Rozhodnutí NS

22 Cdo 4011/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 4011/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4011.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Předkupní právo
Stavba, součást pozemku (superficies solo cedit) (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 3054 o. z.
§ 3056 odst. 1 o. z.
§ 1086 odst. 1 o. z.
§ 1086 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/26/2019
I.ÚS 1042/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
06/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4011/2018-209


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., IČO 49969927, se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Statutárnímu městu Brno, IČO 44992785, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, o uložení povinnosti prodat pozemky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 47/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 18 Co 41/2016-175,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 45 C 47/2014-92, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí soud přikázal do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaný na LV č. XY pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to za náhradu ve výši 1 547 100 Kč přiznanou žalované 1) jako vlastníkovi tohoto pozemku [výrok I. písm. a)]. Dále zamítl žalobou v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby jí soud přikázal do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaný na LV č. XY pro toto k. ú. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to za náhradu ve výši 154 710 Kč přiznanou žalovanému 2) jako vlastníkovi tohoto pozemku [výrok I. písm. b)]. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) částku ve výši 29 600 Kč (výrok II.) a žalované 2) částku ve výši 27 588 Kč (výrok III.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, č. j. 18 Co 41/2016-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., změnil jej ve výroku II. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku ve výši 1 200 Kč (výrok II.) a žalovanému 2) částku ve výši 23 171,50 Kč (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce dovolacím soudem již vyřešené, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017), že § 1086 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), lze aplikovat pouze u staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014. Má za to, že pokud je vlastníkem stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014, má právo požadovat podle § 1086 odst. 2 o. z. přikázání tohoto pozemku do jejího výlučného vlastnictví. Domáhá se tak totiž sjednocení vlastnických práv ke stavbě a pozemku, na němž byla tato stavba zřízena, a to za účelem naplnění superficiální zásady, na níž je o. z. založen. Uzavřely-li soudy, že má jako vlastník stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 pouze předkupní právo k tomuto pozemku podle § 3056 odst. 1 o. z., dopustily se při výkladu příslušných ustanovení o. z. přepjatého formalismu, a porušily tak právo žalobkyně na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Napadá také rozhodnutí soudů obou stupňů o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému 2) za zastupování advokátem. Namítá, že žalovaný 2) jako statutární město disponuje dostatečným materiálním a personálním zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů.

Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a neshledává žádný důvod pro odklon od judikaturního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017. Žalobkyně nemá na základě § 1086 o. z. a § 3056 o. z. právo požadovat přikázání cizích pozemků pod její stavbou do vlastnictví, ale k těmto pozemkům jí svědčí pouze předkupní právo. Zakotvení předkupního práva plně navazuje na superficiální zásadu a cílí k jejímu naplnění v případech, ve kterých nelze dosáhnout právního sjednocení vlastnického režimu stavby a pozemku již účinností o. z. Jiné řešení by totiž bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vlastníci stavby i pozemku mají rovnocenná vlastnická práva, do nichž nelze nezákonně, tedy i způsobem naznačeným žalobkyní, zasahovat. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, shledá-li jej přípustným.

Žalovaný 2) rovněž považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Žalobkyně se nemůže, jako vlastnice stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014, domáhat, ve smyslu § 1086 o. z., přikázání pozemku do svého výlučného vlastnictví, pouze má za podmínek stanovených zákonem předkupní právo k tomuto pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda má žalobkyně jako vlastník stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 právo požadovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přikázání tohoto pozemku do jejího výlučného vlastnictví.

Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se nepřihlíží.

