Rozhodnutí NS

4 Tdo 292/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/24/2020
Spisová značka:4 Tdo 292/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.292.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné vyhrožování
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 292/2020-364


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2020 o dovolání obviněného A. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 6 To 50/2019-343, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 69/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2017 č. j. 32 T 69/2016-319 byl obviněný A. B. uznán vinným pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (body 1/ - 3/ výroku o vině) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3/ výroku o vině) na skutkovém základě, že

„1/ od přesně nezjištěné doby nejméně od začátku roku 2015 do 8. 3. 2015 na přesně nezjištěném místě opakovaně prostřednictvím internetového portálu www.facebook.com, telefonních hovorů a zpráv SMS z dosud nezjištěného telefonního čísla nezletilému poškozenému AAAAA (pseudonym), nar. XY, na jeho mobilní telefon tel. č. XY vyhrožoval, že ho zabije, a vulgárně ho urážel;

2/ dne 6. 2. 2015 v přesně nezjištěné době v XY, ul. XY č. XY v budově základní školy při projednávání záležitosti týkající se fotografií jeho dcery BBBBB (pseudonym) v přítomnosti zaměstnanců této školy - a to M. G., nar. XY, D. S., nar. XY, J. P., nar. XY, a J. W., nar. XY, slovně vyhrožoval, že když potká někde AAAAA, nar. XY, že ho zabije, přitluče ho na školní bránu a že mu 20 let kriminálu stojí za to, pročež byl ze školy vykázán, kdy toto vyhrožování částečně zaslechl i poškozený AAAAA; a

3/ dne 8. 3. 2015 v době od 16.00 hodin do 17.00 hodin v XY, ul. XY přistoupil v přítomnosti dalších tří nezletilých osob k poškozenému AAAAA, nar. XY, s tím, aby nechal BBBBB (dceru obžalovaného) na pokoji, chytil ho za jeho paži, kdy poškozenému se podařilo z jeho sevření vyprostit, vzápětí ho však chytil rukou pod krkem, křičel na něho, že hlavou o zeď bude mlátit on jeho, odstrčil ho od sebe se slovy: „Ty buzerante, choď radši kanálama!“, přičemž poškozený utrpěl krevní podlitinu na levé ruce s potřebou lékařského ošetření,

kdy se poškozený AAAAA obával splnění výhrůžek z jeho strany“.

Za to byl obviněný podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 6 To 50/2019-343 zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný A. B. dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že v průběhu řízení nebyl zajištěn jediný „objektivní důkaz“ svědčící o jeho vině stíhanými skutky. Odsouzen byl pouze na základě jednostranného a extrémně vadného hodnocení svědeckých výpovědí poškozeného AAAAA, jeho rodinných příslušníků (bratra a dědečka) a přátel, aniž by se soudy blíže zabývaly obecnou i specifickou věrohodností těchto osob. Okresní soud navíc bez jakéhokoli zdůvodnění odmítl návrh dovolatele na provedení důkazu výslechem jeho dcery BBBBB a tím rovněž závažným způsobem zasáhl do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Namítané procesní vady pak vedly k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2019 č. j. 6 To 50/2019-343 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 1977 č. j. 32 T 69/2016-319 zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání zaslal soud prvního stupně v rámci řízení podle § 265h tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 23. 8. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce, není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný A. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti dle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se částečné revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy nižších stupňů v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že jedním z projevů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod je i možnost obviněného navrhovat důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné k prokázání svých tvrzení. Tomuto jeho procesnímu oprávnění pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Pokud tedy Okresní soud v Ústí nad Labem nijak nereagoval na jeho důkazní návrh, formulovaný slovy „… akorát jestli by dcera nemohla doplnit, jak to bylo v té škole s tím obtěžováním, aby se to objasnilo….“, je bezpochyby nutno jeho postup v daném dílčím aspektu považovat za nepřezkoumatelný a zároveň chybný. Na straně druhé však Nejvyšší soud nesdílí názor obhajoby, že tato nedůslednost mohla ovlivnit jinak přiléhavé právní posouzení jednání dovolatele. Ten totiž předmětným návrhem zjevně sledoval jediný cíl, a sice znovu přesvědčit soud o legitimitě svého počínání jakožto ochránce své dcery před údajnou systematickou šikanou či dokonce domnělými sexuálními útoky ze strany jejího spolužáka. Tuto jeho konstantní obhajobu přitom soud nejenže nepřehlédl, ale zjevně ji bral v úvahu a následně ji explicitně zohlednil i při volbě druhu a výměry ukládaného trestu (viz bod 23. odůvodnění rozsudku). Nelze tedy dospět k závěru, že by neprovedení navrženého důkazu ve svém výsledku nějak negativně ovlivnilo konečné rozhodnutí soudů včetně výsledného postavení dovolatele v posuzované věci. Účelem dokazování v trestním řízení je totiž zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten zde ale naplněn zjevně byl.

Stejně tak nelze mít za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů, nebo dokonce ničím nepodloženými spekulacemi. Způsobu, jakým se okresní soud vypořádal s argumenty, jimiž obviněný odůvodnil i své dovolání, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout a na příslušné pasáže písemného vyhotovení rozsudku lze plně odkázat (viz zejména body 17. až 20.). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací se následně v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal i krajský soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu prezentoval v pasážích odůvodnění svého usnesení pod body 7. a 8. v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného A. B. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl podle výše citovaného ustanovení zákona o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za dodržení podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2020


JUDr. František Hrabec
předseda senátu