Rozhodnutí NS

5 Tdo 3/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:5 Tdo 3/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.3.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 205 odst. 2 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
§ 228 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 3/2019-30


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 55 To 410/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 206/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 2 T 206/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti E. T., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „E. T.“), na náhradu škody částku ve výši 163 449 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost E. T. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 55 To 410/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu obviněného J. K. uznal vinným při pozměněném popisu skutku shodnými trestnými činy jako soud prvního stupně, za něž mu uložil také stejný trest jako soud prvního stupně. Dále též rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody, oproti soudu prvního stupně přiznal poškozené E. T. nárok na náhradu škody pouze ve výši 135 632 Kč, se zbytkem jejího nároku ji, podobně jako ostatní poškozené s jejich nároky, odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu druhého stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v přesně nezjištěné době dne 24. 9. 2016 vnikl po vytržení vnějších i vnitřních křídel zavřeného okna do provozovny poškozené obchodní společnosti E. T., kde několika práškovými hasícími přístroji, které zde byly umístěné, postříkal suterén a zařízení ve 3 patrech budovy, dvěma volně odloženými spreji žluté a bílé barvy postříkal skla, zrcadla a výpočetní techniku, volně odloženým diamantovým řezákem pořezal několik kusů skel obrazů, nezjištěným předmětem poškodil 6 ks pláten a desek obrazů určených k zarámování a obraz vytvořený z puzzle a v suterénu budovy otevřel ventil s vodou, kterou nechal téci na podlahu. V přízemí budovy z dřevěného stojanu vzal 4 láhve vína, které si s sebou odnesl domů. Tímto jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti E. T. škodu na zařízení budovy a vnitřním vybavení ve výši 135 632 Kč a odcizením 4 ks láhví vína škodu ve výši nejméně 400 Kč. Dále poškozeným uvedeným ve výroku rozsudku způsobil poškozením 3 ks obrazů škodu v přesně nezjištěné výši. Obviněný takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 2 T 214/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, sp. zn. 2 To 126/2011, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 2 T 82/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, sp. zn. 2 To 325/2011, kterým byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 14. 11. 2013.
II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněný s rozhodnutími soudů nižších stupňů nesouhlasil, neboť jsou podle něj zatížena nesprávným právním posouzením skutku i jiným nesprávným hmotněprávním posouzením. Obviněný jim vytýkal především chybně určenou výši škody, kterou podle zjištění soudů nižších stupňů měl svým činem způsobit. Obviněný proto své dovolání směřoval do výroku o vině a do výroku o povinnosti k náhradě škody. Svými námitkami navázal na své předchozí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
    6. Obviněný namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by se zmocnil diamantového řezáku, jakkoliv s ním manipuloval, či dokonce s ním poškodil nějaké věci. Soud prvního stupně tím porušil zásadu presumpce neviny, ale i další zásady, jimiž je ovládáno dokazování. Skutek v tomto směru podle něj není ničím prokazován, upozornil na odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, z něhož nevyplývá, že by řezák držel v ruce. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly řádně s jeho námitkami, nevzaly v potaz nesrovnalosti ve výpovědi jednatele poškozené obchodní společnosti E. T. T. A., jeho různá vyjádření v různých časových obdobích, především teprve dodatečné oznamování dalších škod (zejména jde-li o poškození věcí v rámovně a galerii s odstupem 2 dnů) apod. Závěry soudů nižších stupňů jsou v tomto ohledu podle něj založeny na pouhých spekulacích a domněnkách a promítly se nejen do stanovení výše škody v popisu skutku a do výroku o povinnosti k její náhradě, ale i do závěru o konkrétním stupni společenské závažnosti jeho jednání v rámci posuzované společenské škodlivosti případu, a to i s výrazným dopadem do roviny trestu ukládaného v této věci.

    7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
    III. Vyjádření k dovolání

    8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Soudy nižších stupňů podle ní nijak nezasáhly do práva na spravedlivý proces obviněného svévolným hodnocením důkazů, jak poukazuje obviněný. Poukázala na to, že obviněný se ve svém dovolání omezil pouze na vlastní hodnocení odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, avšak vytrženého z kontextu provedeného dokazování. Státní zástupkyně také neshledala extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními týkajícími se použití diamantového řezáku. Poukázala na to, že obviněným uváděný účinek spočívající v poškození několika kusů skel obrazů byl pouhým zlomkem celkové škody na zařízení budovy a vnitřním vybavení poškozené obchodní společnosti E. T., jakož i na předmětech jejích zákazníků uložených v jejích prostorách, byl také způsoben jiným „modem operandi“ než souběžně prováděným sprejerstvím ve smyslu § 228 odst. 2 tr. zákoníku. Dále uvedla, že soud prvního stupně nemohl tento důkaz posoudit izolovaně a pouze na jeho podkladě dovodit, že obviněný nepoškodil skla obrazů pomocí diamantového řezáku jen proto, že na něm nezanechal svoji biologickou stopu. Soudy nižších stupňů tuto část skutkového děje (tento jeho konkrétní výsledek) musely hodnotit ve vzájemných souvislostech s celým řetězcem usvědčujících důkazů nepřímé povahy, tak jak jsou specifikovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 3-5). Proto nepochybily, pokud připustily, že obviněný při manipulaci s diamantovým řezákem mohl použít rukavice, případně hadr. Státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkou obviněného, že původně při prvním ohledání místa činu nebyla namítaná poškození v galerii a rámovně vůbec zaznamenána a že se tak stalo až s odstupem 2 dnů po dodatečném oznámení jednatele poškozené společnosti E. T. Podotkla, že obviněný zcela přehlédl celkový rozsah a charakter způsobených škod včetně úniku vody, proto poškrábaná skla zarámovaných obrazů nemusela být při prvotním ohledání místa činu vůbec zaznamenána. Za irelevantní označila také námitku chybného použití zásady „in dubio pro reo“, neboť se jedná o výhradu procesního pochybení, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.

    9. Státní zástupkyně také odmítla námitku jiného nesprávného hmotněprávního posouzení skutkového závěru o způsobené škodě v rámci výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu. Obviněný totiž přehlédl, že tento výrok se vztahuje k vyslovení jeho povinnosti nahradit škodu způsobenou pouze na zařízení a vnitřním vybavení budovy poškozené obchodní společnosti E. T. a nikoliv škodu způsobenou poškrábáním skel obrazů zákazníků. Neakceptovala ani námitku obviněného, že nesprávně stanovená výše způsobené škody se promítla do závěru o konkrétním stupni společenské závažnosti jeho jednání v rámci posuzování společenské škodlivosti případu, a to s výrazným dopadem do roviny trestní sankce ukládané v této věci. I v tomto směru mají námitky obviněného jasný skutkový základ.
      10. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.

      11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
      IV. Posouzení důvodnosti dovolání

      a) Obecná východiska

      12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

      13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

      14. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
      b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

      15. Obviněný svým dovoláním napadl rozsudek soudu druhého stupně, neboť měl podle obviněného vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Především podle obviněného soud druhého stupně vycházel z chybného závěru, že obviněný se zmocnil diamantového řezáku a poškodil s ním několik kusů skel obrazů a 6 ks pláten a desek obrazů určených k zarámování a obraz vytvořený z puzzle, který podpořil nepodloženou domněnkou, že při manipulaci s diamantovým řezákem mohl použít rukavice, hadr apod.

      16. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 7 až 8 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

      17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

      18. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

      19. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Pokud jde o manipulaci s diamantovým řezákem, soud prvního stupně se tímto důkazem zabýval, vycházel ze závěru odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, že zachycenou biologickou stopu na řezáku nezanechal obviněný. Následně jej rozvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 8), v němž připustil logickou možnost, že obviněný mohl při manipulaci s diamantovým řezákem použít rukavice, hadr apod. Jinými slovy soudy nižších stupňů vycházely z toho, že uvedený důkazní prostředek nepotvrdil, že by s řezákem manipuloval obviněný, avšak tuto verzi skutkového děje, kterou soudy nižších stupňů považovaly za prokázanou na základě jiných důkazů, ani nevyvrátil. Soudy nižších stupňů tak vycházely především z logické úvahy vyplývající z ostatních zjištěných skutečností na základě celé řady důkazů, že to byl obviněný, kdo se vloupal do uvedených prostor poškozené obchodní společnosti E. T., že to byl on, kdo vnitřní zařízení v těchto prostorách ničil, kdo si odtud též odnesl láhve vína. Především vycházely z toho, že obviněný různým způsobem ničil majetek obchodní společnosti E. T., a sice že po vniknutí do uvedených prostor při současném poškození oken, která vylomil, záměrně sprejem postříkal skla, zrcadla a vnitřní vybavení, že vystříkal i hasicí přístroje a že záměrně pustil a nechal téci vodu, aby škodu pokud možno zvětšil. Jeví se proto nanejvýš logické, že do řady těchto různých způsobů poškození vnitřního vybavení a prostor obchodní společnosti E. T. plně zapadá i pořezání skel, pláten a rámů řezákem v jiné části prostor. Nebylo ani zjištěno, že by se tohoto ničení účastnil kdokoliv jiný. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednatel poškozené obchodní společnosti T. A. tato poškození zjistil až s určitým časovým odstupem, protože prvně zjišťoval zjevně viditelné škody způsobené vodou a spreji. Obviněný při uplatnění této námitky totiž zcela přehlížel celkový rozsah a charakter způsobených škod včetně úniku vody, proto poškrábaná skla zarámovaných obrazů nemusela být při prvotním ohledání místa činu vůbec zaznamenána. Ostatně i z výpovědi svědka T. A. vyplývalo, že ani v době jeho výslechu zdaleka nebyly všechny škody napraveny. Ani dovolací soud tak nemá pochybnosti o správnosti závěrů soudů nižších stupňů, nelze říci, že by šlo projev svévole při hodnocení důkazů, jak se snad domníval obviněný.

      20. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.

      21. Jde-li o závěrečnou námitku obviněného, že chybně zjištěný rozsah poškozených věcí se promítá též do závěru o konkrétním stupni společenské závažnosti jeho jednání, jakož i do výroku o trestu, ani s tím nemohl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů souhlasit. I v tomto směru totiž obviněný zjevně vychází ze zcela jiné skutkové verze, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Nad rámec uvedeného lze však zmínit, že ani případná úvaha o trestní neodpovědnosti z důvodu subsidiarity trestní represe i při nižším rozsahu škody (pokud by nezahrnovala předmětné obrazy a rámy) nemá jakékoliv opodstatnění s ohledem na celou řadu okolností případu, pro které je třeba jednání obviněného posuzovat jako trestný čin a uplatňovat jeho trestní odpovědnost (zejména s ohledem na rozsah poškození, míru zavinění a pohnutku obviněného, jeho osobu a trestní minulost, spáchání více trestných činů v jednočinném souběhu etc.).

      22. Stejně tak zcela nedůvodné a dovolacím důvodům neodpovídající jsou výhrady obviněného vůči výběru druhu trestu a jeho výměry soudem druhého stupně. Nejvyšší soud k tomu jen stručně upozorňuje, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.

      23. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného jsou výhradně skutkového charakteru, obviněný jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňoval, polemizoval výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takové námitky ovšem neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.


      V. Závěrečné shrnutí

      24. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním.

      25. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


      V Brně dne 16. 1. 2019


      JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
      předseda senátu