Rozhodnutí NS

23 Cdo 3496/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2016
Spisová značka:23 Cdo 3496/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3496.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/23/2016
III.ÚS 1654/16
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
01/15/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

23 Cdo 3496/2014



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) COMPAG CZ s.r.o., se sídlem v Mimoni IV, V Lukách 95, PSČ 471 24, IČO 62241630, a b) COMPAG MLADÁ BOLESLAV s.r.o., se sídlem v Mladé Boleslavi III, Vančurova 1425, PSČ 293 01, IČO 47551984, obou zastoupených JUDr. Petrem Doušou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, PSČ 293 01, proti žalovanému městu Nový Bor, náměstí Míru 1, PSČ 473 01, IČO 00260771, zastoupenému JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, se sídlem v Novém Boru, náměstí Míru 1, PSČ 473 01, o zaplacení částky 3 058 917,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 181/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 12. února 2014, č. j. 30 Co 333/2013-203, takto:


I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 22 C 181/2012-129, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 3 058 917,70 Kč s úrokem z prodlení vymezeným ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a žalobkyně b) uzavřely dne 16. dubna 2007 jako zhotovitelé se žalovaným jako objednatelem podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouvu o nakládání s komunálním odpadem, v níž se zavázaly k plnění veřejné zakázky žalovaného, jejímž předmětem byl komplexní tříděný sběr komunálního odpadu specifikovaného v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), včetně jeho využití (pokud je reálné) nebo odpovídající odstranění, od fyzických osob s trvalým pobytem nebo vlastnících nemovitost na území města N. B. a vedení evidence o odebraných odpadech, sběr a odstranění nebezpečných složek komunálního odpadu na území města N. B. a dále činnosti ve smlouvě výslovně neuvedené, ale nezbytné pro řádné a úplné plnění zakázky podle přílohy č. 1 této smlouvy – Zadávací dokumentace. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2014; cena byla ve smlouvě sjednána na částku 7 708 664,40 Kč za jeden rok, což činí za celou dobu plnění částku 64 213 191,11 Kč, včetně DPH, na podkladě soupisu provedeného plnění odsouhlaseného oprávněnou osobou objednatele na základě faktur vystavených zhotovitelem. Dále se účastníci této smlouvy v jejím článku 5.4 dohodli, že cena plnění může být zvýšena pouze po odsouhlasení radou města a na základě písemného dodatku k této smlouvě, pokud dojde ke změně legislativy, zvláště pak ke změnám zákonných poplatků při respektování zákona o odpadech a výše zákonných poplatků za rok 2006.

Žalobkyně se domáhají úhrady faktury č. 102054/10, vystavené na částku 3 058 917,70 Kč, kterou žalobkyně žalovanému vyúčtovaly poplatek za uložení komunálního a objemného odpadu na skládce za rok 2008 - 2009.

Zákon o odpadech stanovil poplatek za ukládání odpadů na skládky pro rok 2006 na částku 300 Kč za 1 tunu komunálního odpadu a z této výše poplatku vycházela i smlouva účastníků, neboť zadávací dokumentace, z níž tato smlouva vycházela, byla zpracována v roce 2006. Podle závěru soudu prvního stupně by bylo nelogické, aby v následujících letech 2008 a 2009 odpadové hospodářství zákonem danou povinnost hradit poplatek za ukládání odpadů nerespektovalo a nezahrnovalo jej ve výši, kterou zákon o odpadech stanovil pro rok 2008 na částku 400 Kč a pro rok 2009 na částku 500 Kč za jednu tunu odpadu, který žalobkyně jako provozovatelé skládky musí odvádět příslušné obci, v jejímž katastrálním území skládku provozují. Smluvní ujednání o ceně je podle závěru soudu prvního stupně nutno vyložit tak, že výše zákonného poplatku nebyla zahrnuta žalobkyněmi do jejich nabídky v rámci výběrového řízení vyhlášeného žalovaným, a předpokládané navyšování poplatků za ukládání odpadu podle zákona o odpadech nebylo součástí původní smluvně stanovené ceny, a to s ohledem na to, že zadávací dokumentace, kterou nebyly žalobkyně jako uchazeči oprávněny jakkoliv měnit či doplňovat, neobsahovala žádnou grafickou tabulku, z níž by taková možnost vyplývala. Celková cena za ukládání odpadů nebyla přitom stanovena jako absolutní a neměnná (viz citovaný článek 5.4 smlouvy). Jelikož výši poplatků za ukládání odpadu stanoví zákon, nelze tuto zákonnou povinnost měnit žádnou smlouvou ani vedlejším ujednáním, a to i bez ohledu na podmínky výběrového řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že právním důvodem vzniku závazku žalovaného zaplatit částku 3 058 917,80 Kč je smlouva o nakládání s komunálním odpadem, kterou žalovaný porušil tím, že za ukládání komunálního a objemného odpadu žalobkyním nehradil zákonem stanovené poplatky, jejichž úhradu samotná smlouva nevylučovala.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 30 Co 333/2013-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 3 058 917,70 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

Odvolací soud nezpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům.

Odvolací soud poukázal na ustanovení § 4 zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. června 2010, podle něhož pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec, a na § 16 odst. 1 písm. l) tohoto zákona, ve znění účinném do 30. září 2013, podle něhož je původce odpadů povinen platit poplatky za ukládání odpadů na skládky způsobem a v rozsahu stanoveným v tomto zákoně.

Odvolací soud rovněž vyšel z ustanovení § 16 odst. 4 zákona o odpadech, ve znění účinném do 30. září 2013, podle něhož je původce odpadů odpovědným za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osoby oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3. Za dopravu odpadů odpovídá dopravce. Na každou oprávněnou osobu, která převezme do svého vlastnictví odpady od původce, přecházejí povinnosti původce podle odstavce 1, s výjimkou písmen i) a j).

Povinnost platit poplatek za ukládání odpadů na skládky ukládá původci také ustanovení § 45 odst. 1 zákona o odpadech. Konečně podle § 46 odst. 2 zákona o odpadech poplatek od původce vybírá provozovatel skládky při uložení odpadů na skládku.

V dané věci je žalovaný povinen plnit podle uzavřené smlouvy za svoz a likvidaci komunálního odpadu za sjednanou cenu. Pokud žalobkyně při přípravě smlouvy nevzaly v úvahu výši poplatků za ukládání odpadů na skládky, když sazba základního poplatku za ukládání odpadů pro roky 2005 – 2008 byla v době uzavření smlouvy z přílohy 6 zákona o odpadech známa, jde tato případná neúplná kalkulace pouze k tíži žalobkyň. Z žádných ujednání ve smlouvě nevyplývá, že by žalovaný kromě sjednané celkové ceny měl žalobkyním zaplatit částku, která souvisí s povinností platit poplatek za ukládání odpadů. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně sice svůj nárok na úhradu poplatků v zákonné výši dovozuje z ustanovení článku 5.4 smlouvy o nakládání s komunálním odpadem, netvrdí ovšem, že by došlo k naplnění zde stanovených podmínek pro změnu smlouvy, a to k předpokládané změně legislativy, a k odsouhlasení zvýšení ceny radou města.

Odvolací soud dospěl k závěru, že převzetím odpadů od žalovaného oprávněnou osobou ve smyslu zákona o odpadech na tuto oprávněnou osobu přešla mimo jiné i povinnost platit poplatky za ukládání odpadů na skládky, a proto to znamená, že jestliže žalobkyně zaplatily poplatek za uložení odpadu na skládce, nestalo se tak za žalovaného. Jednalo se o povinnost ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. l) zákona o odpadech ve znění účinném do 30. září 2013, když tato povinnost přešla z žalovaného jako původce odpadů na oprávněnou osobu ve smyslu zákona o odpadech.

Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně ve vyjádření k odvolání tvrdily, že odpad od původce (žalovaného) do vlastnictví oprávněné osoby nikdy nepřešel, jelikož nikdy nedošlo k úplnému zaplacení kupní ceny. Z toho je pak dovozováno, že žalobkyně nemohou platit zákonný poplatek za žalovaného, aniž by od něj tento vybraly, a to ani v případě, že od něj fakticky převzaly odpad. K tomu odvolací soud uzavřel, že pokud by tomu tak skutečně bylo a poplatková povinnost by z původce odpadu nepřešla na oprávněnou osobu, pak by měly žalobkyně žádat vrácení zaplaceného poplatku za ukládání odpadů od provozovatele skládky, neboť poplatek za ukládání odpadů na skládku vybírá provozovatel skládky od původce (§ 46 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb.).

Jelikož neexistuje žádný důvod, proč by žalovaný měl plnit nad rámec uzavřené smlouvy, shledal odvolací soud požadavek žalobkyň za nedůvodný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „a to zda převzetím odpadů oprávněnou osobou od žalovaného (původce odpadů) dochází k přechodu povinností původce odpadů, mj. i povinnosti platit poplatky za ukládání odpadu na skládky“. Dovolatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že převzetím odpadu na oprávněnou osobu k přechodu této povinnosti dochází.

Dovolatelky poukázaly na § 16 odst. 4 zákona o odpadech, který stanoví, že původce odpadů je odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převzetí do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3. Za dopravu odpadů odpovídá dopravce. Na každou oprávněnou osobu, která převezme do svého vlastnictví odpady od původce, přecházejí povinnosti původce podle odstavce 1, s výjimkou písm. i) zákona o odpadech. Z toho dovolatelky dovozují, že zákon o odpadech spojuje přechod poplatkové povinnosti nikoliv k okamžiku předání odpadů oprávněné osobě, ale k okamžiku převodu vlastnického práva k odpadům. K převodu vlastnického práva může dojít pouze na základě smlouvy, v dané věci však smlouva o nakládání s komunálním odpadem ustanovení o převodu vlastnického práva neobsahuje. Předmětem této smlouvy je poskytování služeb a hrazení ceny těchto služeb, nikoliv převod vlastnického práva. K převodu vlastnického práva k odpadům v dané věci nedošlo, a proto podle názoru dovolatelek na ně nepřešla ani poplatková povinnost.

Dovolatelky zdůraznily, že zadávací dokumentace připravená žalovaným neumožňovala naprosto jednoznačným způsobem zohlednit vývoj sazby poplatků v budoucích letech, a to pod hrozbou vyloučení ze soutěže. Výklad nejasných ustanovení smlouvy o nakládání s komunálním odpadem by proto měl jít k tíži žalovaného. Zcela jistě nebylo úmyslem stran přenést poplatkovou povinnost na žalobkyně, když jen výše zákonných poplatků za uložení odpadů je nezřídka několikanásobně vyšší než jednotková cena za svoz odpadu nabídnutá žalobkyním.

Podle názoru dovolatelek povinnost žalovaného hradit poplatky za ukládání odpadu na skládky plyne přímo ze zákona a žádné smluvní ujednání mezi účastníky tuto povinnost nepřenáší na žalobkyně. Žalobkyně proto navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobami oprávněnými zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolatelky mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda převzetím odpadů oprávněnou osobou od původce odpadů dochází k přechodu povinností původce odpadů podle zákona o odpadech, mj. i povinnosti platit poplatky za ukládání odpadu na skládky.

Dovolatelky tak dostály požadavku vymezení právní otázky, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ve smyslu § 237 o. s. ř.

I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 však platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním vůbec zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, in www.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu nejen na dovolatelkami vymezené otázce, ale také na jeho závěru, že i kdyby na žalobkyně nepřešla odebráním odpadu povinnost platit zákonný poplatek za uložení odpadu na skládku jeho převzetím od původce odpadu, pak by měly žalobkyně žádat vrácení zaplaceného poplatku za ukládání odpadů od provozovatele skládky, neboť poplatek za ukládání odpadů na skládku vybírá podle § 46 odst. 2 zákona o odpadech od původce provozovatel skládky. Žalobkyně však tento závěr odvolacího soudu nezpochybnily a nevymezily k němu žádnou právní otázku.

Jiný důvod, v čem by měla spočívat přípustnost dovolání, než ve vyřešení otázky, zda převzetím odpadů oprávněnou osobou od původce odpadů dochází k přechodu povinností původce odpadů podle zákona o odpadech, mj. i povinnosti platit poplatky za ukládání odpadu na skládky, dovolatelky podle § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezily. Jestliže tedy podle dovolatelek by měla přípustnost dovolání spočívat ve vyřešení shora uvedené otázky, avšak rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení i další právní otázky, jež sama o sobě by vedla k zamítnutí žaloby, nelze ve smyslu shora uvedeného dospět k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyň odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

V Brně dne 25. února 2016


JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu