Rozhodnutí NS

20 Cdo 3405/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:20 Cdo 3405/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3405.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3405/2018-374


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1) Jaruška Maňásková, s. r. o., se sídlem v Bernarticích, Srlín č. 76, identifikační číslo osoby 26076616, v konkurzu, 2) A. M., v B., 3) P. M., v B., 4) M. M., v B.a 5) J. M. v B., povinným 2) – 5) zastoupeným Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 1934/12, pro 5 433 326,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 EXE 4/2016, o dovolání povinných 2) – 5) proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. května 2018, č. j. 24 Co 573/2018-342, takto:


Dovolání povinných 2) – 5) se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 5. 2018, č. j. 24 Co 573/2018-342, k odvolání povinných 2) – 5) potvrdil usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 2 EXE 4/2016-316, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného 2) na zastavení exekuce vůči jeho osobě ze dne 13. 6. 2016 a současně zamítl návrh povinných 2) – 5) na zastavení exekuce ze dne 18. 4. 2017. Exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis JUDr. Ivana Kočera ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. NZ 167/2015, N 172/2015, jehož obsahem je uznání závazku povinné 1) vůči oprávněné, zřízení zástavního práva, dohoda o splátkách a přistoupení povinných 2) – 5) k závazku povinné 1) s tím, že všichni jsou povinni uhradit dluh vůči oprávněné společně a nerozdílně. Na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že vůči povinnému 2) nelze zastavit exekuci z důvodu, že jeho majetek zatížený hypotékou nesloužil jako zástava zajišťující pohledávku oprávněné, a proto povinný 2) předpokládal, že v případě nesplácení dluhu by došlo k uspokojení oprávněné z majetku povinné 1), který považoval za dostatečný; skutečnost, že nepředpokládal, že majetek povinné 1) nepostačí k úhradě pohledávky oprávněné, však nelze vykládat jako jeho omyl při jeho přistoupení k závazku povinné 1), který by způsobil neplatnost vzniku jeho závazku, mimo jiné i z důvodu, že již v letech 2009 a 2013 s vědomím majetku zatíženého hypotékou podepsal směnky, jimiž za poskytnuté úvěry ručil a sepis notářského zápisu s povinnými 2) – 5) plynul z jejich směnečného rukojemství za závazek povinné 1), kterého si povinní 2) – 5) museli být vědomi od doby poskytnutí úvěru povinné 1) v letech 2009 a 2013. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že exekuce není vedena nepřiměřeným způsobem, neboť prodej movitých i nemovitých věci ve vlastnictví povinné 1) se v insolvenčním řízení nedaří realizovat a pohledávka oprávněné se nedaří uspokojit ani v exekučním řízení z majetku povinné 1), ani z majetku povinných 2) – 5), a je tak zřejmé, že soudní exekutor svými exekučními příkazy nezajistil majetek v rozsahu vyšším, než vyžaduje ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řádu“.

Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 2) – 5) dovolání. Namítají, že exekuce má být zastavena z důvodu její nepřiměřenosti, neboť nevede a nemůže (navzdory svému účelu) vést k rychlému a efektivnímu vymožení exekvované pohledávky, neboť je nepochybné, že k uspokojení pohledávky dojde mimo exekuční řízení v rámci zpeněžení majetkové podstaty (zejména nemovitostí, k nimž oprávněné svědčí právo tzv. odděleného věřitele) povinné 1) v insolvenčním řízení, a současně postižením nemovitého majetku povinného 2), zatíženého zástavním právem třetí osoby v pořadí předcházejícím vzniku nároku oprávněné, nelze úplného vymožení dluhu dosáhnout. Odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil komplexní majetkovou situaci povinných 2) – 5), ani skutečnost, že nečinností oprávněné ve fázi před zahájením řízení [když oprávněná rezignovala na uplatnění jakékoliv právní obrany proti neoprávněnému „vyvádění majetku“ povinné 1), ke kterému oprávněné svědčilo zástavní právo, v rámci insolvenčního řízení se neúčastní přezkumného jednání a nezpochybňuje pořadí pohledávky společnosti Amelia Money a. s.] došlo k zahájení exekučního řízení a postižení majetku povinných 2) – 5). Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé ve svém dovolání současně navrhli odklad právní moci usnesení odvolacího soudu.

Oprávněná ve svém vyjádření odkázala na svá předchozí podání a ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu. Namítala, že v probíhajícím insolvenčním řízení nedosáhla uspokojení své pohledávky ani z části. Dále namítala, že předměty zástav byly oprávněné dány do zástavy teprve poté, co povinná 1) k těmto věcem uzavřela smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva se společností Amelia Money s. r. o., která následně využila svého práva a majetek zpeněžila, a oprávněná nemá možnost se ze zástav uspokojit, ačkoliv svá práva uplatnila řádně a včas. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinných 2) – 5) zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť řešení dovolatelem nastolených otázek [zda nečinnost oprávněné před zahájením exekuce může být důvodem pro zastavení exekuce a zda je důvodem pro zastavení exekuce zjištění, že zvolený způsob exekuce nepovede k uspokojení pohledávky oprávněné v exekučním řízení] odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby tyto právní otázky byly posouzeny jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolací soud již dříve dovodil, že návrh na výkon rozhodnutí (exekuční návrh) je úkonem procesněprávním, jeho posuzování z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly je tudíž nepřípadné, resp. není namístě, jelikož jde o využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li za to, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení § 251 o. s. ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002). Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuční návrh) je možné pokládat za zneužití práva pouze výjimečně, a to jen v případech, kdy takové zneužití práva má být vyhodnoceno jako jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat, a je tedy namístě zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tzv. šikanózním návrhem je např. návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). Obdobné závěry vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, kde mimo jiné uvedl, že například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018). Žádné takové šikanózní jednání ze strany oprávněné však odvolacím soudem nebylo zjištěno.

Namítají-li dovolatelé, že nečinnost [spočívající v tom, že se nedomáhala vymožení plnění mimo rámec exekučního řízení na povinné 1)] oprávněné před zahájením exekuce má být důvodem pro zastavení exekuce, je z výše uvedeného zřejmé, že tato „nečinnost“ oprávněné před zahájením exekuce by mohla být důvodem pro zastavení exekuce jen tehdy, kdyby v přímém spojení s exekučním návrhem vedla nikoliv k prosazení práva stanoveného exekučním titulem, ale sledoval se jím zcela jiný účel, jímž je poškození povinných jiným způsobem, než samotnou realizací exekučního titulu (a šlo by tedy o šikanózní exekuční návrh, resp. šikanózní výkon práva). V projednávané věci tomu tak však není, využívání možnosti uplatnit pohledávku z exekučního titulu ve vztahu k některému z povinných, vůči němuž se vede insolvenční řízení, je právem a nikoliv povinností a nelze jej (případně jeho nevyužití) bez dalšího pokládat za zjevné zneužití práva (srov. shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu). Za těchto okolností (správnost skutkových zjištění odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhá) je vedení exekuce vůči všem povinným z exekučního titulu výkonem práva z exekučního titulu, které není na místě oprávněné upřít.

Namítají-li povinní 2) – 5), že exekuce je vedena nepřiměřeným způsobem, neboť zpeněžením nemovitostí ve vlastnictví povinného 2) nemůže dojít ani k částečnému uspokojení pohledávky oprávněné, neboť tato nemovitost je zatížena zástavním právem třetí osoby v pořadí předcházejícím vzniku nároku oprávněné a tato pohledávka třetí osoby má výhodnější pořadí z hlediska možnosti uspokojení nároku než pohledávka oprávněné, není jejich námitka důvodná, neboť dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že důvodem pro úplné nebo částečné zastavení exekuce nemůže být skutečnost, že výtěžek z exekučním příkazem postiženého majetku poslouží k uspokojení dluhu povinného vůči někomu jinému, než vůči oprávněnému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016).

K námitce dovolatelů, že je důvodem pro zastavení exekuce zjištění, že zvolený způsob exekuce nepovede k uspokojení pohledávky oprávněné, se rovněž dodává, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 786/2013, vysvětlil, že o tom, jakým způsobem bude exekuce provedena, rozhoduje soudní exekutor v exekučním příkazu ohledně majetku, který má být exekucí postižen; exekutor je povinen v něm zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, uvedl, že nevyplývá-li to již z obsahu spisu, je primárně na povinném, aby tvrdil a prokázal, že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný (movitý) majetek povinného (a kde se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky. Nepostačuje tedy pouhé tvrzení bez dalšího, že se soudní exekutor nepokusil provést exekuci prodejem movitých věcí povinného, aniž by povinný konkrétní exekvovatelný majetek příslušným způsobem specifikoval a jeho existenci doložil. Jestliže se z námitek (návrhu) povinného nebo z úřední činnosti soudního exekutora, event. soudu, podávají konkrétní okolnosti o vhodnosti zvoleného způsobu provedení exekuce, který povede k účinnému a včasnému vydobytí vymáhané pohledávky, je k nim soudní exekutor při rozhodování o konkrétním způsobu provedení exekuce, event. soud při rozhodování o návrhu povinného, povinen přihlížet, v opačném případě jsou bezcenné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 980/2018).

Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že s ohledem na výši vymáhané pohledávky a dosavadní průběh exekuce je zřejmé, že soudním exekutorem zvolený způsob provádění exekuce, který realizoval vydáním příslušných exekučních příkazů, není zjevně nepřiměřený, a vzhledem k tomu, že se pohledávka oprávněné nedaří v rámci exekučního řízení uspokojit ani z majetku povinné 1), ani z majetku povinných 2) – 5) je zřejmé, že soudní exekutor nezajistil majetek v rozsahu vyšším, než vyžaduje § 58 odst. 1 ex. řádu. Ze shora uvedeného se podává, že postup odvolacího soudu byl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť povinní 2) – 5) žádným způsobem nedoložili, že by existoval jiný exekučně postižitelný majetek povinných 2) – 5) (a kde se tento nachází), jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení. Námitky povinných 2) – 5) ve své podstatě směřují pouze proti postižení jejich majetku s tím, že exekučně postižený má být pouze majetek povinné 1), případně se má oprávněná uspokojit z majetku povinné 1) v insolvenčním řízení. Tyto námitky však v projednávané věci nejsou relevantní, neboť jak již bylo shora uvedeno, povinní 2) – 5) v exekučním titulu přistoupili k závazku povinné 1) s tím, že všichni jsou povinni uhradit dluh vůči oprávněné společně a nerozdílně, a v exekučním řízení mají nyní rovnocenné postavení a oprávněná se může uspokojit i z jejich majetku.

S ohledem na shora uvedené není dovolání povinných 2) – 5) přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelé současně navrhli odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu