Rozhodnutí NS

23 Cdo 2882/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 2882/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2882.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/12/2018
IV.ÚS 4006/18
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2882/2018-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně ASIO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Kšírova 552/45, identifikační číslo osoby 48910848, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalované Technické služby Hostivice, se sídlem v Hostivicích, Jiráskova 100, identifikační číslo osoby 00875210, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení částky 2.839.747,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 367/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-26, takto:


I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-26, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


    Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, rozhodl, že řízení o zaplacení částky 2.839.747,50 Kč s příslušenstvím se zastavuje (bod I. výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

    K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-26, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

    Proti usnesení soudu prvního stupně i proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

    Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

    Dovolatelka svým podáním napadla výslovně i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí soudu odvolacího. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelka napadla dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, zastavil.

    Co se dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-26, týče, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).

    Dovolatelka v podaném dovolání pouze konstatuje, že „jsou naplněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř.“, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že se v tomto případě jedná o případ zcela jasně přepjatého formalismu, a vyjadřuje svůj nesouhlas se zastavením řízení. Dovolatelka však touto argumentací požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála, když nijak nevymezuje konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř.

    Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

    Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro výše uvedenou vadu pokračovat.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 25. 9. 2018

    JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
    předseda senátu