Rozhodnutí NS

32 Cdo 1846/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/19/2019
Spisová značka:32 Cdo 1846/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1846.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rozsudek pro zmeškání
Dotčené předpisy:§ 153b o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1846/2019-132


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ch., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodu, Horní 14, proti žalované
P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Varhánkova 1240, o zaplacení 191 970,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 79/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Cmo 6/2019-93, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Cmo 6/2019-93, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2018,
č. j. 36/6 Cm 79/2013-82, se mění tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60, se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 7 Cmo 159/2018-107,
se zrušuje.


Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-82, jímž byl zamítnut návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že první jednání ve věci, které bylo nařízeno na 12. 4. 2018 v 13:30, žalovaná zmeškala. M. K., jednatel žalované, se do jednací síně dostavil až v 13:43, tedy poté, co byl rozsudek pro zmeškání vyhlášen a jednání bylo v 13:41 skončeno. Důvody, o nichž jednatel žalované tvrdil, že zapříčinily zmeškání jednání (zdravotní indispozice společníka žalované, který se měl původně prvního jednání zúčastnit namísto jednatele, problémy s dopravou a bloudění po budově soudu) žalovaná pouze tvrdila, ale nijak neprokázala, a nelze je hodnotit jako omluvitelné.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2104, sp. zn. Pl. ÚS 49/10. Jednání dne 12. 4. 2018 dovolatelka nezmeškala, toliko se zpozdila, a to navíc z omluvitelných důvodů.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka sice v dovolání neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu, nicméně odkázala na konkrétní a přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, od níž se podle ní odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu, na který dovolatelka odkázala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1594/16, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle § 153b odst. 4 zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.

V nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, Ústavní soud vyložil, že soud musí „v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Především by měl soud přihlédnout k tomu, že v současné době jsou drobná zpoždění, např. v důsledku selhání techniky (zejm. v dopravě), častá a člověkem mnohdy neovlivnitelná.“ V nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, Ústavní soud vysvětlil, že „nejdůležitější materiální podmínkou kontumačního rozsudku je absence procesní aktivity žalovaného. Obecný soud tak rozsudek pro zmeškání nesmí vydat, pokud se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Druhá materiální podmínka spočívá v rozlišování mezi zmeškáním a pouhým zpožděním. Pokud se tedy žalovaný dostavil na jednání jen se zpožděním několika minut, není použití rozsudku pro zmeškání namístě.“ Dospěl rovněž k závěru, že „podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musejí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.“

V nyní projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně závěry vyjádřenými v citovaných nálezech Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, neřídil, neboť nerozlišil mezi zmeškáním a zpožděním a dospěl k nesprávnému závěru, že dostavil-li se jednatel žalované do jednací síně 13 minut po začátku jednání, resp. 2 minuty po jeho skončení, jednání zmeškal.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.

Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku.

Podle § 153b odst. 5 pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.

Nejvyšší soud tedy v souladu s § 243d odst. 2 větou první o. s. ř. zrušil i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Cmo 159/2018-107, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno, se tento návrh stal bezpředmětným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2019



JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu