč.

                                26. Ministerstvo spravedlnosti dále rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017, č. j. MSP-62/2017-ODSK-OTC/19 (viz č. l. 678 spisu), přiznalo poškozené AAAAA (zastoupené zákonnou zástupkyní P. K.) peněžitou pomoc podle § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů rovněž ve výši 200 000,- Kč. Tuto částku pak také vyplatilo, o čemž svědčí výpis z vypořádání závazků a pohledávek ze dne 18. 7. 2017 na č. l. 677 spisu. Uvedenou skutečnost Ministerstvo spravedlnosti sdělilo soudu prvního stupně oznámením o přechodu nároku na náhradu škody doručeným mu dne 24. 8. 2017 (viz č. l. 676 spisu), tj. až po vynesení jeho rozsudku.

                                27. Soud druhého stupně rozhodující o odvolání obviněného důvodně potvrdil správný závěr soudu nalézacího, že poškozeným H. P. a AAAAA náleží náhrada nemajetkové újmy, a to v jím určených výších. Stejně jako soud prvního stupně však v případě H. P. pominul skutečnosti, jež vyplývaly z materiálů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti (tj. přiznání a vyplacení částky 200 000,- Kč). Nesprávně postupoval i ohledně poškozené AAAAA. Rovněž zde totiž opomněl, že této poškozené vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti částku 200 000,- Kč (tj. neprovedl odečet této částky od částky 500 000,- Kč).

                                28. Nejvyšší soud se s ohledem na uvedené skutečnosti s ministrem spravedlnosti shoduje v tom, že vadný byl postup obou soudů (v případě soudu nalézacího jen ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy učiněnému k poškozené H. P.), pokud nezohlednily skutečnost, že k částečnému odčinění nemajetkové újmy poškozených došlo již tím, že jim byly státem vyplaceny částky ve výši 200 000,- Kč na podkladě výše citovaných rozhodnutí vydaných Ministerstvem spravedlnosti. Uvedená zjištění, která měly soudy (v případě soudu odvolacího ve vztahu k oběma poškozeným) učinit na podkladě listin, jež byly součástí trestního spisu v době jejich rozhodování, se měla promítnout v adhezním výroku jejich rozhodnutí. Konkrétně v případě soudu odvolacího měl uvedený soud přistoupit na podkladě odvolání obviněného i ke zrušení výroku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným H. P. a AAAAA, neboť tento výrok (výroky) mohl a měl podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat a na skutečnosti z listin plynoucích měl adekvátně reagovat, a to způsobem, který vyjádřil ve svém rozsudku (výroky IV. a V.) Nejvyšší soud. Správné je tudíž tvrzení ministra spravedlnosti, že v řízení předcházejícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (nikoli ryze rozsudkem samotným) došlo k porušení zákona v § 254 odst. 1 tr. ř. Vada adhezního výroku v části vztahující se k poškozeným H. P. a AAAAA, na niž odvolací soud nereagoval, má ovšem svoji příčinu nikoli ve vadném vyhodnocení důkazů, tj. v porušení § 2 odst. 6 tr. ř., jak tvrdil ministr spravedlnosti, nýbrž v porušení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť uvedený soud nezjistil správně (úplně) skutkový stav pro své rozhodnutí. Rovněž tato vada zakládá porušení zákona v řízení rozsudku odvolacímu soudu předcházejícím. Vlastní rozhodnutí (ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu nalézacího) je pak zatíženo vadou znamenající porušení § 228 odst. 1 tr. ř.

                                29. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, byl porušen zákon v neprospěch obviněného O. T. v ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5 a § 254 odst. 1 tr. ř., pokud jím zůstal nezměněn rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 35 T 3/2017-644, ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit na nemajetkovou újmu poškozeným pozůstalým nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 500 000,- Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 300 000,- Kč. Pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 To 99/2017-748, proto v části, ohledně níž bylo vysloveno porušení zákona, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

                                30. Rovněž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 35 T 3/2017-644, a to pouze ve výroku, jímž byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit na nemajetkovou újmu pozůstalým poškozeným, a to nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 500 000,- Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 300 000,- Kč.

                                31. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit nemajetkovou újmu poškozeným, a to nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY, k rukám její zákonné zástupkyně P. K., nar. XY, bytem XY, částku 300 000 Kč a H. P., nar. XY, bytem XY, částku 100 000,- Kč.

                                32. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené nezl. AAAAA, nar. XY, bytem XY a H. P., nar. XY, bytem XY, odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

                                33. Dlužno ovšem zdůraznit, že tímto rozhodnutím se nikterak nemění celkový rozsah náhrady nemajetkové újmy, který byl jmenovaným poškozeným přiznán. Obviněný je totiž povinen zaplatit jim takové částky, jež ve spojení s částkami vyplacenými jim státem (viz shora) odpovídají soudem prvního stupně správně určené výši náhrady nemajetkové újmy (tj. poškozené AAAAA v částce 500 000,- Kč a poškozené H. P. v částce 300 000,- Kč). Nemění se ani rozsah povinnosti, která stíhá obviněného. Mění se jen to, že na základě tohoto rozsudku Nejvyššího soudu je zavázán, aby jmenovaným poškozeným plnil zde uvedené částky, zatímco jeho povinnost k plnění vůči státu plyne z ustanovení § 33 zákona o obětech trestných činů, upravujícího přechod nároku.
                                  34. Obiter dictum (vzhledem k faktu, že stížnost po porušení zákona byla podána ve prospěch obviněného) Nejvyšší soud na tomto místě stručně dodává, že stát měl v daném řízení po poskytnutí plnění poškozeným H. P. a AAAAA postavení poškozeného a z tohoto důvodu mu svědčila i příslušná práva podle § 43 odst. 1 tr. ř., která soudy nižších stupňů nerespektovaly. Současně je ovšem namístě konstatovat, že stát se již v rámci daného trestního řízení nemohl účinně domáhat náhrady škody. Podle § 43 odst. 3 věta druhá totiž je třeba příslušný návrh učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, přičemž Ministerstvo spravedlnosti (jednající za stát) tento návrh učinilo v souvislosti s oznámením poskytnutí peněžité pomoci jmenovaným poškozeným jednak v době, kdy se již dokazování před soudem prvého stupně chýlilo ke konci (návrh spojený s poskytnutím peněžité pomoci poškozené H. P.), jednak až po rozsudku soudu prvého stupně (návrh spojený s poskytnutím peněžité pomoci poškozené AAAAA). Je sice skutečností, že poskytnutím peněžité pomoci jmenovaným poškozeným na stát přešel ve smyslu § 33 zákona o obětech trestných činů jejich nárok v rozsahu vyplacených částek, to však nelze interpretovat tak, že by stát vstoupil do práv poškozených v tom smyslu, že pokud ony svůj nárok na nárok nemajetkové újmy uplatnily řádně a včas, platí totéž i pro stát. Jeho nárok je totiž zcela samostatný (regresní povahy) a vznikl teprve poskytnutím peněžité pomoci, neboť teprve tehdy byla státu způsobena újma, kterou je se zřetelem ke zmíněnému ustanovení § 33 zákona o obětech trestných činů obviněný povinen uhradit.
                                  V.
                                  Ke způsobu rozhodnutí


                                  35. Nejvyšší soud neshledal důvodným, aby postupoval způsobem, který navrhl v podané stížnosti po porušení zákona ministr spravedlnosti. Jeho návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že by zrušil (celý) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (a na něj obsahově navazující rozhodnutí) a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nemohl být Nejvyšším soudem vyslyšen, neboť pro zrušení rozhodnutí v takovém rozsahu není na podkladě stížnosti pro porušení zákona zaměřené jen vůči části rozhodnutí důvodu. Postupovat nešlo ani tak, že by věc byla uvedenému soudu vrácena jen z důvodu nového rozhodování o vadném adhezním výroku (viz § 271 odst. 2 a § 265 tr. ř.). Za tohoto stavu věci a se zřetelem ke skutečnostem shora rozvedeným postupoval Nejvyšší soud způsobem, který plyne z výroku jeho rozsudku.

                                  P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

                                  V Brně dne 20. 6. 2019

                                  JUDr. Vladimír Veselý
                                  předseda senátu