Podle § 1086 odst. 1 o. z. kdo v dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu, má právo domáhat se po vlastníku pozemku, který o zřizování stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že „zákonodárce si byl vědom, že i po 1. 1. 2014 budou existovat dříve postavené stavby stojící na cizích pozemcích, a tuto situaci řešil ‚v zásadě‘ zřízením vzájemného předkupního práva k pozemku a ke stavbě; zjevně tedy neměl v úmyslu řešit tento stav konstitutivními rozhodnutími soudu, měnícím vlastnické poměry.“

Dále poznamenal, že „ustanovení § 1084 odst. 2 až § 1086 o. z., upravující režim staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku, jsou založena na uplatnění superficiální zásady. ‚Režim § 506 o. z. se nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014. Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad uvedený v § 3054 o. z., tedy že vlastník pozemku je zároveň vlastníkem stavby stojící na tomto pozemku‘ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016). To, že i § 1086 odst. 2 o. z. vychází ze superficiální zásady, tedy že stavba tam uvedená je součástí pozemku, vyplývá i z toho, že zákon tak jako v ustanoveních předpokládajících oddělené vlastnictví (§ 3054 a násl. o. z.) nemluví o ‚vlastníkovi stavby‘, příp. o ‚vlastnictví stavby‘, ale o ‚zřizovateli stavby‘; jde tu tedy o řešení případů, ve kterých se uplatní superficiální zásada, tedy staveb zřízených neoprávněně na cizím pozemku od 1. 1. 2014. Na jiné případy nelze uvedená ustanovení aplikovat.“

Žalobkyně tedy nemá podle § 1086 odst. 1 o. z. právo na přikázání pozemku (na kterém byla zřízena stavba v jejím vlastnictví) do svého vlastnictví, a to již jen z toho důvodu, že stavba byla zřízena na tomto pozemku před 1. 1. 2014.

Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že § 1083 a násl. upravuje především vypořádání staveb neoprávněných, tedy staveb zřízených na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního titulu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3, roč. 1999, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016). Z obsahu spisu se nepodává (a žalobkyně v průběhu řízení netvrdila ani neprokazovala), že by stavba v jejím vlastnictví byla zřízena na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu, tedy byla stavbou neoprávněnou (pro úplnost lze uvést, že žalobkyně v odvolacím řízení doplnila svá tvrzení tak, že stavba byla zřízena na cizím pozemku na základě příslušného soukromoprávního titulu).

Vypořádání staveb zřízených na cizím pozemku před 1. 1. 2014 je upraveno v § 3056 o. z., který upravuje vzájemné předkupní právo vlastníka stavby a vlastníka pozemku a směřuje tak k naplnění superficiální zásady. Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, vyložil, že toto zákonné předkupní právo, zakotvené v § 3056 o. z., nemůže být soudy aplikováno mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku za situace, kdy pouze nedošlo k dohodě o uzavření kupní smlouvy mezi těmito stranami (např. z důvodu neshody o kupní ceně), přičemž vlastník pozemku neuzavřel kupní smlouvu s třetí osobou (koupěchtivým). Jinými slovy naplnění superficiální zásady lze docílit pouze zákonem předvídaným způsobem podle § 3056 o. z., tedy na základě vzájemného předkupního práva k pozemku a stavbě, které svědčí jejich vlastníkům, nikoliv přikázáním pozemku pod oprávněnou stavbou zřízenou před 1. 1. 2014 do vlastnictví vlastníka stavby, tedy způsobem požadovaným žalobkyní.

Shora uvedený výklad § 1086 a 3056 o. z. rovněž nelze označit za přepjatě formalistický a dotýkající se základních práv a svobod žalobkyně, potažmo porušující její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je třeba vyjít z toho, že vlastníci pozemků i vlastníci oprávněných staveb postavených na těchto pozemích před 1. 1. 2014 mají rovnocenná vlastnická práva, do nichž nelze nezákonně zasahovat. Tato interpretace je založena na ochraně vlastnického práva zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a zohledňuje principy legitimního očekávání, ochrany nabytých práv a právní jistoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud neshledává s ohledem na výše uvedené žádný důvod pro jiné posouzení této, dovolacím soudem již vyřešené, právní otázky, není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Přiléhavá není také námitka žalobkyně, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není přesvědčivé, protože odvolací soud pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a vysvětlil, proč se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným nalézacím soudem. Svou argumentaci podpořil rovněž odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Okolnost, že se žalobkyně s jeho závěry neztotožňuje, však nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, příp. porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2913/2015).

Dovolání žalobkyně směřující do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, která byla přiznána žalovanému 2), není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu