Rozhodnutí NS

30 Cdo 4475/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/11/2019
Spisová značka:30 Cdo 4475/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4475.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 9 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 400b odst. 1 předpisu č. 14141/1961Sb. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4475/2017-288


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. N., nar. XY, naposledy bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 241/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, č. j. 19 Co 113/2017-262, takto:

I. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se v části, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně částky 597 500 Kč s příslušenstvím, zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se svou žalobou podanou dne 7. 12. 2015 na žalované domáhal zaplacení celkové částky 1 387 900 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy a náhrady škody. Zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení o jeho vydání do ciziny vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 Nt 110/99 a 1 Nt 241/2009. Zaplacení částky 910 500 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku výkonu vazby v době od 26. 4. 2013 do 23. 12. 2014 (v době od 26. 4. 2013 do 13. 2. 2014 se jednalo o vazbu vydávací, dne 14. 2. 2014 přeměněnou na vazbu předběžnou). Zaplacení částky 27 400 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby náhrady škody představující náklady právního zastoupení, které žalobce musel vynaložit v odkazovaném trestním řízení a v souvisejících řízeních o ústavních stížnostech.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 15 C 241/2015-235, zastavil řízení ohledně požadavku na zaplacení 277 499,70 Kč a 313 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z těchto částek za dobu od 8. 12. 2015 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci 6 256 Kč a 92 500,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z těchto částek za dobu od 8. 12. 2015 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení 80 000 Kč, 597 500 Kč, 4 144 Kč a 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z těchto částek za dobu od 8. 12. 2015 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok IV).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé a ve výroku IV o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Z nároku žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení tak byla pravomocně zamítnuta částka 80 000 Kč s příslušenstvím, z nároku žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku výkonu vazby byla pravomocně zamítnuta částka 597 500 Kč s příslušenstvím a konečně z nároku žalobce na náhradu škody představující náklady právního zastoupení byla pravomocně zamítnuta částka 21 144 Kč s příslušenstvím.

5. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobce jakožto státní příslušník Gruzínské republiky byl od roku 1999 účastníkem trestního řízení o jeho vydání do ciziny vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Nt 110/99 a 1 Nt 241/2009 (dále jen „extradiční řízení“ nebo též „posuzované řízení“) na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu č. 17 ze dne 24. 1. 1994 státního prokurátora pro oblast Tbilisi Gruzie a žádosti generálního prokurátora ministra spravedlnosti v oblasti Gruzie ze dne 26. 4. 1999, a to za účelem výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Brně svými usneseními ze dne 25. 10. 2002, č. j. 1 Nt 110/99-237, a ze dne 14. 9. 2005, č. j. 1 Nt 110/99-569, vyslovil, že vydání žalobce do Gruzie není přípustné, tato usnesení však byla zrušena Vrchním soudem v Olomouci ze dne 27. 2. 2003, č. j. 3 To 7/2003-265, a ze dne 20. 2. 2006, č. j. 2 To 19/2006-616. Krajský soud v Brně poté svým usnesením ze dne 9. 12. 2009, č. j. 1 Nt 110/99-1081, rozhodl o přípustnosti vydání žalobce, přičemž stížnost žalobce byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010, č. j. 2 To 16/2010-1313. Na podkladě těchto soudních rozhodnutí ministr spravedlnosti dne 9. 8. 2010, č. j. 1400/2008-MTO-T/78, povolil vydání žalobce do Gruzie. K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud svým nálezem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2462/10, zrušil označená soudní rozhodnutí i povolení ministra spravedlnosti pro rozpor s článkem 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému zacházení. V pokračujícím extradičním řízení (pod sp. zn. 1 Nt 241/2009) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2012, č. j. 1 Nt 241/2009-1882, opětovně vyslovil přípustnost vydání žalobce, stížnost žalobce Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 2 To 5/2013-1946. Ministr spravedlnosti na podkladě těchto nových soudních rozhodnutí opětovně povolil vydání žalobce rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1400/2008-MTO-T/187, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 1 Nt 241/2009, byl žalobce vzat do vydávací vazby, stížnost žalobce proti usnesení o vzetí do vydávací vazby byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta. K novým ústavním stížnostem žalobce (podaným samostatně proti rozhodnutí obecných soudů o vyslovení přípustnosti vydání žalobce a proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání a Ústavním soudem následně spojeným ke společnému projednání) nejprve Ústavní soud usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1352/13, odložil vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti, a poté svým nálezem ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, toto rozhodnutí zrušil (ze stejných důvodů jako v předchozím nálezu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2462/10), zamítl však ústavní stížnost žalobce ohledně požadavku na zrušení označených rozhodnutí obecných soudů o vyslovení přípustnosti vydání žalobce. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 1 Nt 241/2009, rozhodl o přeměně vazby žalobce z vydávací na předběžnou, stížnost žalobce byla zamítnuta Vrchním soudem v Olomouci ze dne 24. 3. 2014, č. j. 2 To 27/2014-147. K ústavní stížnosti žalobce proti rozhodnutím o přeměně vazby z vydávací na předběžnou Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14, označená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro rozpor s článkem 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a článkem 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce byl z předběžné vazby propuštěn dne 23. 12. 2014. Podáním ze dne 4. 6. 2015 žalobce u žalované uplatnil uvedené nároky, žalovaná však žalobce v rámci předběžného projednání nároku uspokojila toliko částečně.

6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 31 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo též „zákon č. 82/1998 Sb.“. Ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vydávací a předběžné vazby zohlednil, že žalovaná po podání žaloby dobrovolně uhradila částku 313 000 Kč s příslušenstvím (a k částečnému zpětvzetí žaloby tak řízení ohledně požadavku na zaplacení této částky v odpovídajícím rozsahu zastavil). Vyšel z toho, že žalobce byl ve vazbě celkem 607 dní (od 26. 4. 2013 do 23. 12. 2014), avšak za nezákonnou (ve smyslu vazby vykonané na základě nezákonného rozhodnutí) měl toliko vazbu předběžnou v délce 313 dní (od 14. 2. 2014 do 23. 12. 2014), neboť jako nezákonná byla zrušena toliko usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 1 Nt 241/2009, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014, č. j. 2 To 27/2014-147, o přeměně vazby z vydávací na předběžnou. Podle soudu prvního stupně tak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14, „nekonstatoval nezákonnost celé vazby, ale pouze vazby předběžné“, když „ohledně vydávací vazby zde byly splněny podmínky, které zákon s tímto spojuje“. Ohledně výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně dospěl k částce 1 000 Kč za jeden den trvání vazby, když vyšel z judikatury Nejvyššího soudu a podrobně rozebral dopady výkonu vazby na žalobcovy osobní a rodinné vztahy, přičemž vzal také v úvahu nevyhovující podmínky vazby a jejich dopad na zdraví a psychiku žalobce. Celkovou částku 313 000 Kč dobrovolně uhrazenou žalovanou tak vzal za dostačující a žalobu proto ohledně částky 597 500 Kč s příslušenstvím zamítl. Soud prvního stupně dále odůvodnil své rozhodnutí ohledně nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku extradičního řízení a ohledně nároku žalobce na náhradu škody a odůvodnil též výrok o nákladech řízení.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.

8. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v právním hodnocení uplatňovaných nároků žalobce. Zdůraznil, že „vazba vydávací nebyla [Ústavním soudem] nikdy shledána nezákonnou“, přičemž navíc „je třeba zmínit“ ustanovení § 9 odst. 2 OdpŠk. Souhlasil rovněž s výší přiznané částky zadostiučinění 1 000 Kč za jeden den výkonu vazby. Odvolací soud se dále zabýval odůvodněním rozhodnutí o nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku extradičního řízení a ohledně nároku žalobce na náhradu škody a odůvodnil též svůj výrok o nákladech odvolacího řízení.


II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, v němž uplatnil následující dovolací důvody.

10. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně právně posoudil, zda je v případě vydávací vazby vykonané od 26. 4. 2013 do 13. 2. 2014 dána „neexistence odpovědnostního titulu a nesprávného úředního postupu soudů“, když s odkazy na judikaturu Ústavního soudu varoval před interpretací zákona č. 82/1998 Sb., která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (tzv. přepjatý formalismus). Podle dovolatele je „nezákonnost vydávací vazby“ založena nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, jímž byla „deklarována nezákonnost“ rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1400/2008-MOT-T/187, jímž bylo povoleno vydání žalobce do Gruzie. V případě povolení vydání jde totiž podle dovolatele o vazbu „obligatorní“, kdy soud nemá „prakticky žádnou“ možnost uvážení; nezákonnost rozhodnutí ministra spravedlnosti tak „eo ipso implikuje rovněž nezákonnost navazujících dvou soudních rozhodnutí“ o vzetí žalobce do vydávací vazby. Na žalobci tak byla vykonána vazba, ačkoli opakovaně žádal o propuštění z vazby a proti zamítavým rozhodnutím Krajského soudu v Brně podával stížnosti (které byly rovněž zamítány). Dovolatel svou argumentaci shrnuje, že zrušením rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání žalobce do Gruzie se stalo „od samého počátku protiústavním také samotné vazební stíhání žalobce, a rovněž tak soudní rozhodnutí o vazbě“, a v takovém případě se použije § 9 odst. 2 věta za středníkem OdpŠk, neboť nemajetková újma vznikla nezákonným rozhodnutím. Přípustnost svého dovolání v této části žalobce shledává v tom, že se jedná o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou.

11. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení ohledně výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění, když dovolatel požadoval přiznat peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby ve výši 1 500 Kč za jeden den vazby. Podle dovolatele odvolací soud nepřihlédl dostatečně „ke konkrétním okolnostem vazby“, neboť tato žalobce postihla „ve všech sférách jeho osobnosti obzvláště krutým způsobem“. Přiznaná částka tak měla být stanovena „na samotné horní hranici“ rozpětí naznačeného v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (500 Kč až 1 500 Kč za jeden den vazby). Přípustnost svého dovolání v této části žalobce shledává v tom, že dovolací soud zatím neřešil, zda soudy nižších stupňů „skutečně přihlédly ke všem podmínkám stanoveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010“ (jedná se o rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, dále jen „R 52/2012“).

12. Dovolací námitky žalobce směřoval též proti výroku o náhradě škody, konkrétně proti výroku o náhradě nákladů účelně vynaložených na právní zastoupení žalobce „ve vazebních věcech v řízení před obecnými soudy“, přičemž žalobce požadoval přiznat částku dalších 4 144 Kč.

13. Konečně dovolatel s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu spatřoval nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v jeho nedostatečném odůvodnění, což mělo založit porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Podle dovolatele odvolací soud „nedostatečně (v některých případech vůbec) reflektoval poměrně zevrubné argumenty žalobce obsažené v odvolání“, čímž se odchýlil od dovolatelem uváděné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se požadavku na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou za splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a ohledně výroku I v té části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do výroku IV o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V této části dovolatel dovolacímu soudu nepředkládá žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání proto musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

20. Zcela shodně je třeba posoudit dovolání žalobce v té části, v níž je napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok III ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku žalobce na peněžité zadostiučinění ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou extradičního řízení. Ani zde žalobce v dovolání nepředkládá žádný dovolací důvod a ani zde tak v dovolacím řízení nelze pro vady pokračovat a dovolání musí být odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

21. V rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení částek 4 144 Kč s příslušenstvím a 17 000 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud dovolání dále odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

22. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 4 144 Kč s příslušenstvím a 17 000 Kč s příslušenstvím představující náklady řízení, jež musel žalobce uhradit v daném trestním řízení, respektive v souvisejících řízeních o ústavních stížnostech. Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaných nároků přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

23. Otázka výše přiměřeného zadostiučinění (1 000 Kč) za jeden den výkonu vazby přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud (v souvislosti s posouzením soudu prvního stupně) k uvedené částce za den trvání vazby dospěl po pečlivém a přesvědčivém zvážení povahy trestní věci, celkové délky omezení osobní svobody a zejména následků v osobní sféře poškozeného (srov. R 52/2012).

24. Přiznaná částka za den trvání vazby se nevymyká rozmezí stanovenému v citovaném rozsudku, z něhož nadto vyplývá, že k rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je „nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje“, neboť dovolací soud toto rozmezí uvedl „jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění“. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nemůže založit skutečnost, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o předběžné vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky uprostřed judikaturou orientačně stanoveného rozmezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3174/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5084/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5504/2016).

25. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky hmotného práva týkající se nároku dovolatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vydávací vazby (odst. 10). V rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, zda je dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí (o vzetí do vydávací vazby) za situace, kdy není toto soudní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (změněno), avšak je pro nezákonnost zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání do ciziny, které rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby předchází.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Dovolání není důvodné.

27. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. (mimo jiné) za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení.

28. Podle § 8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2).

29. Podle § 9 odst. 2 OdpŠk se za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny náhrada škody neposkytuje; to neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.

30. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle zákona č. 82/1998 Sb. též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

31. Podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, povoluje vydání do cizího státu ministr spravedlnosti. Může tak učinit jen tehdy, jestliže soud podle § 397 trestního řádu rozhodl, že vydání je přípustné.

32. Podle § 400 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je-li nezbytná přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, v České republice v souvislosti s jiným trestným činem, než který je předmětem žádosti o její vydání do cizího státu, pro účely trestního řízení vedeného v České republice nebo výkonu trestu pravomocně uloženého soudem České republiky, může předseda senátu krajského soudu uvedeného v § 397 odst. 1 trestního řádu rozhodnout o odložení vydání takové osoby do dožadujícího státu. Rozhodnutí o odložení vydání může předseda senátu učinit poté, co ministr spravedlnosti povolil vydání osoby, anebo po vyslovení souhlasu osoby, o jejíž vydání jde, při zjednodušeném vydání (§ 398 odst. 1 trestního řádu) až do předání osoby orgánům dožadujícího státu (§ 400b odst. 3 trestního řádu). Při rozhodování o odložení vydání předseda senátu vezme v úvahu zejména závažnost trestného činu, pro který má být osoba vydána, závažnost trestného činu, v souvislosti s nímž je navrhováno odložení vydání, možnost předání či vydání této osoby z dožadujícího státu zpět do České republiky, jakož i možnost dočasného předání osoby do dožadujícího státu.

33. Podle § 400b odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, předseda senátu krajského soudu uvedeného v § 397 odst. 1 trestního řádu po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání a při zjednodušeném vydání na základě návrhu státního zástupce podle § 398 odst. 1 trestního řádu nebo i bez takového návrhu rozhodne o vzetí této osoby do vydávací vazby, nerozhodl-li o odložení vydání. Vazebními důvody podle § 67 trestního řádu není přitom vázán. Nelze-li přítomnost osoby, o jejíž vydání jde, při rozhodování o vydávací vazbě zajistit jinak, použije se přiměřeně § 69 trestního řádu. Nachází-li se osoba, o jejíž vydání jde, v předběžné vazbě, předseda senátu rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací. O svém rozhodnutí soud neprodleně vyrozumí Ministerstvo spravedlnosti.

34. Dovolací soud při svých dalších úvahách vychází ze samozřejmého předpokladu, že se ve smyslu § 9 odst. 2, § 31a odst. 1 OdpŠk přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vydávací vazby poskytuje pouze tehdy, vznikla-li nemajetková újma nezákonným rozhodnutím (popřípadě nesprávným úředním postupem) soudů nebo jiných orgánů České republiky. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 1 Nt 241/2009, jímž byl dovolatel vzat do vydávací vazby přitom (jako rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc) nebylo ke stížnosti dovolatele zrušeno (změněno) pro nezákonnost podle § 8 odst. 2 OdpŠk, naopak Vrchní soud v Olomouci stížnost dovolatele zamítl.

35. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že § 400b odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zakládá povinnost předsedy senátu krajského soudu rozhodnout (v návaznosti na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání) o vzetí vydávané osoby do vydávací vazby. Jedinou zákonnou alternativou k rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby je rozhodnutí o odložení vydání podle § 400 odst. 1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které však v posuzovaném řízení v úvahu nepřipadalo.

36. Uvedený výklad vyplývá již z jazykového vyjádření citovaného ustanovení („předseda senátu krajského soudu rozhodne“, nikoli „může rozhodnout“) a je dále podporován výkladem logickým a systematickým. Po rozhodnutí soudu o vyslovení přípustnosti vydání a povolení vydání ministrem spravedlnosti je totiž extradiční proces završen samotným faktickým vydáním dotyčné osoby a za tím účelem je třeba, aby tato osoba byla s ohledem na nezbytnost zajištění závazků České republiky v oblasti vydávání v dispozici příslušných státních orgánů. Vazebními důvody podle § 67 trestního řádu není předseda senátu při svém rozhodování vázán, protože vydávací vazba je sice vazbou podle trestního řádu, tedy vazbou v trestním řízení, nikoli však s ohledem na svůj účel vazbou vyšetřovací (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 400b, s. 4189 – 4192).

37. Závěr o obligatornosti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14, jímž byla v posuzovaném řízení dovolatele zrušena rozhodnutí o přeměně vydávací vazby na předběžnou. Ústavní soud v bodě 30. srovnal institut předběžné a vydávací vazby, přičemž dovodil, že: „předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání.“ V bodě 34. nálezu dokonce Ústavní soud dovodil, že „již samotným vydáním rozhodnutí ministra spravedlnosti dochází ke vzetí do vydávací vazby“.

38. Soudní praxe již v jednotlivých případech dospěla k závěru, že rozhodnutí lze považovat za nezákonné podle § 8 odst. 1 OdpŠk i tehdy, jsou-li jeho účinky popřeny později vydaným rozhodnutím (jak by tomu v posuzovaném řízení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, jímž bylo zrušeno povolení ministra spravedlnosti ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1400/2008-MOT-T/187, o povolení vydání dovolatele do Gruzie). Jde však o naprosté výjimky, jejichž využití je zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost tvrdí, neměl k dispozici, nebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný (Simon, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 108). Soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy totiž není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016).

39. Ustálené judikatuře dovolacího soudu pak odpovídá závěr, že splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení (dokonce) ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015, dále jen „R 35/2015“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015). V R 35/2015 dovolací soud vysvětlil, že nevyužití opravného prostředku nemůže být obecně nahrazováno posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení, a to ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž přípustný opravný prostředek není. V případě zásahu do práv chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [jako je v posuzovaném řízení právo na svobodu podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy] může být účinným právním prostředkem nápravy (ve smyslu čl. 13 Úmluvy) i podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z jeho četné judikatury však vyplývá, že se ve své rozhodovací činnosti ústavními stížnostmi proti rozhodnutími o vazbě zabývá a že lze v případě rozporu vazebního rozhodnutí s ústavním pořádkem docílit v řízení o ústavní stížnosti zrušení takového rozhodnutí.

40. Jestliže tedy dovolatel nevyužil možnosti podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 1 Nt 241/2009, o vzetí do vydávací vazby a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vydávací vazby zamítnuta, pak nemohla být z tohoto důvodu rozhodnutí přezkoumána a případně zrušena Ústavním soudem. Neexistuje tudíž žádné rozhodnutí, které by mohlo být podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Zrušením rozhodnutí ministra spravedlnosti není bez dalšího zrušeno navazující soudní rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, neboť se jedná o rozdílné individuální právní akty vydané různými státními orgány (srov. např. bod 35. nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1755/12).

41. Dovolací soud tak uzavírá, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí (o vzetí dovolatele do vydávací vazby) je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Nejedná se navíc v poměrech posuzovaného řízení o požadavek přemrštěný nebo nemožný, neboť u později vykonané vazby předběžné se dovolatel takového zrušení rozhodnutí o přeměně vazby vydávací na vazbu předběžnou skutečně domohl (nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14) a v průběhu extradičního řízení podal i další vesměs úspěšné ústavní stížnosti; není proto zřejmé, proč svého práva napadnout soudní rozhodnutí ústavní stížností nevyužil i v případě rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby.

42. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnými takovými vadami však řízení zatíženo není. Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a nedostatečném vypořádání odvolacích námitek dovolací soud neshledal.

43. Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V daném případě odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyhovuje všem požadavkům kladeným na něj odkazovanými ustanoveními a nijak dovolateli neznemožnilo uplatnit své dovolací námitky.

44. Ustálené judikatuře dovolacího soudu rovněž odpovídá, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Napadený rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


VI. Závěr

45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl v části týkající se nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby; v rozsahu, v němž dovolání trpí neodstraněnými vadami, popřípadě je objektivně nepřípustné Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentace a contrario. Procesně úspěšná žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak žádné náklady jí v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu