Rozhodnutí NS

22 Cdo 4932/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/26/2016
Spisová značka:22 Cdo 4932/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4932.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 149 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4932/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. Č., proti žalovanému L. Č., zastoupenému Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1743/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 38 Co 294/2013-573, takto:
      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Brně zrušil usnesením ze dne 22. 4. 2010, č. j. 38 Co 236/2007-379, rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 24. 1. 2007, č. j. 4 C 1743/2000-302, kterým vypořádal zaniklé společné jmění účastníků (dále také „SJM“), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2012, č. j. 4 C 1743/2000-495, tak, že přikázal část věcí do výlučného majetku žalobkyně (výrok I.), přikázal část věcí do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 1 020 796,45 Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-V.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 38 Co 294/2013-573, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV., a V., změnil výrok II. o přikázání movitých věci do výlučného vlastnictví žalovaného tak, že část věcí přikázaných do vlastnictví žalovaného se žalovanému nepřikazuje, a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 078 281,50 Kč, jinak ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.

Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud zatížil řízení vadou, pro kterou je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. K otázce písemné dohody účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu, ze dne 22. 6. 1999 pouze odkázal na odůvodnění rozsudku o soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2007, č. j. 4 C 1743/2000-302 (stejně tak k námitce ohledně majetku právnické osoby Nechory s. r. o.). Ten byl však zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 4. 2010, č. j. 38 Co 236/2007-379. Odkazem na odůvodnění zrušeného rozhodnutí jednal odvolací soud v rozporu s § 157 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Dovolatel rovněž vznáší otázku, o níž tvrdí, že nebyla dovolacím soudem v rozhodovací praxi doposud vyřešena - zda je splněna povinnost § 157 o. s. ř. tím, že odvolací soud v odůvodnění odkáže na odůvodnění jiného rozsudku vydaného jiným soudem.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při stanovení obvyklé ceny věcí vycházel z ceny ke dni zániku SJM. Při vypořádání SJM je však třeba vycházet z ceny věci ke dni vypořádání. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2001).

Pochybení se dovolací soud dopustil i nesprávným právním posouzením započtení dovolatelova vnosu do stavby rodinného domu. Žalobkyně rovněž neprokázala, že hotovost 85 000,- Kč, kterou vybrala z bankovních účtů při odchodu ze společné domácnosti, byla použita pro společnou domácnost manželů, a soud by tak neměl k tvrzení žalobkyně přihlížet.

I přes opakované námitky dovolatele pak soud opomenul řešit otázku, zda není dán důvod pro disparitu podílů účastníků. Důvody pro nerovnost podílů spatřuje v tom, že žalobkyně opustila společnou domácnost, přisvojila si cennosti v hodnotě přes 150 000 Kč a vůbec se nepodílela na materiálním zajišťování rodiny. Při zohlednění disparity podílů se soudy nevypořádaly s otázkou principu zásluhovosti, kterou výslovně předpokládá jak § 149 odst. 3 obč. zák., tak judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Soudy také nezkoumaly, zda příčiny rozvratu manželství neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (k tomu odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010).

Dovolatel také zpochybnil rozhodnutí o nákladech řízení. Podle jeho názoru měly soudy zohlednit charakter sporu (iudicium duplex) a rozhodnout podle § 150 o. s. ř. tak, že se žádnému z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolatel navrhl, a aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhl, aby v novém řízení věc projednal jiný samosoudce nebo jiný senát.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že souhlasí s napadeným rozhodnutím a že dovolání považuje za ryze účelové.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud v některých otázkách pouze odkázal na zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí na dřívější zrušené rozhodnutí skutečně odkázal, nicméně také znovu výslovně uvedl, že dohoda o majetkových vztazích byla uzavřena pro účely řízení o tzv. smluveném rozvodu, ke kterému však nikdy nedošlo, neboť řízení bylo zastaveno. Pro řízení o vypořádání SJM již dohoda nemá právní účinky a nelze k ní přihlížet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001). Stejně tak k námitce vnosů do právnické osoby Nechory s. r. o. odvolací soud v napadeném rozhodnutí zřetelně uvedl, že podnik žalovaného nebyl předmětem vypořádání, a z toho důvodu nemohl soud zohledňovat dovolatelovy vnosy do podniku. Napadené rozhodnutí se tak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti odkazuje. Otázka kterou dovolatel pokládá jako dosud neřešenou, již nadto byla Nejvyšším soudem řešena. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, dovolací soud uvedl: „Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění nového rozsudku nezopakoval nebo alespoň neodkázal na skutkové či právní závěry, které učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, je nový rozsudek, pokud z těchto závěrů vychází, nepřezkoumatelným.“ Aby mohlo být rozhodnutí přezkoumatelné, musí soud zopakovat dříve učiněné právní nebo skutkové závěry, či na ně alespoň odkázat. V napadeném rozhodnutí odvolací soud postupoval zcela souladně s touto judikaturou, neboť nejenže odkázal na dřívější rozhodnutí, nýbrž (právě proto, že bylo zrušeno) i zopakoval učiněné závěry a přesvědčivě je odůvodnil.

Dovolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o způsob oceňování věcí náležejících do SJM. Z procesního spisu se podává, že každý jednotlivý znalecký posudek (posudky znalců Knotka, Dobiáše a Bimka) byl zpracován podle stavu věcí ke dni zániku společného jmění manželů, avšak ocenění bylo provedeno k době vypořádání, respektive vyhotovení znaleckých posudků. Takový postup je ovšem zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel příhodně odkazuje. Namítá-li pak, že věci byly na základě znaleckých posudků oceněny na počátku sporu, trvajícího bezmála patnáct let, a za tak dlouhou dobu mohly významně změnit svoji hodnotu, je třeba uvést, že znalecký posudek znalce Dobiáše (kterým byla zjištěna cena nemovitosti – věci zdaleka nejvyšší hodnoty v rámci celého SJM) byl v roce 2011 vyhotoven na návrh dovolatele opětovně, právě za účelem zjištění aktuální ceny nemovité věci. Zjištěná cena k době přibližně jeden rok před vydáním rozhodnutí není na závadu (ocenění „k době vypořádání“ není pochopitelně možné brát doslovně), zvláště nevyplývaly-li ze spisu skutečnosti, z kterých by měl soud na změnu v cenách nemovitostí usuzovat a ani účastníci je netvrdili (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).

Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání SJM přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Nejvyšší soud se k výkladu tohoto ustanovení vyjádřil v usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, číslo 3, ročník 2010, str. 100, tak, že "právní úprava modifikace vypořádání společného jmění manželů patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud by pak mohl úvahu odvolacího soudu o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího principu rovnosti podílů přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti" (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2009).

Zpochybní-li dovolací soud odchýlení od principu rovnosti podílů jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvahy soudů v nalézacím řízení, tím spíše zpochybní jen v případě zjevné nepřiměřenosti respektování rovnosti podílů. Dovolací soud nicméně neshledal úvahu o rovnosti podílů jako zjevně nepřiměřenou. Přesto, že ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. počítá s přihlédnutím k výše uvedeným kritériím, ovládá řízení o vypořádání společného jmění manželů, stejně jako ostatní sporná řízení, zásada projednací, tedy odpovědnost účastníků za výsledek řízení (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009). Žádný z účastníků však v řízení nerovnost podílů netvrdil, nenavrhoval rozhodnutí o disparitě a řádně (tj. nikoliv jen na úrovni letmých zmínek, jejichž účel nebyl uveden) nedoložil skutečnosti disparitu odůvodňující. Pokud dovolatel v řízení tvrdil, že rozvrat manželství zavinila žalobkyně, není tato skutečnost sama o sobě způsobilá založit nerovnost podílů, jestliže neměla přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Co se týká tvrzení, že se dovolatel podílel na nabývání majetku větší měrou než žalobkyně a že žalobkyně se nepodílela na finančním zisku domácnosti a stavbě domu, sám dovolatel toto tvrzení zpochybnil, když výslovně uvedl, že se oba účastníci podíleli na podnikání rovným dílem (viz č. l. 406 soudního spisu). Naopak sám dovolatel několikrát v průběhu řízení zopakoval požadavek, aby byla předmětná nemovitost (která tvoří co do hodnoty téměř celé SJM) přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení s tím, že podíly mají být rovné. Za této situace nelze mít úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou.

Zásadně platí právní domněnka, že podíly obou manželů jsou stejné (§ 149 odst. 2 obč. zák.), rozhodnutí o disparitě (nerovnosti podílů) je musí být odůvodněno okolnostmi daného případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 518/2015). Pouze v případě zjevné nerovnoměrnosti by tak soud měl přistoupit ke stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 656/2010). Jestliže z průběhu řízení nevyplynula žádná skutečnost, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí než podle rovnosti podílů, neodchýlil se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl podle zásady rovnosti podílů. Nadto samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 – již proto nelze pro řešení této otázky dovolání připustit).

Odvolací soud se zabýval vnosy dovolatele na rodinný dům, neboť uvedl, že nelze přihlédnout k vnosům dovolatele, uplatněným po uplynutí tříleté lhůty od zániku SJM. Tento závěr je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005).

Tvrzení, že žalobkyně neprokázala použití 85 000 Kč na společnou domácnost, zpochybňuje skutková zjištění, nikoliv právní posouzení věci. Jediným přípustným dovolacím důvodem je však nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); dovolací soud se proto nemohl námitkou zabývat.

K námitce nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení dovolací soud uvádí, že základní pravidlo pro rozhodování o nákladech řízení je vyjádřeno v § 142 odst. 1 o. s. ř. Toto pravidlo platí podle rozhodovací praxe dovolacího soudu i pro řízení o vypořádání společného jmění manželů (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014); stejné stanovisko zastává i Ústavní soud (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 62, ročník 2011). Aplikace § 150 o. s. ř. je tak i ve sporech o vypořádání SJM věcí výjimečnou a samotná povaha sporu (iudicium duplex) ji nemůže odůvodnit. Odvolací soud se proto ani v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, soudu nezbylo, než dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2016


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu