Rozhodnutí NS

7 Tdo 313/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/15/2020
Spisová značka:7 Tdo 313/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.313.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nutná obhajoba
Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265e předpisu č. 141/1961Sb.
§ 36a odst. 2 písm. c) předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1938/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 313/2020-598


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného J. T., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 5 To 354/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 51/2016 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 1. 2019, č. j. 1 T 51/2016-504, byl obviněný J. T. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvaní dvanácti měsíců.

Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 10. 3. 2015 v době okolo 18:40 hodin v Praze 9 v prostorách Obchodního centra Letňany za přítomnosti blíže nezjištěného většího počtu osob začal na poškozenou E. D. hlasitě křičet různé vulgarity, přičemž se opakovaně vzdaloval a přibližoval ke stánku, kde stála poškozená, která ve strachu z fyzického napadení obviněným začala před ním ustupovat a hledala ochranu v nedalekém prodejním stánku s květinami, a obviněný svého jednání vůči ní zanechal a z místa se vzdálil až poté, co mu bylo zřejmé, že si poškozená na pomoc přivolala ochranku hypermarketu Tesco.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 5 To 354/2019-556, bylo odvolání obviněného podané proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.; dovolání bylo následně doplněno o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe. Nejednalo se o trestný čin, skutek měl být posouzen maximálně jako přestupek, popř. měla být dovozena odpovědnost občanskoprávní. S odkazem na zásadu in dubio pro reo dodal, že z provedených důkazů není možné nad veškerou pochybnost dovodit jeho vinu, skutkové závěry soudů jsou podle něj v přímém rozporu s provedenými důkazy, přičemž poukázal na výpovědi jednotlivých svědků. Vzhledem k tomu, že od roku 2001 mu byla diagnostikována roztroušená skleróza, byl v důsledku této nemoci po celou dobu trestního řízení dán důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. Navzdory tomu mu však soudy neustanovily obhájce, bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu, resp. na spravedlivý proces. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který navrhl dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což podrobně odůvodnil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), bylo však podáno opožděně.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. ř.). Toto ustanovení se však neuplatní, pokud v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil, a přitom nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci (viz rozhodnutí č. 10/2013 Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 583/2007, či ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 457/2018).

Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 zjistil Nejvyšší soud, že opis napadeného usnesení Městského soudu v Praze byl doručován do vlastních rukou obviněného, a to s možností náhradního doručení podle § 64 odst. 4 tr. ř. (tj. typ obálky I). Při doručování nebyl obviněný zastižen, a proto byla v souladu s § 64 odst. 2 tr. ř. písemnost dne 2. 12. 2019 uložena u provozovatele poštovních služeb a připravena k vyzvednutí a obviněný byl vyzván, aby si písemnost vyzvedl (č. l. 562). Jelikož si ji ve lhůtě deseti dnů od uložení nevyzvedl, posledním dnem této lhůty – tj. dne 12. 12. 2019 – se písemnost v souladu s § 64 odst. 4 tr. ř. považovala za doručenou. Doručující orgán ji pak dne 13. 12. 2019 vhodil do domovní schránky obviněného. Doručováno bylo obviněnému na adresu, kde se bezpochyby zdržoval a v předchozím průběhu řízení přebíral obsílky. Napadené usnesení obsahuje řádné poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání.

V době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a nebyl mu ani ustanoven, když v této době podle odvolacího soudu nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (viz odstavec 13 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Dne 2. 1. 2020 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doručena elektronickou poštou žádost obviněného o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání (č. l. 566-569). Obvodní soud pro Prahu 9 žádosti obviněného (po vyžádání doložení zdravotního stavu obviněným) vyhověl a opatřením ze dne 4. 2. 2020 mu s odkazem na důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. [správně patrně: § 36a odst. 2 písm. c) tr. ř.] ustanovil obhájce Mgr. Jakuba Šťastného (č. l. 578). Toto opatření bylo obhájci doručeno téhož dne do jeho datové schránky. Dne 10. 2. 2020 se obhájce dostavil k soudu prvního stupně k prostudování spisu (viz úřední záznam na č. l. 579). Dovolání podal obhájce obviněného v elektronické podobě datovou zprávou do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 17. 2. 2020.

K běhu dovolací lhůty je třeba ještě připomenout, že podle ustanovení § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. Z uvedeného plyne, že u obviněného posledním dnem lhůty k podání dovolání byla středa 12. 2. 2020. Podal-li obviněný prostřednictvím obhájce dovolání až dne 17. 2. 2020, je zřejmé, že dovolání podal opožděně, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

Na běh lhůty k podání dovolání nemělo v posuzovaném případě z hlediska obviněného žádný vliv ustanovení obhájce Mgr. Jakuba Šťastného, k němuž došlo opatřením soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2020.

Dále je zřejmé, že pokud soud prvního stupně ustanovil obhájce s odkazem na ustanovení podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. (tj. ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce, jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit), lze z okolností a především z obsahu žádosti obviněného o ustanovení obhájce dovodit, že soud prvního stupně měl nejspíše na mysli ustanovení § 36a odst. 2 písm. c) tr. ř. (tj. v řízení o dovolání musí mít odsouzený obhájce, jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit). Ani takový postup [tj. s odkazem na ustanovení § 36a odst. 2 písm. c) tr. ř.] by však nebylo možné označit za správný. Jednak neprobíhalo řízení o dovolání, jednak pro ustanovení obhájce neexistovaly věcné důvody. Od řízení o odvolání se v tomto směru nic nezměnilo a soud prvního stupně ani žádnou takovou změnu, která by vedla k závěru o nutné obhajobě, nedovodil, a ustanovení obhájce nebylo ostatně nijak odůvodněno (kromě odkazu – navíc chybného – na zákonné ustanovení). Opatření o ustanovení obhájce bylo tudíž zjevným pochybením soudu prvního stupně.

Obviněný prakticky od počátku trestního řízení s odkazem na své dlouhotrvající onemocnění (roztroušenou sklerózu) namítal, že není schopen sám se hájit, a žádal proto o ustanovení obhájce podle § 36 odst. 2 tr. ř. Soudy se jeho námitkou opakovaně zabývaly a s ohledem mj. na vysoký intelekt a právní erudici obviněného a především na závěry znaleckých posudků týkajících se jeho zdravotního stavu (jeho tvrzené neschopnosti číst, mluvit, trvajících depresí atd.) a rovněž následné výslechy znalců (viz protokol o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2019 na č. l. 495 a násl. trestního spisu) nevznikla pochybnost o tom, že obviněný je schopen se náležitě hájit. Soud prvního stupně naopak poukázal na snahu obviněného opakovaně a účelově využívat svých zdravotních potíží ve svůj prospěch (např. jeho tvrzená dočasná afázie – neschopnost mluvit – na hlavním líčení dne 23. 8. 2018 apod.), což označil za jednání obstrukčního charakteru pohybující se na hraně (ne-li již za hranou) legitimního způsobu obhajoby (srov. strana 8 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

V opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 2. 2020 o ustanovení obhájce nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody, pro které měl soud shledat pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit, pročež není možné říci, jaké konkrétní úvahy jej k tomuto postupu (zvláště na pozadí předchozích vleklých a podrobných řešení otázky nutné obhajoby v tomto řízení) vedly a v čem přesně měla tato nezpůsobilost obviněného spočívat, resp. jaké konkrétní tělesné či duševní vady mu měly bránit náležitě se před soudem hájit. S přihlédnutím k tomu, že obviněný na výzvu soudu ze dne 8. 1. 2019 (č. l. 571) doložil pouze potvrzení z neurologického vyšetření ze dne 13. 8. 2019, ve kterém byla zvýrazněna část textu: „občasná alexie“, lze dovodit, že tímto důvodem měly být nejspíš namítané problémy se čtením. Tím se však již soudy podrobně zabývaly v předchozích stadiích trestního řízení, kdy byly ohledně zdravotního stavu obviněného vypracovány podrobné znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie a klinické psychologie. Obdobná potvrzení, v němž se mluví rovněž o tom, že je obviněný „někdy neschopen číst“, jím byla předkládána již dříve v průběhu trestního řízení (viz např. č. l. 488) a sloužila rovněž znaleckým posudkům jako podklad. K jeho tvrzené „neschopnosti číst“ se následně vyjádřili i sami znalci při výsleších v hlavním líčení. V návaznosti na závěry znaleckých posudků a výslechy znalců neshledaly soudy obou stupňů pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit. Vzhledem k tomu, že obviněný následně neuvedl žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že se jedná o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. (potvrzení z neurologického vyšetření ze dne 13. 8. 2019 o „občasné alexii“ se nedá považovat za novou skutečnost, kterou by již soudy v minulosti nevzaly v potaz) a jeho žádost tak byla pouhým opakováním toho, čím se soudy již v předchozích stadiích trestního řízení zabývaly, bylo následné ustanovení obhájce soudem prvního stupně z důvodu, že se údajně jedná o případ nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. (navíc bez jakéhokoli konkrétního odůvodnění takového závěru) nesprávné.

Bez ohledu na důvody opatření o ustanovení obhájce v průběhu lhůty k podání dovolání Nejvyšší soud znovu připomíná, že toto opatření nemělo na běh této lhůty žádný vliv. To také odpovídá shora zmíněné judikatuře.

Přesto se Nejvyšší soud podrobně zabýval popsanou situací (vzniklou nesprávným postupem obvodního soudu) z hlediska základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Zvažoval přitom, zda obviněný neměl poté, co mu byl (nesprávně) ustanoven obhájce s odkazem na existenci důvodů nutné obhajoby, oprávněný důvod očekávat, že má tato skutečnost vliv na běh lhůty k podání dovolání z důvodu nového běhu lhůty pro podání dovolání ze strany obhájce (srov. ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř.). Jinak řečeno, zda lhůta k podání dovolání nebyla uvedeným nesprávným opatřením soudu jakoby „přerušena“ a nezačala běžet znovu, čili zda nevznikla situace obdobná té, jako kdyby se obviněnému dostalo nesprávného poučení o délce a běhu dovolací lhůty. Dospěl však k negativnímu závěru.

Především by shora naznačený závěr učiněný ve prospěch obviněného nad rámec zákonných pravidel odporoval dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Kromě toho je vzhledem k obsahu podání obviněného na č. l. 572 trestního spisu i z dalších okolností případu (např. z obsahu dovolání a doby jeho podání) zřejmé, že pro počátek běhu lhůty k podání dovolání byl pro obviněného a následně i jeho obhájce rozhodující pouze okamžik doručení usnesení odvolacího soudu obviněnému (tj. že – zcela správně – nebyl z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání přikládán význam tomu, kdy a zda vůbec byl doručen opis rozhodnutí nově ustanovenému obhájci). Soudě podle obsahu dovolání byl však obhájce nesprávně přesvědčen o tom, že usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno až dne 16. 12. 2019. Jak však bylo výše zmíněno, obhájce byl dne 10. 2. 2020 nahlížet do spisu, kde si mohl okolnosti doručení usnesení odvolacího soudu obviněnému ověřit (tedy že mu bylo usnesení doručeno tzv. fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř. již dne 12. 12. 2019) a jako osoba práva znalá správně rozpoznat poslední den lhůty k podání dovolání, tj. den 12. 2. 2020. Stále tak měl možnost podat alespoň blanketní dovolání v zákonem stanovené lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., což však neučinil. Je tudíž zřejmé, že důvodem opožděného podání dovolání nebyl nesprávný postup soudu spočívající v ustanovení obhájce v průběhu lhůty, která obviněnému běžela k podání dovolání.

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět. Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů dovolání obviněného podle citovaného ustanovení jako opožděně podané odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2020

                                        JUDr. Josef Mazák
                                      předseda senátu